Roháče, aneb vzpomínkový pochod dolinou

Po 25 letech jsme obnovili chození po horách. Dneska už sice neujdeme celou hřebenovku a při chůzi s kopce se jistíme hůlkami, přesto nás po letech opět nadchl Zuberec a Západní Tatry - Roháče. Už nemáme krosny na zádech a neomezujeme se v balení co vzít sebou, ani nepřemýšlíme, jak se dostaneme co nejblíže k horám. Pohodlíčko auta se někdy hodí. V jádru jsme cyklisti, takže sebou máme i kola, ale těch si v horách moc neužijeme, je jen pár cest, kudy se dá jezdit. V horách je nádherně, chůze je úplně jiný pohyb, a letošní pochodová dovolená mě hodně zmohla, píchání v koleni cítím dodnes.

Hned v den příjezdu nasedáme na kola a jedeme na Zverovku, Adamculu a k Tatliakovu jezírku. 17 km stále do kopce a konečná je ve výšce 1350 m n. m. krásně nasvícené hory, už se těšíme na zítřejší turu, dolů to pěkně sviští a je zima.

V neděli 8.8. dlouho spíme, kvůli slavnostem ve skanzenu Brestová se nedá projet autem. Jdeme tedy po žluté značce přímo ze Zuberce, podle cestníku budeme za 3 h na Brestové, dnešní náš cíl. Na vrcholu je zima, tak rychle dolů, trháme borůvky a kolena se začínají ozývat. Na kluzkých kamenech jsem i s hůlkami dost nejistá. Večer teplé řízečky a pivo, jdeme brzy spát.

pondělí 9. 8. dlouho spíme, přesto se nám podaří být po desáté v Látané dolině a stoupáme na sedlo Zábrať. Chvilka oddechu a jde se na Rákoň 1864 m n. m., fouká vítr, valí se mraky, začíná pršet. Na další vrchol se nám už nechce, tak rychle pár fotek, když se na chvilku mraky rozestoupily a opouštíme hřeben. Od Tater je slyšet hrom, tak raději co nejkratší cestou do údolí. Zmokli jsme a po 7 hodinovém pochodu si jdeme brzy lehnout.

úterý 10.8. nádherné ráno, podle předpovědi má být 28°C po desáté hodině máme na nohách pohorky, auto zaparkované na hlídaném parkovišti, jdeme na Adamculu, po chodníku k Roháčskému vodopádu. V lese příjemný chládek, na rozcestí pod Hrubou kupou si chvilku oddechneme a stoupáme do Baníkovského sedla. Poslední traverz a jsme na sedle, nádherné výhledy na Tatry a do údolí, chvilku posedíme a jdeme dál. Hůlky už cinkají na batohu, začíná drsnější skalní terén. Šplháme po skále, vidím první řetěz. Směrem nahoru je lezení bez problému, trochu obtížně zvládám přecházení jakési římsy na skále, v jednu chvíli mám jistící řetěz u nohou a to není moc dobrá pozice. Lehce roztřesená se dostávám do bezpečí cestičky a rozeklaný Balíkov máme za sebou. Je čas zase si na chvilku odpočinout a pokračovat na první Kopu. Opět řetězy, ale není to tak strašné, jen namáhavé. Na další Kopu se jde po docela pohodlné, téměř rovné cestě, přímo po hřebeni, který teď máme celý před sebou, až k Volovci. Před námi poslední Kopa, pár řetězů a komínů na překonání a  hřebenovku máme zdolanou. Před sestupem do Smutného sedla, chvilku posedíme na travnatém vrcholku poslední Kopy. Je skoro půl čtvrté, čas na první dnešní jídlo. Začíná být zima, přeci jen sedíme ve 2000 m n.m., tak obléknout a rychle dolů. Ještě na přání fotím skupinku kluků a holek, pak už sestup do Smutného sedla. Na sedle se moc dlouho nezdržujeme, vytahuji hůlky a sestupujeme Smutnou dolinou. Kolena začínají bolet, skoro celé tělo se pohybuje jakousi setrvačností. Pivo na Tatliakově chatě, bylo výborné, asfaltová cesta k autu naopak děsivá. Vzpomínám, jak se tady jelo na kole, teď se sotva ploužím. Po sedmé jsme doma, zmožení, děláme si večeři a zejména já se těším do postele a na zítřejší odpočinkový den, který bude na kolech. Dnešní náročný hřebenový výlet 8,5 h.

