Maramureš I - Cesta napříč Československem

Zase prší (jako skoro každý den), už týden bydlím ve svém stanu s podsadou na táboře kdesi u Klatov. Večer rutinně zapínám mobil, kdyby se náhodou něco dělo. Většinu času je vypnutý - šetřím baterku. Na obrazovce vyskočí obrázek obálky a následně zpráva: "Ahoj, tak odjezd je predbezne stanoven na 27.7., at muzes jet taky. Smer obvykly, ale detaily se budou pilovat...". Okamžitě odpovídám "OK jedu". Z tábora se vracím 24., akorát na to si vyprat, prospat a vyrazit. Loni to bylo stejně, takže se doma dozvídám, že pojedeme někam na východ, nejspíš přes Solotvino, že mám mít cca 200 eur na výměnu a pro jistotu, nemám brát stan a že to prostě nějak vyjde.
Je středa, 10.35, čekám na kamaráda Andreje, který jako režijkář lístek na vlak nepotřebuje, přivádí dalšího spolucestovatele Pepu, se kterým se dělíme o „skupinový" lístek, každý platí 1500 Kč (Praha - Černá nad Tisou). Fronta na lístky je nekonečná, ale nakonec dorážíme s malou rezervou na rychlík Detva, kde nás netrpělivě čeká poslední cestovatel Ondra. Vagon očividně prošel rekonstrukcí a pohodlně se zde usazujeme na další cestu napříč celým Českem a čtvrt Slovenskem. S Andrejem a Ondrou jsme se seznámili na hodině regionální politiky, Pepa s Andrejem mají společný koníček ve "sbírání" autobusů. V Žilině přestupujeme na vlak Bayer, do vagonu v barvách léku aspirinu (i tak se dají vydělávat peníze). Je trochu plnější a o zábavu se stará paní, co žije v Belgii a má velmi živou artikulaci a negativní pohled na svět.
Je osm hodin večer, v Košicích si dokupujeme poslední jídlo, (Lidl na nádraží to jistí) a už se pokračuje do Čierne nad Tisou. Poslední úsek trvá už jen necelé dvě hodiny. Dle cestujících si občas připadáme jak v Maďarsku. V Čierné je veliké nádraží (hranice SSSR) a ani noha, v oknech jsou zajímavé obrazy známých míst, jsou tam Karlštejn, Bratislava, Konopiště, Mariánské lázně a několik dalších. Jedné stěně vévodí obrovský obraz sovětského tanku na Karlově mostě s hradem v pozadí. Záchody jsou zamčené a nikdo neví, kdo má klíče - už jsme na východě.
Další vlak, tentokrát složený jen ze tří vozů - dvou lůžkových z Bratislavy (které pokračují na Moskvu a Kiev) a našeho vagonku s plastovými sedačkami (dříve byly na električce v Tatrách), upraveného tak, aby se tam nedalo nic pašovat. Cesta přes hranice trvá asi hodinu a půl. 5 kilometrů naprosto placatou krajinou, někde uprostřed stavíme, přijíždí slovenští celníci, zeptají se, zda máme drogy nebo zbraně, vysvětlí, co můžeme přivézt zpátky (1 litr tvrdého alkoholu nebo šampaňského, 4 litry vína, 16 litrů piva a 40 cigaret) a posílají nás dál. Cesta do Čopu je tvrdý náraz na místní realitu. Celníci s kalašnikovy, všude ostrá světla a hlídací brány. My jsme v klidu, loni lilo a celníků bylo daleko víc. V Čopu se lůžkům vymění podvozky a jedou dál, nás vyženou ven, celníků je tam tolik, že kdyby se chytili za ruce, tak obklíčí celý vlak. Ale je vidět, že oproti loňsku jich vážně ubylo. Budova celnice je také opravená. Nemusíme vyplňovat ani celní prohlášení a vyplňovat podrobnosti o naší cestě. Hezká celnice s dlouhým blonďatým copem vezme pas, skoro nic neříká, jen se tváří vážně (ony jsou tam všechny jak přes kopírák, ale uniformy jim sluší). Další zběžná kontrola toho co vezeme a jsme na Ukrajině.
Nádraží v Čopu je opravdu zajímavé, stěnám vévodí obrovský obraz ve stylu socialistického realizmu - dělníci jdou do války za svoji budoucnost, vyhrávají, staví továrny a pracují na polích. Atmosféru umocňuje "bonzátko", jak jsme si překřtili věc, která vydává opravdu nepříjemný zvuk a je ve všech dveřích (prý pomoc pro slepce). Mají zde 15 pokladen (nádraží je jen pro rychlíky, osobáky mají vlastní vedle), z toho fungují informace, občas zahraniční pokladna a jedna další. Tam ovšem mají pauzu, jsou 2 hodiny ráno ukrajinského času (+1 hodina) a od dvou má pokladní zrovna hodinovou pauzu. U veksláka vyměníme hřivny a vyrážíme do non-stopu, který známe z loňska. Bohužel je zavřený. Nezbývá, než si uvařit v parku polévku ze sáčku. Vlak nám jede v půl páté a to máme dost času. Nakonec objevujeme večerku. Zaujme nás obrovská fotografie přes celou stěnu - Hradčany. Staropramen (made in Kiev) má zdejší trh dobře zmáknutý, později poznáváme i místní pivo z téhož pivovaru s názvem "Zlatá Praha".
Ve vlaku si kupujeme lepší místa, stojí nás to 57 hřiven (asi 120 korun), jsou to lůžková kupé pro 4 pasažéry, dežurná nám dává povlečení v igelitovém pytli a my jedeme. Jsme ospalí, takže usínám brzo. Trasu již známe, je to Československá trať do Jasiny, která ale končí už v Solotvynu (cíl naší dnešní cesty). Vlak jede neskutečně pomalu, přibližně 6 hodin, 140 kilometrů. Ale ráno vystupujeme v lázeňském městě se solnými jezery a našimi bývalými strategickými zásobami soli. Projdeme pár mahazínů (Ukrajinci nahrazují ruské "g" svým "h"), dáme si pivo (6 hřiven), kupujeme každý flašku vodky (25-30 hřiven za půl litru) a 2 krabičky cigaret (po 10 hřivnách) na lepší navázání kontaktu v Rumunsku. Město je plné drobných krámků, mají i českou kolonii se školou, která byla vystavěna za první republiky. Měli i sochu Lenina, ale dnes je tam Bohdan Chmelnický.
Naše další plány opouští Ukrajinu, jdeme pěšky do Rumunska, dřív tam jezdily i vlaky, ale peáž je kvůli technickému stavu trati zrušena. Míjejí nás různá auta, která převáží potraviny, drogerii i levnější alkohol přes hranice. Na celnici dostaneme výstupní razítko a vydáváme se přes most zpátky do Evropské unie...