Nehoda na Kole

Jednoho krásného zimního večera, Jsem se jel projet na Mém super upraveném kole. Takové kolo nemá určitě nikdo. Je obyčejné, větší velikosti, vzadu pod sedadlem Mám připevněné reproduktory, které Mi hrají opravdu, ale opravdu velmi...potichu. Pláště jsou tak sjeté, že by se na tom rozštípal i Chuck Norris. Ale zpět k Mé příhodě. Jel Jsem se tedy projet večer ven, venku byla bílá tma, a do toho malinko sněžilo. Frčel Jsem si to z kopce po hlavní silnici, div Jsem nesejmul babičku, co zrovna přecházela silnici, ale nebyl tam ani přechod pro chodce, tak Jsem si jen řekl no co, nemá tam lézt, baba jedna. Tak Jsem tedy jel dál a přede Mnou se objevila odbočka na polní cestu, tak Jsem to tam střihnul, ale zadní kolo Mi ulétlo do strany, strom Mi neuhnul a Mě nezbylo nic jiného, než ten strom políbit. Strom byl kupodivu velmi silný a ani se nepohnul, ale za to, jak Jsem ho nabral, tak na Mě shodil z větví takovou vrstvu sněhu, že by si i sněhulák myslel, že Jsem Jeho příbuzný. Oklepal Jsem se a celý promrzlý si vlezl zpátky na Své kolo, které naštěstí přežilo, a vyrazil dál na cestu. Jak Jsem jel po té polní cestě, tak Jsem najednou uviděl běžet zajíce. Řekl Jsem si, ha, večeře, ten by byl dobrý akorát do housky. Vydal Jsem se za Ním, škarpa, neškarpa, jel Jsem jak ďábel, ale byl na Mě moc rychlý. Tak Jsem na to ještě víc šlápnul, na tachometru 35 kilometrů za hodinu, čísla Mi na Něm skákali, jak kdyby chtěli pryč, sedačku Jsem měl zapíchlou v zadku, ale Já se bez boje nevzdal. Jenže najednou ten zajíc zmizel. Řekl Jsem si, kde je. A najednou se to stalo. Přede Mnou díra, velká, jak Grand Canyon a Já už nemohl nic jiného dělat, než začít prudce brzdit, ale jak sněžilo, všude byl sníh, tak to klouzalo, takže Mi to bylo houby platný. Letěl Jsem do té jámy a čekal, až dopadnu. Trvalo to nekonečnou dobu, stihl bych si i udělat kafe. Tak Jsem zavřel oči a čekal. Po nějaké době Jsem je zase otevřel a zjistil Jsem, že ležím na větší hromádce sněhu, která Mi zřejmě zachránila život. Celý od sněhu, všude stále bílá tma a Já, celý rozlámaný, Jsem se porozhlédnul, kde to vlastně Jsem. Nikde nic. Jen pole a sníh. Vstal Jsem a začal Jsem hledat Své kolo. Po minutce Jsem ho naštěstí zahlédnul, šel k Němu, ale při Mém štěstí Jsem zakopl o kámen, obličejem Jsem se zapíchl do sněhu a chvilku tam ležel. Bylo to příjemné. Takový osvěžení. Ale po minutce Mi už začal pomalu mrznout obličej, tak Jsem ho raději zvednul, očistil si ho a najednou přede Mnou stál zajíc. Začal se neuvěřitelně nahlas smát. Smál se tak, že Jsem Mu přes pusu viděl až do žaludku. Z ničeho nic přestal, otočil se, vyšpulil na Mě ten Jeho malý a šedý zadek a vrazil Mi ho přímo do obličeje. Zavřel Jsem oči, leknul Jsem se, až Jsem změknul a najednou...Jsem cítil teplo. Otevřel Jsem oči a nade Mnou stála Moje matka a ptala se Mě, proč ležím na zemi. Nic Jsem neřekl, jen Jsem ležel a zíral na Ní. Po chvilce Jsem se zvednul, řekl Jsem matce, že je všechno v pohodě a že může odejít. Lehnul Jsem si zpátky do postele, zavřel oči, ale už Jsem neusnul. Jen Jsem dostal chuť na zajíce, tak Jsem se šel obléknout a podívat se do ledničky, co je nového. THE END...:)

Ano, je to sice napůl smyšlený příběh, první polovina je totiž skutečná, až po toho zajíce, pak ale hrozně rád domýšlím příběhy, takže jsem si to ani tentokrát nemohl odpustit, ale nikdy nevíte, kdy se Vám tohle může přihodit a aspoň z toho plyne ponaučení, že se nemáte honit za zajíčkama. :)