Začínáme další desítku naší tradiční Dámské, dlouho jsme nevěděly kam vlastně pojedeme a kdy pojedeme. Radka měla naplánovanou dovolenou v Itálii, my s Lenkou zájezd do Alp, ale nakonec jsme Dámskou odjely v tradičním termínu. Letos máme 13 jako šťastné číslo, 13.června jsme jely s Lenkou do Slovinska a 13.července na Dámskou, bohužel bez Radky - pro kterou ta třináctka moc šťastným číslem nebyla, protože ji porazil několikátý Covid nebo nějaký mutant tohoto viru, takže se pozvolna prokašlávala létem a na kolo se mohla tak akorát dívat. V polovině května jsem si narazila koleno a nebylo jisté, jestli vůbec budu letos jezdit na kole, nakonec mi pomohlo několik podpůrných injekcí a vytažení tekutiny z kolena a šlapu skoro jako před nárazem. Původně měla být Dámská jakási pouť do Bílé vody a okolí, ale vzhledem k mému kolenu byl požadavek, hlavně od Radky, na rovinatější trasu a méně náročnou. Tak jsem vytáhla dávný návrh na projetí podle Ploučnice a přidala jsem k tomu kopec Děčínský Sněžník. Dojezd zase jednou odněkud, až domů se tím pádem nabízel sám. Můj nástin tras dopracovala Radka a vzhledem k tomu, že s námi nakonec nejela, jsme mohly s Lenkou kritizovat a někdy hodně nadávat.
Vlak odjíždí z hlaváku v 8:45, sraz s Lenkou máme o půl deváté. Vyjíždím asi pozdě, protože do vestibulu doslova vjedu 5 minut po půl deváté a narazím na kamaráda Elemera, kterému ujel vlak do Březnice. Jde se mnou k tabuli, kde už netrpělivě čeká Lenka a společně vyrazíme k nástupišti č. 6. Kamarád nám pomůže naložit kola a brašny do našeho vagónu, samozřejmě je hned za lokomotivou, a my vyjeli po schodech na konci vlaku. Loučíme se s kamarádem Elemerem, hledáme sedala, ale čísla jsou úplně jiná, než jaká máme my. Naše kupé je volné, později přistoupí rodina se psem, ale i tak se pohodlně vejdeme. V 10 h vystupujeme v Lovosicích využíváme výtah, ještě startovní fotka před nádražím a už šlapeme k přívozu. Převozník se zrovna chystá k odjezdu, ještě tam čeká část větší skupiny, ale jdou na rozhlednu, a tak nakonec jedeme s Lenkou sami. Lenka se ujala navigování, trasu máme naplánovanou od Radky. Jede se pěkně, žádné vedro ani slibovaný déšť není, tak jsme brzy pod Střekovem. Kamarádka Alena, tu má chatu, ale chceme se s ní potkat u nákupního centra. V Ústí přejíždíme přes první most, jsou tu schody, takže brašny dolů, kolo do ruky a po schodech, na druhém konci mostu je sice nájezdová rampa, ale jen úzká, naštěstí zrovna někdo jde a kolo mi pomůže na rampě přidržet, Lenka neriskuje, sundává brašny a kolo snese. Město je v téhle části rozkopané a my šlapeme do kopce, až asi v polovině, kde tlačíme, neb sklon je tak velký, že se nám zvedá přední kolo si uvědomuji, že jedeme na Větruši. Výhledy na město a řeku hezké, u stánku si koupíme kávu a svačinu z vlastních zásob. Jedeme dál po červené stále do kopce, kousek pod námi je středověké popraviště. V Hostovicích si nevšimneme nenápadné odbočky a sjedeme skoro až zase do města, vracíme se k odbočce, chvilku je asfalt, ale pak jen zarostlá pěšinka, nejdřív tráva, potom roští, kopřivy. Kola vedeme, naštěstí je to z kopce. Nadáváme nepřítomné Radce, že tohle trasovala snad v horečce. Je jasné, že káva s Alenou u nákupního centra dnes nebude. Projíždíme kolem zámku Trmice a už jsme u Milady. Jezero má krásně modrou vodu, na protější straně je písčitá pláž, ani se nechce věřit, že se tu začalo těžit hnědé uhlí v roce 1977 a těžba byla ukončena v roce 1997 a poté začala revitalizace okolí. Jsou tu pěkné cesty, jezero se dá objet po trase 10 km a 21 km nebo se dá vyjet do okolních kopců. My jedeme jen po delší straně jezera a na jeho konci uhneme na Chabařovice, v Chlumci je čas na dnešní oběd. V parku u kostela sv. Havla. Je tu i několik smírčích křížů, ale fotím jen pomník obětem 1. světové války. Pokračujeme dál a nezastavujeme ani u památníku bitvy u Chlumce. Jedeme totiž po silnici, i když naplánováno máme přes křížovou cestu pod Horkou. Není s námi Radka, tak nemáme kulturní zastávky ????. Vynecháváme odbočku na Žandov a jedeme po silnici, stoupáme do Telnice. Je před námi závěrečný kopec, kdy na zhruba 10 kilometrech nastoupáme 600 výškových metrů. Nakléřovský průsmyk byl asi nejhorší kopec ze všech dnů, vzdávám to a tlačím. Lenka statečně šlape až do konce. Výhledy jsou tu úžasné do Petrovic sjíždíme, abychom zase šlapaly do Tisé. V sedm, dojíždíme do Hraniční boudy ve Sněžníku. Hned ve dveřích dostanu vynadáno, že jsem nezavolala, že nejsme tři, že měl problém poskládat ostatní hosty. Chalupa je plná Němců, vedle jsou ubytované děti. Pokoj máme ve druhém patře, každá máme svůj pokoj a k tomu velkou koupelnu. Večeře se podává jen do 19 h, takže se v klidu osprchujeme a teprve pak jdeme na dnešní první pivo, mají ještě česnečku, přidám si k ní topinky a pak už jen sedíme, jíme a pijeme. Ve 23 h jsme v hospodě sami.
