Krajinou Ölandu 3 – na sever za Dlouhým Erikem

Nad ránem mě probudilo ťukání deště na stan. Ale naštěstí to byla jen přeháňka a za půl hodiny bylo po dešti. Venku byla mlha a chladno. Sbalil jsem věci a po snídani se vydal na další část cesty.

Na silnici nepotkávám žádná auta. Míjím upravené statky, občas projíždím nějakou vesnicí. V jedné z nich, v Gårdby jsem si prohlédl další runový kámen a odbočil jsem na pobřeží do malého rybářského přístavu. Je v něm několik rybářských domků, loďky přivázané u dřevěného mola, na břehu veliká železná kotva. Byl jsem tu úplně sám. Chvíli jsem tu zůstal a pozoroval moře.

Kolem poledne se skrz mlhu začala objevovat modrá obloha a sluníčko. Krajina dostala nové barvy. Hnědočervené větrné mlýny se vyjímaly proti modré obloze, švédské vlajky na stožárech vlály ve větru a jejich jasná modrá a žlutá barva zářila. Již za úplně jasného počasí jsem dojel na místo jménem Kapelludden, kde je zřícenina staré kaple s kamenným křížem. Na břehu jsou malé rybářské domečky a poblíž je ocelový maják. V trávě na břehu a v mokřinách je spousta ptáků.

Za vesnicí Böda jsem odbočil na lesní cestu, která vede „lesem trolů" Trollskogen. Je to krásný, divoký a mimo cesty zcela neprostupný les. Lesem vede asi čtyři kilometry dlouhá úzkokolejná železnice, která v sezóně vozí turisty. Je to pozůstatek železnice, která vedla po celém Ölandu, a která sloužila především pro převoz dřeva a zemědělských produktů. Když jsem prošel lesem, dostal jsem se na břeh moře, který je zde tvořen oblými kameny. Na břehu leží vrak rybářské lodi Swiks, která v těchto místech ztroskotala v bouři v zimě roku 1926.

V lese jsem žádného trola nepotkal, tak jsem pokračoval na nejsevernější cíp ostrova k majáku Långe Erik, neboli Dlouhý Erik. Musel jsem objet zátoku Grankullaviken, přes kterou je maják už z dálky vidět. Maják stojí na malém ostrůvku, který je od pevniny oddělen jen úzkým pruhem moře, přes který vede most, takže se na ostrůvek dá snadno dostat. Krásný bílý maják se tyčil proti sytě modré obloze. U majáku stojí krásný červený dřevěný domek, bohužel prázdný a opuštěný. Ještě někdy před patnácti lety zde žila rodina, která se o maják starala, ale dnes je maják již plně automatizovaný, takže toto nádherné romantické místo zůstalo opuštěné. Prošel jsem si ostrůvek, prohlédl si maják ze všech stran, chvíli jsem si pod majákem sedl a najedl jsem se. Je to nejvzdálenější a také nejsevernější místo mé cesty, odtud se začínám vracet domů.