středa, odpočinkový kolový den, jedeme do Oravice, tam po lesních cestách se dá kroužit kolem dokola. Chyba byla, si před kopcem dávat kotlíkový guláš, jinak nádhera, kupodivu kolena při šlapání moc nebolí. 51 km

čtvrtek 12.8. popojedeme autem na parkoviště a Spaleným žlabem šplháme na Brestovou. Je, vedro cesta prudce stoupá, už jsem nejspíš zapomněla, jak je výstup žlabem náročný. Na travnatém kopci se chvilku povalujeme, ale je potřeba jít dál. Brestová se sice přiblížila, ale stále máme před sebou skoro hodinu cesty. Konečně jsme na vrcholu, párkrát kousnout do tyčinky a jde se dál po hřebeni, cesta klesá do sedla a zase stoupá na hřeben. Na Salatíně krátký oddech. Obávané a v průvodci popisované Skrýňarky, jako nejnáročnější úsek Roháčů se mi zdají nenáročné, jedna římsička a řetěz, který skoro ani nepotřebuji, stačí se přidržet skály. Výhledy jsou nádherné a nohy, hlavně kolena už začínají bolet. Konečně před námi Pachola, mám chuť jí obejít, ale není to bezpečné a je potřeba zdolat poslední dnešní vrchol. Ve čtyři odpoledne jsme na Pachole, nikde nikdo, jen na okolních kopcích jsou slyšet a vidět lidé. Hodinu se kocháme, konečně jíme a píšeme SMSky. Je čas se zvednout a sestoupit do Baníkovského sedla. Moc rychle to nejde, ale s hůlkami rychleji, než bez nich. V šest jsme u odbočky k Roháčským plesům. Je stále krásně, tak jdeme ještě kolem Roháčských ples. Opět musíme nastoupat ztracené výškové metry, ale podle cestníku bychom měli být za hodinu v sedle, ve Smutné dolině. U ples se trochu zdržíme, je tu nádherně, zapadající slunce nasvěcuje krásně okolní skály a nikdo tu není. Ještě nakrmit kachny u posledního plesa a  sestupujeme do sedla k Tatliakovu jezírku. Pivo už si bohužel dát nemohu, je zavřeno, po chvilce oddechu a složení hůlek jdeme už skoro za tmy k autu. Doma jsme po deváté, dům je ztichlý a my jsme totálně vyřízený, vůbec necítím nohy, okamžitě sprcha a postel.

pátek 13. 8. cyklistický odpočinkový den, kolena mám obě oteklá, ale šlapat můžu. 25 km

