blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > HMS > Týden s NaKolíkem v okolí Prahy, ale užívala si „plechovka“

Týden s NaKolíkem v okolí Prahy, ale užívala si „plechovka“

na nábřeží jedeme do práce

Foto: Autor

NaKolík mi měl být svěřen do opatrování skoro na celý dvacátý pátý týden. Vůbec nevadilo, že se původní NaKolík z roku 2007 ztratil, když mu své okolí ukazovala Arabice, i když mě to trochu mrzí, že jsem si ho vlastně vůbec neužila a místo štafetového putovního NaKolíku vozím plechovku od kafe.

V něděli 17. 6. jsme ji osvěžili v Zahořanských brodech a projeli několik místních potoků a hlubokých údolí.

V pondělí jsem „plechovku" chtěla povozit po místním kopci nazývaném Šance, ukázat proslulou cyklistickou maturitu i cestičku zaříznutou ve stráni, šplhající a zase klesající až k Nickerleho omšelé pamětní desce. Bohužel byla bouřka, takže se plechovka dostala nejdál k nám na zahradu a koukala se, jak si opékáme večeři.

V úterý jsem plechovku posadila do kapsičky v tašce na nosič a jela s ní do práce. Žádná lesní divočina po ránu, způsobně jsem jela po silnici. Na modřanské stezce jezdili jen ti, kteří se dopravují na kolech do práce, občas nás míjeli i bruslaři. Cestou si nebylo možno nevšimnout jakých si novodobých pomníčků (nebo recesistických vzkazů asi nám cyklistům), ze starších kol, přivázaných k zábradlí nebo různě vklíněných do stromů. Pod železničním mostem byla u takového kola cedulka, že se Jana srazila s nějakým cyklistou a oba měli po 0,5 promile alkoholu v krvi, a proto si mají cyklisté dávat pozor a pít jen nealko nápoje. Ranní cesta kolem Vltavy je moc příjemná, řeka zvláštně voní a potkávající cyklisti se zdraví navzájem, většinou se známe právě z téhle brzké hodiny při cestě do práce. U Vyšehradského tunelu jsme byli pod dvojím dozorem, policisté stáli z obou stran tunelu, takže jsem snad poprvé kolo tunelem vedla, chtěla jsem policistu vyfotit, ale neměla jsem odvahu a nechtěla ho po ránu provokovat. Ještě koupit snídani a pak už se plechovka nese do čtvrtého patra a kouká na řeku i majestátné Hradčany pěkně z výšky. V poledne se jdeme projít do Botanické zahrady, je po dešti a vzduch krásně svěží. Proběhnu geopark, kouknu na velké exotické kaktusy a obdivuji vzrostlý citrusovník. Škoda, že se kolem nemotá nějaký pracovník zahrady, potřebovala bych radu, jak se zbavit puklic na mandarince, no snad někdy jindy tady někoho ochotného mi poradit najdu. Odpoledne ještě banbinkton s kolegyní a pak už sedám na kolo a rychle ven z města. Stezka začíná být nebezpečně plná dychtivých sportovců, pejskařů a maminek s kočárky, tak raději odbočuji na Barrandovský most a pro návrat volím levý břeh Vltavy. Je tady skoro prázdno, sem tam nějaký cyklista, bruslař žádný, nejspíš proto, že tu nejsou žádná občerstvovací zařízení a jen jedny lavičky, ale asfalt s perfektním povrchem za jistě slušnou cenu. Co by pro nás sportovce magistrát neudělal. Z vody jsou slyšet povely trenérů, těm co trénují na veslicích. Cesta rychle utíká, brzy míjím Modřanský, pro vodáky dost nebezpečný jez i pomníček a už jedu podél Berounky. Pod mostem, který vede do Lohkovického tunelu, trochu mi připomíná mnohonožného slona najíždím na lávku přes Berounku a pak polní cestou dojedu do Lahovic a na Zbraslav. Most Závodu Míru už plechovka zná z neděle, tak projedu co nejrychleji, abych byla pryč z frekventované silnice. Proti proudu Vltavy přijíždím až do Skochovic, zapadlé čtvrti Vraného nad Vltavou, kde všechny cesty končí, dokonce ani na kole se nedá jet podle trati směrem na Davli ani do příkrého kopce žádná rozumná cesta nevede. Na plovárnu do Měchenic bych musela přes železniční most, přes který se chodit nesmí, ale je hojně cyklisty i pěšími využíván. Také teď k večeru tam cyklista jede. Já se vracím do Vraného a pětikilometrovými serpentýnami se pomalu blížím k domovu. Pekárna je už zavřená, tak jedeme nejkratší cestou. Dneska si „plechovka" projela 56 km a nastoupala 300 výškových metrů.

