Maramureš IV - Vytoužený Vaser

Už několikátý den trávíme v Rumunsko-Ukrajinském příhraničí, v horách, jejichž jméno ani neznám. Všude krásné hory, čistá příroda a už více jak den jsme nepotkali živáčka. Boční přítok říčky Vaseru nás vede ke svému cíli. V chaloupce stojí místní „pracovník". Tady vyměníme hřebeny za údolí, kamenitou cestu za pražce a z cesty do neznáma se zase vracíme zpět do našeho světa. Několik kilometrů nad námi je Koman, konečná stanice, za ním kdesi 46. kilometr, konec, dál už jsou jen hranice strážené pohraničníky. Co nás do těchto opuštěných končin vlastně přivedlo?
V celých Karpatech (a nejenom tam) existovaly stovky kilometrů lesních železnic, většinou nesloužily osobní dopravě (nebo jen omezeně). Jejich hlavním cílem byla doprava dřeva z hor do údolí. Většina tratí byla úzkokolejná, často ústila do překladišť s normálním rozchodem. V Evropě se jich zachovalo jen pár (třeba na Kysucích). Ze sítí, které měly i desítky odboček, zůstaly jen 2 sloužící svému původnímu účelu (nikoli turistům), jedna je na Ukrajině, druhá tady v údolí řeky Vaser.
Andrej (jak možná z předchozích částí vyplynulo) je „šotouš", člověk který se zajímá veřejnou dopravou, jezdí po celé Evropě (hlavně té východní) a fotí si autobusy, železnice a další místní dopravní prostředky. Proto nás zavedla cesta i sem.
Před několika lety se celým údolím prohnala povodeň, která sebou vzala i velkou část tratě. Jen díky snaze jedné švýcarské firmy (a hlavně jejich kapitálu) se povedlo trať obnovit do provozuschopného stavu. Trať končí ve Viseu de Sus velkou pilou. Každý den jede až na 21. kilometr turistický vlak s parní lokomotivou, ale my jsme někde poblíž kilometru čtyřicet a čeká nás pořádný kus cesty. Andrej sází na běžný lesnický vlak, co by snad zítra (dnes je neděle) měl odvést dřevorubce do lesa a první várku dříví dolů, ale jen doufáme.
Dnešek opravdu bolí, pražce, které jsou od sebe vzdálené od 10 do 100 centimetrů. mi nedovolují klidnou chůzi, s batohem na zádech to je ještě horší. Kolem je bláto, dnešní den není moc slunečný, poslední dny tu asi dost pršelo. Andrej je už zvyklý, Pepa má dlouhé nohy a Ondra, ten to prostě nějak zvládá. To mě z toho pěkně bolí lýtka.
Cesta se pomalu klikatí jen pár desítek centimetrů nad tokem řeky. Pepa pořád kouká, jestli tam nemají v řece ryby, ale proud je tu hodně silný a ryby se tu asi neudrží. Já šlapu dál, poodejdu klukům a na úplně rovném úseku si je vyfotím mezi stromy na trati. Kluci se někde courají, tak na ně chvíli čekám. Najednou se za zatáčkou objeví tři psi. Varován zkušenějšími o toulavých psech se uklízím do lesa, kdyby náhodou. Psi jsou asi na procházce, ani si mě nevšimnou a běží dál. Tady vlastně nemají ani kam chodit, je tu trať a to je vše. Cest je tu minimum a stejně jsou rozbahněné a všude okolo jsou prudké svahy. První setkání s místní architekturou nebyl moc slavný. Dva vybydlené domy, vedle třetí budova, asi umývárna. Toť vše, praskající stěny a hnůj, asi tam ustájili své koně. Jednou by to mohly být třeba lázně, je tu božský klid, nikde nikdo, jen hučící řeka. Žádný telefonní signál, žádný internet, noviny, nic.