sobota 14.8. jeden z nejmáročnějších dnů, který mne dnes čeká. Dnešním dnem bych klidně zahájila druhou část dovolené v sedle kola. Autem se přiblížíme na druhou stranu Roháčů a kopírujeme 30 let starý výstup, kdy můj muž a jeho přátelé coby studenti chodili přechod celých Roháčů. Parkujeme někde za Pribylinou a pěšky jdeme Ráčkovou, pak Gáborovou dolinou, až na sedlo pod Bystrou. Procházíme „medvědí oblastí", Stezka stále stoupá, dojdeme k salaši, tajně jsem doufala, že bude obydlená. Že si dám třeba kafe. Salaš vypadala stejně jako před 30 lety, kdy v ní Mirek, Karbouz a Vrecko spali. Nad salaší je cestník, chvilku si oddechneme, Mirek jde fotit nedaleký vodopád, mně stačí fotka z dálky. Jdeme cestou vpravo Bystrá je stále vysoko nad námi. Když se stezička začne klikatit po svahu, už se sotva vleču. Fouká vítr, vlasy mám přes oči, v puse, záda úplně mokrá, hůlky se mi sami skládají a vleču je za sebou. Zcela vysílená vyšplhám na sedlo, vítr mě málem sfoukne do údolí. Utábořím se v závětří na konci sutě, na vrchol už nemám sil, Mirek jde sám. Po půl hodině posílá SMS, že je na střeše Roháčů, za další půl hodinu je zpátky. Trochu jsem se vzpamatovala, snědla jeden rohlík, chvílemi svítilo sluníčko, trochu se ohřála, vyfotila okolní kopce. Mám dostatek sil jít ještě 15 minut na další sedlo, po nádherné cestičce po hranici s výhledy na okolní kopce travnaté i skalnaté a do hlubokých údolí. Je možnost jít na Klín a druhou dolinou zpět. Nechci se už dneska drápat na další hromadu kamení, je už dost pozdě. Jdeme tedy po zelené značce zpět na cestu, po které jsme přišli. Míjíme dvě malá plesa je slyšet sviští pískání. Najednou na kameni zahlédneme sviště, fotíme, v tom se vynoří další dva. Ještě jsem ho nikdy neviděla. Sestupujeme docela pohodlnou cestou stále dolů. Kolena bolí, ale zapadající slunce nasvítí hory, takže opět fotíme. Konečně cestník, salaš a lesní cesta. Les vypadá tajemně, bojím se medvědů, po půl osmé jsme konečně u auta. V devět doma, teplá sprcha, včerejší lečo a pivo mi trochu zmírňují bolest dolních končetin. Zase devíti hodinový pochod, těším se na kolo. Při tom dlouhém namáhavém výstupu, jsem si nevím proč, vzpomínala na nákoláky, jestlipak by někdo z nich byl ochoten se takhle dřít? Nepopírám, že výhledy z hřebene jsou krásné, ale jaksi se letos nedostavila ta úžasná euforie z toho, že jsem ten kopec pokořila, že stojím široko daleko na nejvyšším místě. Mám ráda kopce, ale ráda je vyjíždím na kole, tohle vlečení pěšky se mi vůbec nelíbí.

V neděli je bouřka, takže odpočinkový den u knihy, stolní hry, zkrátka regenerace zmoženého těla. Večer jdeme na halušky a místní pivo. Před půlnocí volá dcera, že v Praze padaly kroupy, máme částečně rozbitou střechu a lustrem v kuchyni teče voda.

16.8. pondělí věnujeme střeše alespoň na dálku, odpoledne jedeme do Kvačan a projdeme Kvačanskou dolinou, dala by se projet na kole. Dcera nám oznamuje, že provizorně opravila střechu lepenkou, hurá nebude nám kapat do talířů.

úterý 17.8. konečně je tady pořádný cyklistický výlet, autem se přiblížíme do Pribyliny, pak už na kolech po silnici šlapeme na Štrbské pleso. Barevné luxusní budovy kolem dokola a spousta lidí, rychle pryč. Po modré značce a stále do kopce dojedeme na Popradské pleso 1494 m n. m. je tu jen 13°C, tak kupuji horké kafe a rychle pryč. Vracíme se stejnou cestou v Podbanskem odbočujeme do Koprové doliny, která se táhne dlouhých 8 km, než skončí možnost jízdy na kolech. Představa, že bych tudy měla jít pěšky je snad ještě víc děsivá, než fakt, že projíždíme zase „medvědí oblastí", naštěstí na kole bych tomu chlupáčci snad ujela , lehce prší, ale na pláštěnku to není. Ke Kmeťovu vodopádu se jde podle ukazatele jen pár minut, tak opřeme kola o strom a jdeme se kouknout na padající vodu ze skály. Začíná pršet, bude se stmívat, mám prázdné zadní kolo. Proč si nemohu vychutnat konečně celý den na kole? Za 15 minut je nasazená nová duše, bohužel po pár metrech si vzpomínám, že už v Alpách byl zrovna s touhle duší problém. Taky že jo, vyslechnu si kázání o tom, že nemám v pořádku věci na kolo, že jen jezdím, že..., už ani nevím, co všechno jsem si vyslechla. Naštěstí jde kolo dofouknout a po mokré silnici jedeme posledních dnešních 10 km k autu. Přesto, že nebylo úplné vedro, že jsme zmokli, že jsem píchla, tak dnešek, byl krásný a ani únavu skoro necítím. 85 km

středa 18.8. opravovací a odpočinková, pouze jedeme do Látané doliny, fotit brouky a sbírat borůvky. 25 km