Ve středu ráno prší, ale návštěva zubaře mi stejně nedovolila vyjet s plechovkou, tak až k večeru se spolu jedeme podívat na největší Keltské oppidum Čech, které bylo postaveno na vrchu „Hradiště" v nadmořské výšce 391 m. Bylo pojmenováno nesprávným názvem Závist, dodnes obecně používaným. Výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholovou partií dosahuje až 200 m. Celý areál byl prohlášen Národní kulturní památkou. Bývalo zde Keltské oppidum, jehož nejstarší fáze stavby opevnění spadá do časového úseku kolem roku 180 př. Kr. V průběhu jeho existence byla opevněna plocha o celkové rozloze více než 100 ha.
Oblast překypovala životem v době 6. až do počátku 4. století př. n. l., zhruba 170 let. Pak přišel úpadek a hradiště bylo na čas opuštěno. Velký požár vypukl někdy v letech 90 až 85 př. n. l. a zničil třetí stavbu hlavní brány Výzkum byl prováděn v letech 1960 - 1975 a v roce 1990 bylo místo zakonzervováno a upraveno do dnešní podoby. Tenhle kopec je taková místní rarita a kdykoliv sem jedu, jedno v jakou roční dobu, vzpomínám, kdy jsem jako malá holka prolézala mezi odkrytou vrstvou vykopávek a toužila nalézt alespoň střep z dávné doby. Teprve teď, když jsou vykopávky již zakonzervované, vybavuje se mi ta zvláštní atmosféra, která tu kdysi byla. Vykopávky ukryté uprostřed lesa, na těžko přístupném kopci, turistická značka tudy snad ani nevedla a místo znali jen místní a lidé, kteří tu prováděli výzkum. Stačilo zavřít oči a přestat vnímat rytmický tlukot kladívek. Dneska se tu prohánějí cyklisti, možná ani netuší, že kopeček, co vypadá jako val zeminy ze kterého se báječně rozjedou, aby se jim podařilo vyjet zase na protější val je ve skutečnosti obraná hradba a možná na ní trávil dlouhou dobu v mraze, sněhu i vedru nějaký kluk, aby včas uviděl blížící se nebezpečí nebo jen potravu, to v lepším případě. Kdybych neměla „plechovku" nejspíš bych sem dneska ve skoro třiceti stupních nejela. Trochu jsem si to ulehčila a zvolila pozvolný výstup z vesnice Lhota. Pak jsem sjela zpět na kraj Lhoty a stoletou kaštanovou alejí jsem se vrátila do civilizace, osvěžila plechovku u vodotrysku v Dolních Břežanech a rychle domů, protože jsem pozvaná na košík třešní, který si ještě před setměním musím natrhat. Jsou krásné, velké, černé a sladké. Raději se nekoukám dovnitř, nejspíš tam nějaké to masíčko asi bude.
Ve čtvrtek, jsme spolu poslední den, tedy plechovka a já. Po noční bouřce je svěží vzduch, na stezce sem tam louže, ale plechovka si pohodlně sedí v nesesérku. Radce ji předávám v 16:15 na náplavce u Divadelní lodi, bylo nám spolu hezky.
Najela jsem s ní 151 km a nastoupala 1200 výškových metů

Fotogalerie

25.06.2012 vložil/a: HMS
karma článku: 3.92

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (2 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |