Jordánskem na kole - nalehko

Příkaz doby - cestovat natěžko uprostřed civilizace, ověšen nesmyslnými cyklobrašnami s „potřebnými" věcmi nebo se zapřáhnout do vozíku jak to dobytče - utržil další těžkou ránu. Volba padla na Jordánsko.

Batůžky Deuter byly tentokrát dokonce lehčí s ohledem na to, že duben je v Jordánsku teplotně docela příznivý. Tak stačily jen jedny řidší spodky a víra, že vidlák, muhamedán četl Korán a poskytne touristovi vedle přístřeší i houni.
Vše vyšlo stoprocentně, ale bylo to tentokrát přece jen o dost jiné jarní poježdění. Jordánsko se ukázalo jako hodně zajímavá země i pro mne, který zastává názor, že lidstvo vyprodukovalo památek tolik, že nemá smyslu ty šutry neustále navštěvovat a vzdychat nad nimi.
Všude samá Bible. Tady vystoupil Mojžíš na horu Nebo a spatřil zemi zaslíbenou, támhle křtili Krista a nějaký Harant tam tu říčku později 6x přeplaval, támhle Sodoma s Gomorou, Lotova jeskyně, večer svítí Jericho, támhle zas tančila Salome, vedro jako v pekle, prostě Bible je vlastně cestopis.
Do toho Petra, mastourismus, ale vidět se to asi musí, za 55 EUR. Stejně to byl podle mne takový starověký Disneyland. Primitivní Nabatejci se seznámili s vysokou evropskou kulturou a protože to neuměli postavit jako Římani, tak to vytesali do pískovce, vypadá to jak odlitky s plastu, ale vzdychat se i tady musí. Nakonec je to v pěkné krajině a malý „trekking" s nášlapy na botách neuškodí.
Samozřejmě Mrtvé moře, ležíte v něm a můžete si číst Lonely Planet. Nic nového, že? Ale nádherné ubytováni v „chatkách" na břehu. Jsou to vlastně betonové bunkry. Kdyby začala palba západní břeh - východní břeh budou hned použitelné pro bitvu ve jménu Božím.
No a Rudé moře - šnorchlujete v akváriu a hledáte želvu na které by se dalo povozit.
Ve vnitrozemí nádherné rezervace, kaňony, křižácké hrady, nedá se to všechno stihnout.
A vrchol všeho poušť - wádí Rum. Je to zážitek. I když - není nad pevnou marockou hamadu. Tady v okolí wádí Rum si biker moc neužije, většinou řeší dilema - buď asfalt nebo písek. Ale povedlo se to nakonec i zde. Prozkoumali jsme snad co jakž takž s kolem ještě šlo i za cenu návratů a tlačení v písku. Rudý písek, obrovské skály, nahlédli jsme do kaňonů, viděli závodní dráhu pro velbloudy, pěšky jsme navštívili Lawrencův pramen.
Hlouběji do pouště nás nakonec vezme Ahmed, má pěknou Toyotu 4x4, naloží kola a jedeme do jejich rodinného kempu Mohamed Mutalak camp. Je totiž dost směrem na Aquabu, takže se pokusíme odtud projet po vlastních, nepřekročit hranice Saudské Arábie a sjet k Rudému moři pořád na Jordánské straně.
Jasně, že to jde, cesta je jednoduchá tvrdí všichni beduíni. Nejsem si, ale jist kolikrát tudy projeli a jsem si jist, že nikdy tudy neprojeli na kole. Večer ve společenském stanu dávám dohromady všechna fakta a začínám mít pocit, že těch 20, možná 30km pouští sami nezvládneme. Trefíme ještě mezi ty dvě velké hory na obzoru, ale pak na prvním rozcestí navíc zavátém pískem budeme bezradní. Couvnout znamená jet jak votroci po asfaltu do Aquaby.

