Maramureš VI - Hurá domů

Ráno je město úplně mrtvé, nikde nikdo. Cílem je dojet do vedlejší obce na vlak, pak do Sighetu (Marmarské Sihoty) a maršutem na klášter pod ochranou UNESCO v Barsaně. Ptáme se taxikářů na cenu k vlaku. Když jsme v tom, zkoušíme i kolik by to stálo až ke klášteru. Prý 70 lei každý. To se nám nezdá za 40 kilometrů moc, tak jedeme! Tomuhle se říká asi červí díra, místo v poledne (v ideálním případě) jsme před klášterem v osm ráno.
Mezi dřevěnými budovami je až nábožný klid, ticho, občas projde mnich nebo mniška, žádní turisté. Je to příjemné, ale trochu nuda. Tak procházíme jednotlivé části, ochutnáme léčivou vodu a Pepa si nás vyfotí flexaretem. Upřimně řečeno tu je nuda, domy vypadají až moc vyumělkovaně, na věž nás nepustí (ještě neotevřeli) a obecně nám to nepřijde moc autentické.
Pod klášterem projdeme suvenýry, nasvačíme se (první turecký záchod, co jsme potkali) a vydáváme se všanc osudu při čekání na maršutku. Vybíráme širší plácek, kde se dá dobře zastavit, ještě nestačíme ani sundat batohy a Pepa říká něco jako: "jede maršut". Velká dodávka se postupně plní, až lidé stojí v uličce. V Sihotě jsme před 11 hodinou.
Nečekané zrychlení nám dává další možnost poznávání. Nakonec se rozdělujeme. Pepa chce jít na Ukrajinu, Ondra s Andrejem na Veselý hřbitov (hřbitov, kde na náhrobcích jsou naivní obrázky, jak dotyčný žil), nakonec měli tour po okolí se znalým taxikářem. Vlak jede v 17.38 ze Solotvina, což je 5 kilometrů daleko. Já se nakonec přidávám k Pepovi.
První jdeme zkusit sehnat nějaký místní pohled, potom na hamburger ze stánku a nakonec do hospody na pivo. Sedáme si na zahrádku k prázdnému stolku. Po chvíli se nás ptají anglicky dvě starší dámy, zda si mohou přisednout. Nenamítáme a po chvíli se dáváme do řeči. Jsou to Američanky, jedna má mámu z Ratiškovic a živí se tím, že organizuje výpravy pro různé svoje známé i cestovky. Tvrdí, že vedla 74 zájezdů, že byla na zájezdě v Polsku v roce 1957 (prý první americký po převratu, popisovala to jako popisují dnes výlety do Severní Koree) a hlavně že má 5000 krojů (možná jen kusů oblečení) a pořádá výstavy po celé Americe. Taky napsala 4 knížky o Česku a Slovensku. Druhá byla soudkyně z New Yorku, cestovaly mikrobusem se skupinou po Balkáně.
Po příjemném setkání jsme vyrazili na hranice, cestou si dali zmrzlinu za lei a přešli přes hraniční most zpátky na československou půdu. Rozhovor s celníky byl celkem zábavný, ptal se na medvěda a nechtěl věřit, že jsme žádného nepotkali. Koupili jsme další zmrzlinu, tentokrát za hřivnu, došli na nádraží pro lístky. Jejich cena nás tak šokovala, že to nechápeme doteď, lístek stál 12 hřiven na osobu, 26 korun za 6 hodin jízdy. Batohy jsme nechali u paní průvodčí a vyrazili jsme na místní solná jezera.
Za první republiky tu bylo solné sanatorium, „strategické československé zásoby soly" a taky snad jediný přechod do Rumunska. Po lázních moc nezbylo, zničila je nedávná povodeň. Přesto sem jezdí přímé vlaky snad až z Oděsy. Jsou zde nevelká jezera (my viděli asi tři). Návštěvníci se v nich koupou a mažou blátem. Kolem je spousta ubytování (nové dřevěné bungalovy i pensiony), a vstup je za 2 hřivny. Nabídku občerstvení by jim mohlo závidět snad každé koupaliště u nás. Pepa se vykoupal, já jen namočil a koukal kolem sebe (bylo na co). Bohužel se přihnala bouřka. Běželi jsme si nakoupit. Chleba za desetikorunu se hodil, cesta nás čekala ještě dlouhá.
Paradoxní je, že jsme opravdu pořádně zmokli až tady, když jsme měli pláštěnky na nádraží. Stihli jsme se schovat na návsi v krámku. Paní nám vyprávěla, že tahle část je česká kolonie. Socha kozáckého atama v roce 1990 vystřídala sochu Lenina. Všechny domy před námi vybudovali čechoslováci, včetně školy a domu v jurkovičově stylu. Očividně na nás vzpomínají v dobrém.
Ondra s Andrejem na nás už čekali na nádraží. Vlak byl zase složen jenom lůžkových vagonů (jako všechny tamní rychlíky), v každé "buňce byly 4 postele a za uličkou ještě dvě, které byly sklápěcí. Cesta byla opravdu nekonečná, občas jsme sledovali dění venku, jindy spali. V Chustu nastoupila partička mladých Ukrajinců, kde jedna slečna uměla docela slušně anglicky (asi první domorodec), takže jsme navazovali družbu. Dozvěděli jsme se něco o tom, jak žijí mladí, kde studují a názory na svět. V Čopu jsme byli v 11, vlak přes hranice jel v pět. Dali jsme si panáka vodky v nonstopu (3 hřivny) a vyrazili do parku v areálu nádraží. Nápad, že si pod hvězdami natáhneme karimatky a uvaříme polívku rychle zrušila místní policie, vyhmátli nás a zahnali do nádražní haly. My jsme tedy šli dovařit před nádraží a pak do haly dřímat na dřevěné lavičky. Než jsme jeli, museli jsme si pořídit „bumážku" na lístek koupený ze Slovenska, ukrajinské potvrzení za 6,5 hřivny. Celníci byli stejní jako minule (drsně hledící a dobře upravení). Jen ti Slovenští mluvili maďarsky a prohlíželi nám důkladně batohy, abychom nepašovali. V osobním vagonu jsme byli sami, trvalo to zase asi hodinu a půl. Do Košic, zrychleným vlakem do Žiliny a Hradčany nás přesně podle jízdního řádu dovezly do Prahy. A tady v kruté realitě přeplněného hlavního nádraží, hektického metra a silnic plných aut končí naše dobrodružství. Snad budou další!