Najeto 72 km společných, já ještě k vlaku, takže celkem 95 km 1141 výškových metrů
Nedělní ráno je slunečné a teplé, máme snídani, takže jdeme dolů do restaurace na obložený talíř a kávu. Naložíme brašny na kola, startovní fotku zvládá Lenka přes samospoušť a pak už šlapeme na Děčínský sněžník 723 m. n. m je to naše nejvyšší stolová hora a na vrcholu je od roku 1864 i krásná kamenná rozhledna. Vracíme se zpět, znova kolem našeho ubytování, mohly jsme si tu klidně nechat brašny, ale to by bylo nesportovní a nečestné, brzy dojedeme na hranice a míříme na Rozenthál. Žádný velký kopec už nás nečeká, užíváme si nádherný sjezd lesní cestou až k Labi. Pohodovka kolem Labe, je tu také hodně cyklistů, inlajnistů a vůbec spousta lidí. V Horním Žlebu vzpomínám na tatínka, který se sem s rodiči přestěhoval, když mu bylo 14 let, ale jen na chvíli, maminka chtěla zpátky do Braníka, a ne bydlet v takové pustině. Můj děda měl v Braníku převoznictví a sem k Děčínu se stěhovali proto, že vozil dřevo po Labi do Hamburku. Děčínem jen projede, sice by se hodila cukrárna, ale žádnou nepotkáváme, u nákupní zóny najíždíme na cyklo č. 15 a už šlapeme podle Ploučnice, která je po včerejším dešti úplně hnědá a divoká. Je tu hodně jezů, vůbec netuším, odkud a kam se vlastně Ploučnice splouvá. V Benešově nad Ploučnicí zastavujeme na náměstí v cukrárně a neplánovaně jedeme i na zámek na nádvoří. Žandov a kemp Slunce je naším dnešním cílem, takhle brzy jsme ještě do místa ubytování nikdy nedojely. Na recepci dostaneme klíč s číslem 8 a to je naše dnešní bydlení. Chatička má terasu, jdu si zaplavat do místního železitého bazénu, Lenka jde spláchnout prach do sprchy a k večeři z vlastních zásob si doneseme z kiosku pivo i když se nesmí odnášet sklenice od kiosku. Ačkoliv byl horký den snese se večer dlouhý rukáv.
