Italské listy

Šílený nápad procestovat Itálií napříč přes Apeniny se v mé hlavě zrodil poté, co jsem se nechala inspirovat podobným nápadem herců ve filmu-dokumentu Coast-to-coast. Počáteční plánování před monitorem počítače za vydatné pomoci googlemaps bylo docela snadné a zábavné. Na mapce jsem si naklikala krásnou okružní jízdu s průměrným dojezdem 100 km za den, jelikož se jednalo o první větší plánování tohoto druhu vůbec jsem si nelámala hlavu s výškovým profilem trasy a to byl zásadní problém. Ujet 100 km po rovině nebo do kopce bude zásadní problém, ale to jsem pochopila až v sedle kola. Čím víc se blížil plánovaný odlet do Itálie, tím horečněji jsem sháněla poslední nutné vybavení, které se ve finální fázi zúžilo na nákup nových cyklobatohů a stanu.

To, že všechny cyklobatohy nemají universální popruhy a nejdou snadno připnout na všechny typy nosičů, jsem zjistila záhy. Tam kde to ale nešlo silou to šlo ještě větší silou a batohy nakonec na nosiči držely. To, že se polovina věcí ve zmatku do batohů ani nedostala byl druhý problém. Karimatku jsem tak začala postrádat až první večer v kempu po prvních stech kilometrů. Odjezd v italské Cervii proběhl na výbornou, časově mi přišlo celkem zvládnutelné dojet do cíle pod vrcholem Apenin v odpoledních hodinách.

Několik komplikací na cestě ovšem první etapu natáhlo až do šesté hodiny večerní. První kilometry byly pohodové, ale časem 30 kg kolo i se zátěží začalo těžknout. První kilometry do kopce po 90 km rovině pak byly doslova utrpením. Tím hůř, když jsem zjistila, že jsem na špatně značených cestách najela do špatného údolí a musela přejíždět do toho správného. V polovině přesunu do správného údolí mi cestu zkřížil dikobraz, kterého jsem do té doby vídala jen v zoo za sklem. Pomalý a rozvážný krok exotického zvířete byl ve srovnání s mým pomalým šlapáním jako pochod s raketovým pohonem. Později po odpočinkovém sjezdu do údolí se kolem mě prohnala i líně se šinoucí kočka a v tu chvíli jsem pochopila, že je čas na delší odpočinek. Do cíle snažení chybělo asi 20 km, ale nohy již nesloužily a tak byly poslední stovky metrů opravdu vysilující. Je fakt, že doma zapomenutá karimatka byla po dojezdu do kempu tím posledním problémem.

Druhý den ráno začal vratkým vypotácením se ze stanu. Nohy se rychle rozpomněly na námahu předchozího dne. Prvních 15 kilometrů na vrchol Passo del Muraglione bylo opět velice náročných, ale pocit ze zdolaného vrcholu a dlouhý sjezd do Toskánska stál za námahu. Proplétání se toskánskými vesničkami vypadá možná romanticky a skvěle na mapě, ale ve skutečnosti se jednalo o docela slušnou dřinu, která se zvyšovala s intenzitou slunečních paprsků. Kilometry pod koly narůstaly, Florencie se vzdalovala za zády, ale cíl Montecatini-Terme v nedohlednu. V pozdních odpoledních hodinách došlo na velice nutnou technickou přestávku na parkovišti vesnického supermarketu, kde čokoláda a banány zafungovaly jako neuvěřitelná vzpruha. Do cíle po 130 náročných kolimetrech jsem se dostala až v neuvěřitelných 22 hodin večer a stan jsem v kempu stavěla za pomoci ochotného holandského páru, baterky a kladívka.

Třetí den zbývalo "pouze" dojet k moři na druhé straně Itálie, do Tirrenie u Livorna. Pouhé dojetí se ale změnilo v boj s přírodou už při ranním pohledu ze stanu. Mírný deštík se změnil v poledne v docela slušnou bouřku a ta mě provázela celou cestu přes Luccu a Pisu, kde jsem se kvůli dešti téměř ani nezastavila, až na pláž u Livorna. Brzký příjezd posloužil k prodlouženému odpočinku a relaxu v přítomnosti francouzské rodinky.

Nové problémy, tentokrát zdravotního rázu, se objevily čtvrtý den ráno. Kolena nezvyklá opakované zátěži začala vypovídat službu, proto přišel na řadu Voltaren a vlak. Italské dráhy mi sice hodně ulehčily cestu do Arezza, naopak jsem ale přišla o přejezd jižním Toskánskem do Umbrie. Plánované zastávky v Sieně a San Gimignanu tak bohužel zůstaly jen vytištěné na mapě. Kolem poledne jsem odpočinutá vystoupila i s kolem na nádraží v Arezzu a opět šlápla do pedálů, abych v rozumnou hodinu dojela k jezeru Trasimeno. Od umbrijského vodního klenotu jsem asi čekala více než jsem měla, zůstala jsem spíše zklamaná. Nedovedu si představit, že bych na břehu jezera měla absolvovat více denní dovolenou, proto jsem na výzvy nových kamarádů, abych zůstala několik dní nereagovala a další den ráno vyrazila směrem do Perugie.

Nádherné starobylé město vystavěné na etruských památkách bylo kulturním zážitkem, který jsem si cenila o to více, když jsem se podívala za sebe a viděla několika kilometrový výjezd do historického centra Perugie. Centrum Umbrie mi nabídlo odpočinek a luxus koupele a možnosti přespání v normální posteli u známých. Ani tady jsem se ale nezdržela dlouho a druhý den vyrazila na sever. Vlakem zpět do Arezza a pak přímo za nosem do NP Foreste Casentinesi. Poslední dva dny patřily mezi kratší etapy, částečně i proto, že jsem zase najížděla do Apenin a potřebovala jsem šetřit síly na poslední výjezd k Passo della Calla. Asi 20 km výjezd se změnil po dvanáctém kilometru na výšlap pěšky a bezduché tlačení kola. Stále těžší kolo jsem tlačila dopředu snad i silou vůle a tak jsem na vrcholku zpátky v Emilii-Romagna za sebou měla opravdu "NEJnáročnější" cyklo výlet.

Už teď se ale těším na příští léto a nějaký další přejezd.