Öland je švédský ostrov ležící v Baltském moři. Baltem pro nás středoevropany začíná sever, pro švédy je ovšem Öland jih, kam jezdí v létě za teplem a koupáním. A protože nerad na svých cestách potkávám mnoho turistů, vybral jsem si pro poznávání tohoto ostrova květen.
S naloženým kolem jsem navečer vyjel z domu. Na vlakové nádraží do Polska je to necelých padesát kilometrů. Za dvě hodiny pohodové jízdy si již kupuji jízdenku. Noc trávím v rychlíku, který dopoledne přijíždí do Gdynie, průmyslového a přístavního města na pobřeží. Cestou na sever přes celé Polsko se několikrát měnilo počasí a bohužel v Gdynii mě čekalo zrovna to deštivé. Když jsem přijel, pršelo jen trochu. Jel jsem se podívat do města a dokoupit nějaké potraviny na cestu. Déšť ale zesílil, tak jsem prohlídku města zredukoval na nákup zásob a jel jsem rovnou na šest kilometrů vzdálený terminál, odkud mi večer vyplouvá trajekt do Karlskrony.
Nalodil jsem se na trajekt a za polské ceny, tedy levně, jsem si dal v restauraci večeři. Potom jsem se pohodlně usadil do křesla, které jsem měl zakoupené. Kajuta s postelí, která byla o dost dražší, mi přišla na tu jednu noc zbytečná. A protože cestovalo málo lidí, dal jsem si do kouta na zem karimatku a uložil se do spacáku. Ve spánku jsem cítil jak se loď občas zhoupne, bylo to příjemné a uspávalo mě to. Taková kolébka pro dospělé.
O půl osmé ráno připlouvá trajekt do Karlskrony. Stojím nachystaný s kolem na uzavřené palubě pro auta. Otvírají se obrovská vrata a dovnitř se hrne ledový a mokrý vzduch, jako když se otevře obří lednička. Vyjíždím ven a kapky deště mi zkrápí obličej. Není to tedy zrovna pěkné uvítání, ale nevadí, protože jeden malý sen se mi právě splnil - JSEM VE ŠVÉDSKU!
Přístavní město Karlskrona projíždím jen okrajem. Tato okrajová část ani jako město nepůsobí. Nejsou zde žádné velké činžovní domy nebo čtvrti, jen spousta větších či menších domků, které mají většinou typickou severskou podobu, jsou žluté nebo červené. A kolem lesy nebo výběžky moře, které se v nespočetných zálivech zakusují do pevniny.
Než se nohou dotknu Ölandu, čeká mě ještě asi devadesát kilometrů podél pobřeží směrem na sever, do města Kalmar. Odtud vede na Öland od roku 1972 šest kilometrů dlouhý most. Po mostě se bohužel nesmí na kole, takže budu muset jet autobusem. Za stálého deště nechávám Karlskronu za zády. První kilometry jedu po hlavní silnici, ale protože je neděle, není velký provoz a cesta ubíhá. Asi po hodině sjíždím na starou silnici. Projíždím lesy, které v dešti nádherně voní. Zastavuji chvílí na jídlo, ale mokro a zima jsou vlezlé, tak raději pokračuji co nejdříve dál. Asi dvacet kilometrů před Kalmarem najíždím na luxusní cyklostezku, která mě dovede až do města. O tři minuty nestíhám autobus, další jede za dvě hodiny. Ale nevadí, přestalo pršet, tak si aspoň prohlédnu Kalmar.
Na břehu moře stojí rozsáhlý kamenný hrad. Je to pro mě nezvyklé, hrad u moře. Procházím si okolní parky, odkud je na hrad vidět z různých stran a také se jdu podívat dovnitř na nádvoří, která jsou volně přístupná. Během těch dvou hodin, které uběhly jako nic, jsem na těle usušil vlhké oblečení. Autobus přijel včas, nastoupil jsem, kolo jsem zavěsil na hák na zádi. Autobus prokličkoval ulicemi města u už vjíždí na most. Přes vodní hladinu je vidět proužek země. Po necelých deseti minutách vystupuji na první zastávce na ostrově. Obloha je ocelově šedá, ale neprší, jen je trochu chladno. Nakládám věci na kolo a jedu první metry na Ölandu.