Smutek pana Otýse

Pana Otýse jsem poznal při krádeži. Tedy já kradl. Školní botasku pohozenou na chodníku, stál jsem na podezdívce plotu jeho zahrádky a natahoval se přes něj pro ty báječný chrupky.
A pak se objevil. Strašně rychle. Nestačil jsem tedy popadnout tašku a zdrhat co se dá, což byl běžný postup v takových situacích.

Pan Otýs se ale nezlobil, nekřičel a nesnažil se mi jednu střihnout. Otevřel branku a pustil mě do zahrady, ať si prý natrhám z druhé, té osluněné strany, že tam jsou třešně mnohem lepší. Nevěděl jsem, co mám dělat. Utrhnul jsem si dvě, tři, vymluvil se, že spěchám na angličtinu a utekl.

Druhý den, cestou ze školy, už mě pan Otýs vyhlížel. Ať si zajdu natrhat a vezmu i košík mámě. Už ho měl připravený. Tak nějak, přes ty třešně, jsme se zkamarádili.

Já dvanáctiletej kluk, a penzista pan Otýs.
Měl spoustu zážitků z války. Prošel se Svobodou „z Buzuluku do Prahy", na Dukle byl raněn. Vyprávěl mi ty válečné příběhy a já je hltal s otevřenou pusou. Říkal, jak mu snížili důchod, ale „on si za Svobodou zašel na Hrad", a ten se už o něj postaral. Ukazoval mi zranění, přes záda se mu táhla dlouhá jizva, levou nohu, na kterou mírně napadal, měl jako by sešitou z drobných kousků kůže. Napsal jsem o panu Otýsovi a jeho cestě válkou slohovou práci a vyhrál s ní nějakou soutěž. Byla doba uctívání „svobodovců", dobře se to angažované soudružce učitelce hodilo. I pan Otýs měl radost a já k němu chodil stále, pro změnu zase na hrušky.

Pak nastala změna. Pan Otýs mě uviděl, jak pomáhám paní Dezauerové, sousedce od naproti, s taškou. Zavolal si mě přísně a řekl:
„Ty se kamarádíš s tou kolaborantskou sviní?"
Nevěděl jsem co říct, netušil jsem, o co šlo.

A pan Otýs mě začal vyprávět o tom, jak za války, zatímco on byl na frontě, Dezauerovi pořádali s okupanty pitky, Dezaureová, že se „kurvila" s Němci a „ten její starej" na to jen koukal. Moc jsem tomu nerozuměl.

Pan Dezauer byl hodný starý pán, měl plnou knihovnu předválečných kovbojek, které mi ochotně půjčoval. Jen díky panu Dezauerovi vím, kdo byl „ďáblem Sonory".
Pan Otýs mě nabádal, ať okamžitě přestanu s těma „sviněma zrácovskejma" mluvit a říkal, že místo pozdravu si mám vždycky odplivnout.

Nedokázal jsem to.
Dál jsem si chodil půjčovat rodokapsy a nepřestal jsem Dezauerovi zdravit.
Byl to malý svět u nás „Na Zemance" a tak se to pan Otýs dozvěděl.
Když jsem za ním znovu v úterý přišel, seděl jen na lavičce, byl nezvykle zamlklý a leskly se mu oči.
Říkal mi potichu:
„Ty nechápeš, co ti lidé provedli? Nechápeš, že mezi slušnýma lidma nemají co pohledávat?"
A já mu říkal, že to bylo kdysi a dávno, a že je to pryč.
Ale pan Otýs jen smutně dodal:
„Není to dávno, není to pryč, nad ránem mě ta noha pořád bolívá."
A pak už se ten starý válečník úplně rozbrečel a zajíkavě koktal:
„Neumím to vám mladejm říct, nic jsem nedokázal, ty si vůbec nic nepochopil. Co dělám špatně?"

Dodnes nevím, co dělal pan Otýs špatně.
Nevím ani co já dělám špatně.
Dvacet let je „dávno" jen pro dvanáctileté kluky.

Jindra