Všude tma, Německé dálnice mi připadají jako tunel. Od té doby, co jsme opustili Drážďany jedeme lesním průsekem, který se s přibývající tmou mění v metro. Autobus naštěstí staví v Berlíně, na autobusovém nádraží se záchodky na mince, ještě že ta eura mám! Někteří zde vykladají i rozložená kola a to prý je o prázdninách neberou! Seznamuji se s novými kamarády, kteří míří do Švédska jako já, ještě s nimi leccos zažiji. Je nás tu pět v jednom vozidle.
V autobuse opravdu nedokážu spát, jsem rozlámaný a už nevím jak se jinak položit, stejně vždycky autobus nadskočí a já se probudím.
Kde to zase jsme? Proč musíme ven! Cože? Na lodi? Kde jsme se tu vzali? Někteří to čekali, já teda ne. Alespoň se můžu projít, sice kosa, ale alespoň se vyvětrám. Alkohol tam nemají za lidovky, ale přesto si lidé kupují celé kartony, děsí mě to. 45 minut uběhlo jako voda pod námi.
Pomalu svítá a my si to svištíme tentokrát už v Dánsku, bílé věže k výrobě elektřiny září všude kolem a není to dlouho a vjíždíme do Kodaně, Mekky všech cyklistických aktivistů. Zatím nic moc, kol dost, ale cyklisté žádní. I Praha je v šest hodin ráno dost mrtvá. Není zrovna teplo, takže se s kolegy přesouváme do nedaleké železniční haly, není to zrovna blízko a všude zavazí kola, stará, nová někdy spíš pohozená. Není lehké táhnout takovou váhu, ale já jsem připraven. Vše těžké (husté) je v batohu na zádech, oblečení ve svítivě žluté tašce koupené ve výprodeji známého výrobce lehokol zastupujícího kladně hodnocenou německou firmu. V ruce mám ještě menší batoh s notebookem a svačinou. Zavazadla přibírají na váze, když čekáte -30°C.
Díky "facebookovému" hledání (díky Michale) vím, že je na nádraží úschovna, dokonce vcházíme do nejbližších dveří a ukrývám zde svá těžká zavazadla, každé mě vyjde na 60 místních korun (každá za cirka 3,5 Kč), pálka je to slušná, ale zase pokoj v hostelu by mě vyšel víc. Berou koruny (Dánské), eura i karty. Kartou lze zaplatit i na záchodech, ale 15 korun! Někteří si zašli kvůli pocitu, že mohli zaplatit plastovou plackou. Jdu si ještě pokecat s novými kamarády, stejně se musím rozhýbat a probudit. Vedle nás sedí další náš budoucí kolega, cestuje stejnou cestou a dokonce tam kam my. Myslím, že s námi nikdy nepromluvil. Holt Němec.
Hala je krásná, veliká, kovové pilíře drží stopy a vše vypadá tak hodnostně. Zabíráme jednu z mála laviček a rozhlížíme se. Jediným cenově přijatelným obchodem je známý fastfood s dvěma oblouky ve znaku. Klukům za 2 hodiny jede autobus, dál na sever, mně jede vlak až v 16.30. Dnes bude dlouhý den.
Vydávám se na průzkum okolí nádraží, cíl je jasný, stojan s bílými koly "bycyklen". Doma jsem hledal, googloval, ale moc detailů jsem nenašel. Tak jsem se rozhodl dál nehledat a zkusit to na blind. Mapu Kodaně s pamětihodnostmi jsem dostal v úschovně. Půjčovací kola mají svoji mapku taky, ale jen velmi orientační. K půjčení stačí mít v ruce dvojeuro popřípadě dvacetikorunu a najít kolo v jednom z několika stojanů ve městě. Ráno byla u nádraží jen čtyři a upřímně jsem jich neviděl ani moc jinde. Rozloučil se s kluky a vyrazil do ulic. Na zádech batoh s notebookem, v kapse karta a stovka eur.
Mé neplánování mě vedlo k systému "jeď za nějakým cyklistou, dokud míří k vodě" (což tady není až tak problém). Jediná věc, kterou jsem chtěl vidět byla mořská panna, věděl jsem jen, že je u vody. Tak jsem jel. V centru byl dost provoz a hluk, hodně aut, autobusů, na mnoha místech se stavělo. Ale nejhorší byly ti cyklisti. Kola stála všude, doslova, někdy to byl pěkný nepořádek, válela se po zemi, jindy byla úhledně urovnaná. Motala se všude. Stará, novější, rozbitá a i očividně muzejní. Ale asi je to tady samozřejmé, stejně je teprve osm hodin ráno. A tak jedu, motám se uličkami, někdy v cyklistickém pruhu, kterých tu je nespočet, jindy po oddělené cyklostezce.
Kolo se mi líbí, zvlášť loukoťová kola, taková jsem vždycky chtěl mít, některá měla dokonce i plný "výplet". Sedačka by měla pružit, ale můj zadek o tom moc nepřesvědčila, ale vydržet se to dá. Kolo je pěkně seřízené, řetěz nevydává žádné pazvuky, vlastně nemá ani moc jak, není tam žádná přehazovačka. Kola jsou dofoukaná na fest. Tichost chodu vyrovnává hluk z mincovníku. Nevím, proč to dělá takový kravál. Stejný mají vozíky v supermarketech a jsou o dost tišší. Jízda po kostkách je vysloveně utrpení. Trochu mě děsí brzdy, šlápnutím dozadu jsem nebrzdil už dlouho, přední brzdu nemá, ale naštěstí se tu nedá jet moc rychle, všude cyklisté a přechody, nejdelší sjezd byl snad z nadjezdu nad kolejemi.
Tento stroj ale splňuje můj ideál městského kola, mezi chodci se krásně protáhne díky úzkým řídítkům a malým 20palců (odhadem) velkým kolům. Na druhou stranu nepatří toto kolo svou obratností mezi nejlepší a chvilkami jsme vzpomínal na svoji koloběžku Jůlii, jak se umí krásně motat v Praze. Nad mincovníkem je již zmíněná mapa, dokonce s body, kde lze kolo vrátit, ale za jízdy na ní není vůbec vidět a vzhledem k jejím rozměrům není ani nejpřesnější.
Kolo mě dobře vozí ulicemi, ale stále nevím, co tu objevím... A už jsem se dost rozpovídal, tak zase příště, to bude ta pravá KODAŇ.