čtvrtek 19.8. nedá se nic dělat, zase pochodový den. Autem se opět přiblížíme za Pribylinu a tentokrát jdeme Úzkou dolinou, podle cestníku bychom po 3 hodinách měli být na sedle pod Ostrým Roháčem. Roztahuji hůlky, terén se trochu změnil, jsme u luxusní salaše, ta tu rozhodně před víc jak čtvrt stoletím nebyla, dá se v ní topit i pohodlně spát. U prvího Jamnického plesa vidíme na cestě sviště, stihneme ho vyfotit, ještě než zmizí v suti. Fouká, začíná pršet a mraky se zlověstně valí z hřebene. Druhé pleso, poslední stoupání, jsme na sedle. Je zima, oblékám všechno, co mám sebou, včetně čepice a rukavic. Výstup na Ostrý Roháč si dneska odpustím, nemusím být úplně všude, čekám v suti, až Mirek splní svůj dnešní limit a zdolá vrchol. V okamžiku, kdy jsem na pokraji zmrznutí, drkotám zuby a končetinami nemohu pohnout je pro dnešek splněno a můžeme sestupovat do údolí. Začíná pršet, svišti už se taky schovali, teprve hluboko pod plesy si můžeme na chvilku sednout, přestává pršet a svítí občas sluníčko. Sedíme v kosodřevině, kocháme se pohledy na okolní hřebeny, podle mapy jsou to Otrhanci, výstup na ně je dle průvodce velmi namáhavý, no nemám choutky se na ně šplhat. Cesta se proměnila v potůček, sestupujeme poměrně rychle, salaš, už je obydlená nějakým mladíkem, který si vaří večeři a venku pobíhají dva hladoví psi, interiér si bohužel nevyfotíme. Před osmou jsme u auta, dnešní 9 hodinový pochod musím zhodnotit, jako méně náročný, než ten sobotní.

pátek 20. 8. bohužel zítra musíme odjet domů, jsem docela ráda, ale mrzí mne, že už nebude žádné kolo. Původní plán být ještě týden v Jeseníkách se kvůli střeše a celkové naší únavě změnil. Autem se svezeme k horárni pod Bílou skálu, odtud prudkým stoupáním po kluzkých kamenech a rozbahněné cestě stoupáme nad hranici lesa. Těsně pod vrcholem v 1600 m n. m. se utábořím v závětří a čekám, až Mirek vyleze na vrchol Sivého vrchu a zpět. Cesta dolů je namáhavá, ale je na dlouhou dobu poslední, kloužu po kamenech a dávám pozor, abych se nevyválela v bahně.

Přemýšlím, jestli se do těhle míst ještě někdy vrátím, jestli ještě budu mít sílu a chuť zažít tak hroznou dřinu při lezení do kopců a bolest kolenou při sestupování dolů. Jak psal Básník, každý máme svůj sen někde uložený hodně hluboko a čas od času ho vytáhneme a uskutečníme. Tak ten můj je určitě o horách, vyjet na kole někam hodně vysoko, možná i ten profláknutý Grossglockner konečně vyjet, ale nikoliv šplhat se pěšky nebo viset na řetězech, i když v sukni (cyklosukně se milé dámy osvědčila i při chůzi po horách) jsem působila na skalách prý eroticky , naštěstí se snad každý staral o to, kde se nejlépe chytit a nespadnout, takže nevěřím, že kdejaký chlapík se koukal, co mám na sobě, navíc jsem pod sukní měla kraťasy. Slovensko je hezké, škoda, že nejsou některé hory taky u nás, že jim všechny zůstaly, lidi jsou moc přívětivý, paní domácí nám stále nosila koláče, ubytování perfektní a levnější než v Čechách.