Najeto 72 km a nastoupáno 620 m
Snídáme na terase z vlastních zásob, Lenka opět nastavuje hromadné focení, nasadíme brašny na kola a lehce po deváté opouštíme kemp Slunce. To velké na obloze opravdu hřeje už od rána, oproti včerejšku je bez mraků a bude horko. Za Horní Policí nás čeká první dnešní výživný kopec, sice po asfaltu, ale tlačíme obě. Ve Stvolínkách se zastavuji u vybydleného gotického kostela všech svatých, který je údajně postupně rekonstruován. A tady vjíždíme do Máchova kraje Kokořínsko. Jedeme po červené, opět trasovala Radka, postupně cesta víc a víc stoupá, je víc a víc kamenitá a vypadá to, že budeme muset vyjet až na špičatý kopec Ronov. Máme odbočku v mapě, sice čerchovanou, ale ve skutečnosti tady žádná cesta není. Vláčíme kola loukou, jsme už skoro na úpatí kopce Ronov, kde je stejnojmenná zřícenina hradu z dob husitů. Přes louku nakonec dojedeme do vesnice Litice a po zdolání kopce jsme ve Hvězdě, Skalka, hospoda je tady zavřená je pondělí a tahle útulna funguje jen o víkendu. Je tady čas akorát na oběd z vlastních zásob, využijeme i místní WC a doplníme vodu. Za chvíli jsme na začátku Husí cesty a projíždíme kolem skal. Ve vesnici Zátyní vyjíždíme z lesa a šlapeme stále dál. Neustále se houpeme dolů a zase vzhůru, je vedro a voda v lahvích rychle mizí. Jedeme po 0057 a ve vesnici Brocno nám vede trasa po polní cestě. Ta opět po chvíli mizí, ale držíme směr, dokonce jedeme po stopách loupežníka Štětky. Po nedávném dešti písčitá lesní cesta zmizela úplně, tedy hluboké koryto uprostřed zůstalo. Já naložené kolo protlačila prostředkem, Lenka sundává brašny a jede na dvakrát. Ani si nevšimne, že jí fotím. Radka nám to naplánovala kolem barokní Mariánské kapličky. Ze Štětí sem chodívalo procesí na svátek P. Marie. Po žluté sjedeme do Štětí na náměstí je cukrárna, ve které se osvěžíme ledovou kávou, tříští, tu si tedy musím zředit ta je studená zase až moc, objednáváme i dortík ke kávě. Zchlazené a občerstvené najedeme na cyklo co vede podle Labe, tentokrát je to označené jako MTB, ale oproti tomu, co jsme dnes projely, je tahle cesta úplná pohodička. Zase dojíždíme do hotelu Koruna v Roudnici nad Labem na naše poměry dost brzy. Pokojíček máme jen pro nás dvě a objednáváme si i snídani. Ospršené jdeme na náměstí do hospody spláchnout ten dnešní prach z cest. Za sebe musím přiznat, že jsem dost vyřízená a po hodině odcházím do hotelu a do postele.
Najeto 70 km a nastoupáno 840 m
V noci pršelo, ani o tom nevíme, vzduch se trochu pročistil a nemělo by být takové vedro jako včera. Čeká nás návrat domů podle Labe a mně ještě podle Vltavy. Nejdřív ale jdeme na snídani, párečky, salátek se zálivkou, káva, čaj džus. Po deváté se necháme vyfotit servírkou a pak už jen rovinka, řeka a blížící se město. Nejdřív Mělník, vyšlápneme až k zámku, ale dovnitř nezajíždíme, sice by se káva a cukrárna hodila, ale žádnou nepotkáváme. Zato celý zájezd důchodců na e-kolech, kteří jsou velmi hluční a jezdí hlavně do kopce dost rychle. V Neratovicích přejíždíme most. V Bášti začíná pršet, dokonce je to na bundu. U adoptivní dcery Moniky, která tu bydlí se nezastavuji. V Klecanech se loučím s Lenkou, která jede na Ďáblice, já sjíždím k Vltavě do Klecánek. Zastavuji u Trojského zámku, sním tyčinku a jedu dál. Stromovkou jsem ještě nikdy nejela, tak si pouští navigaci, u hvězdárny mě začne nahánět zpět směrem na Letnou. Projedu po paměti zpět k řece a přes Štefánikův most najedu na nábřeží. Prokličkuju se kolem Karlova mostu, za Národním divadlem už není ani tolik aut a za chvíli jsem na zaplněné náplavce. Až u nás na kopci bych si dala pivo, zastavuji tedy na hřišti v sousedních Cholupicích, opírám kolo o sloupek u plotu. Ovšem paní hostinské se to nelíbí a vykazuje mně pryč, že prý si mám kolo pověsit na klandr, naložené asi těžko. Nedohodneme se, takže pivo si dám až doma na zahradě a vychutnávám si právě najetou stovku kilometrů.
společných 63 km, já až domů najela 100 km nastoupáno 554 m
celkem ujeto 337 km, nastoupáno 3155 m
Děkuji Lence, že se mnou jela, že jsme zahájily 21. Dámskou a Radce přeji brzké uzdravení a těším se, že nám opět příští rok připraví výživné terénní trasy. Hodně jsme na ní letos vzpomínaly a věta „to snad plánovala v horečce" se jen tak nezapomene. Počasí nám opět přálo, jen při návratu nás schladil lehký deštík, ubytování všude bylo vynikající, dokonce v Žandově by bylo hezké udělat nákolácký sraz. O letošní Dámské jsme s Lenkou každý den ochutnaly jinou značku piva, všechny 4 dny se obešly bez defektu.
Dámy, zase za rok se budu těšit a společnou jízdu cestou necestou v naší krásné krajině.
Trasy jsem plánovala na mapy.cz, které po jakémsi upgradu systému naplánují svévolně trasu pro kolo jakoukoli pěšinkou. Ani ta stoupání z prvního dne v profilu trasy nevypadala tak dramaticky, jaká ve finále byla. Musím konstatovat, že tohle vylepšení aplikace mapy.cz zjevně moc ku prospěchu není a je třeba na to dávat pozor. Tak snad příště... a já si kvůli novotám v mapách musela pořídit nový telefon.
k mapám, čerchovanou cestu minout ????