Na kilometru 38,8, v místě zvaném Valea Babei (tak se jmenuje boční údolí) jsme našli další domy. Tentokrát to bylo lepší. Velké budovy, asi opravené, ale zavřené. Vedle další malý areál, 3 chatky na zahradě a 2 budovy. Hlavní budova má novou střechu (asi i s nástavbou) a krásné malby starých vládců. Z cedule pod střechou usuzujeme, že patří nějaké škole. Chvíli okouníme a přichází paní tak kolem čtyřicítky. Ptá se, jestli chceme do jejího „magazínu", to nás šokuje, co by dělal magazín 30 kilometrů daleko od všech lidí. Zkoušíme ubytování. Paní se rozsvítí a začne vyprávět, za 100 lei pro všechny čtyři. Ptáme se i na další ubytování, prý 20 kilometrů daleko. Jsou asi tři hodiny, ale nakonec nás přemluví. Naše místnost je prostorná, je zde několik postelí, splachovací záchod (!) a sprcha s tekoucí (studenou) vodou, bojler je na dřevo. Paní nám hned zatopila a my mohli sušit navlhlé oblečení. V obchůdku se třemi stoly nám ukazuje svůj sortiment. V podstatě hodně alkoholu, piva, sušenky, čokolády a cigarety. Přemlouvá nás na domácí pálenku, panák za 2 lei. Neodmítáme (hned nás prokoukla). Dáváme si ještě pivo za 3 lei a domlouváme si večeři, zase za 100 lei pro všechny.
Andrej má v merku jednu odbočku (ze dvou na trati), zajímá ho, jak daleko vede a jestli funguje. Dostaneme průvodcovského psa, který nás vede i hlídá. Za zatáčkou je překladiště. Střeží ho místní chlapík, zubů moc nemá, peněz asi taky ne. Je namol, ale usmívá se, když dostává cigaretu. Stará se o místní dřevorubecké koně. Má takovou chaloupku. Na nákladiště stojí několik naložených vagonků se dřevem, takže pojedou! Prý jezdí 3x v týdnu - pondělí, středa, pátek, tak snad budeme mít zítra štěstí. Pokračujeme do bočního údolíčka. Andrejovo zkušené oko říká, že tady se jezdí! Takže pokračujeme dál, ale asi po 1500 metrech jsou koleje přerušené a stržené potokem. Jdeme ještě dál, stále doprovázeni psem. Pepa se otáčí a zkouší chytat ryby pod soutokem. Jdeme ještě kousek, cesta je občas opravdu náročná. Míjíme bývalé nákladové rampy, které už pohlcuje les. NA konci nás čeká překvapení. Místo hustého lesa tam je dům a to pěkně velký, na šňůře visí prádlo, kolem běhají koně. Kdo proboha může bydlet v tak odříznutém místě? Asi toho k životu moc nepotřebují. Cestou zpátky jsme se ještě nafotili s místním chlapíkem. Ondra zkusil najít kešku ve svahu, ale nenašel ji, večer to zkoušel ještě Pepa, ale asi ji unesla voda, škoda.
K večeři nám paní domu udělala velkou hromadu jídla, ale my jsme ji nechtěli urazit, takže celá večeře zmizela v našich žaludcích. Byla tam smažená vajíčka, kukuřičná kaše mamaliga a spousta dalšího, jen maso neměla. Dali jsme si v obchůdku ještě pivo a pálenku. Už předtím jsme se divili, co to je za pálenku, že s námi tak rychle mává. Paní se přiznala, že má 70%, pochopili jsme. Ale prý to byla slivovice. Následně se s námi fotila, my za barem, společně... Jen musela mít při focení šátek na hlavě. Pobavil nás i místní kalendář SIAD Most, prý turisti, ti Češi jsou všude.
Ráno jsme konečně viděli první vozidlo na trati. Stará německá policejní dodávka v nás vzbudila nadšení. Hlavně tím, že měla na podvozku přidělaná železniční kola. Nejspíš první parta dřevorubců nebo pohraničníci. Posiluje to naši naději, že nás něco sveze dolů, místní nás naopak zchladí, že turisty neberou, že to je nebezpečné. Snídaně byla ještě větší jak večeře (nesnědli jsme ji a do večeře skoro nic nejedli). A vydali jsme se na cestu vstříc našemu vlaku, nakonec i Andrej přiznal, že ho ta lýtka bolí...