„Podívej Ahmede, vezmi 4x4, pojeď s námi, podíváš se do světa, cestu nám ukážeš, přes duny převezeš.
Jasně, sir, dej 50 dinárů (cca 55 EUR) a jedu.
Ahmede Alláh Tě vidí, taková cena, to je horší než brát úrok
Last preise, sir.
Ahmede, Bůh je velký, jsme lid jedné knihy, Ahmede, bratře, slev na 30 JODů. Máte levný benzín.
Tvoje kolo, sire, je dražší než závodní velbloud. Kdybych měl tolik peněz co stojí Tvoje kolo, ženil bych se. Jeď si sám, máš GPS?
Jsi jak pouštní liška Ahmede, a jsi pevný jak skála, zaplatím Ti 50 dinárů, ale jen proto, že mám rád Jordánsko. Dovedeš nás až k asfaltu a budeš trpělivý, chceme si užít jízdu na kole.
OK sire."

Bylo to nádherný průjezd pouští. Sami bychom to nenašli. Mapa (1:400 000) byla přece jen slabý instrument. Nakonec nás Ahmed nasměroval až do pašerácké vesnice u saudských hranic. Pašují levný saudskoarabský benzín a prý si z toho fantasticky žijí. No nevím ta vesnice na to nevypadala. Odtud je to až k Rudému moři po asfaltu. Frčíme to kolem lomů a přijíždíme k armádní závoře, odstraňují zátarasy, samopaly mají bez zásobníků, smějí se a podávají nám vodu. Horší, že k moři je to přes kopec, ale v pozdním odpoledni už pozorujeme cvrkot na pláži - jak se koupou musulmani, aneb soutěž o mokré tričko. Přes moře se nám ukazuje Sinaj, ach jo, jelo by se dál.

Rady na cestu:

1. Letěli jsme do Ammánu, za vcelku snesitelný peníz cca 11 tis.Kč/letenka
2. Samotný Ammán vynechejte, z letiště se vydejte rovnou do města Madaba, zajímavé a příjemné místo pro aklimatizaci a start. 
3. Královská cesta je celá vyasfaltovaná a tak je to místy až nuda. 
4. V některých místech (Mrtvé moře, Rudé moře, Petra) je potřeba trochu počítat s tím, že převládají luxusní hotely a je potřeba nocleh za slušnou cenu trochu hledat. 
5. Odkudkoliv kamkoliv se lze nechat i s koly převést autem, autobusem i mikrobusem apod. Takže pokud Vám nejde o to ujet určenou trasu můžete vynechat méně zajímavá místa, mávnout naložit kola a pak pojezdit sami v místech zajímavých. 
6. Mírné a slušné obyvatelstvo. Jakoby chtěli říkat - „ne my nejsme ti teroristé". Trochu nejistě jsme si připadali jen ve městě Tafíla. Převažují zde dost ortodoxní musulmani vysvětlil nám jeden usazený Němec původem z Uzbekistánu, hovořící rusky. 
7. Házení kamenů dětmi bylo zřídkavé. Je třeba pokud možno zastavit a vysvětlit těm vopicím, že se chovají nesprávně. Potřebují trochu vychovat - zavolat učitele, rodiče, pohrozit policií a tak. 
8. Vynikajícího jídla samozřejmě dostatek, falafel v lidových bufáčích je dost dobrý folklór. Jinak se v hotýlcích apod. skoro všude podává jídlo formou bufetu. Takže hlady nezahynete. Nebrali jsme z domova nic, ani tyčinku. Pivo se občas musí těžko shánět a občas se nesežene. 
9. Dejte si to na jarní rozježdění, pohodovou dovolenou apod. Je to zajímavější než profláklé Kanáry, Kypr atd. 
10. Koncept „nalehko", bez spacáků a stanu se osvědčil. V podstatě všude bylo, kde přespat. I v nejprimitivnějších podmínkách nám půjčili deky. Úplně postačí vést secondskin, huttenschlafsack, česky vložku do spacáku. Většinou dokonce byly postele čistě povlečené.