Krajem rozhleden, aneb peklo na Svratecké vrchovině

Loňskou „dámskou" jsme uspořádaly v kraji, kde Lenka trávila dětství a část mládí, než se natrvalo přestěhovala ho Prahy. Maminka už nás zvala několikrát, tak jsme konečně přijely.

22. 7. čtvrtek
Do práce jedu s naloženým kolem, už od rána je teplo, vrcholí týden tropických veder. Ve dvě hodiny jedu rozpálenou Prahou přes Karlovo náměstí, Václavské na Hlavní nádraží. V klimatizované budově je docela příjemně, kupujeme jízdenky a před třetí hodinou se vydáváme k vlaku. Kola nakládáme bez větších potíží do úschovy vlaku a sami se posazujeme do volného kupé. Je šílené vedro, v kupé nejde otevřít okno, doufáme, že po rozjezdu začne fungovat klimatizace, za cenu jízdného by se to dalo očekávat, bohužel vedro je stále větší a paní průvodčí nám radí si přesednout do jiného kupé, kde se okno dá otevřít. Pokud nechceme omdlít, tak jinou možnost nemáme. V Tišnově mi Lenka ukazuje základní školu, kam chodila a pak už jsme u rodičů, kola ukládáme do garáže, smyjeme prach z vlaku, dostaneme výbornou večeři a společně s rodiči odjíždíme na zahrádku, kde se právě vrtá 50 m hluboká studna. Pak už odcházíme s tatínkem na pivo do nedaleké restaurace a večer ještě posedíme u vychlazené láhve bílého vína.
20 km

23. 7. pátek
Ráno je zataženo, ale teplo, po snídani naložíme kola a jedeme podle Svratky směrem na Pernštejn. Místní cyklostezka vede téměř pořád podél řeky a je ve variantě MTB, s naloženým kolem je někdy těžké všechny partie projet. Jsme vybavené mapou s čísly cyklotras a značení dokonce sedí, takže žádný problém v orientaci a směru. Zaváháme pouze v Bělči, kde bychom se měly držet červené turistické, ale máme pocit, že se vracíme zpět do Tišnova. Koukáme znovu do mapy a v tu chvíli u nás zastavuje auto a pán se ptá, jestli potřebujeme poradit. Ujišťuje nás, že se zpátky nevracíme, že tudy opravdu cyklostezka vede, že on a pár dalších místních cyklistů jí nedávno opravovali. Bohužel, prý jí často vyplaví velká voda. Kamenitá stezička vede těsně vedle řeky, naštěstí není moc vody a kameny jsou suché, takže projedeme i s naloženými koly. Řeku překonáváme po dřevěném zastřešeném mostě, bohužel někde chybí část zábradlí, ale ještě nás dneska čeká jeden historický dřevěný zastřešený most (vzpomínka na romantický film Madisonské mosty) a pokračujeme dál. Most z roku 1780 v Černvíru míjím, až po výjezdu z vesnice na kopci se mě Lenka ptá, jestli jsem si most vyfotila. Vracím se tedy k mostu a Lenka zatím na kopci nabírá síl na další dnešní kopce. Kolem poledne jsme vyšlapaly na hrad Pernštejn, platíme symbolických 10,- Kč a prohlížíme si hrad, nahlédneme do hladomorny a v místní zahradní restauraci si dáme výborný boršč a kafe. Z hradu se naložená kola pěkně rozjedou, ale po chvíli jsme na křižovatce a podle dispozic bychom měly jet po stezce přes Chlébské. Žádný ukazatel s kilometry, jen cedulka, že nás čeká 20% stoupání, na konci kopce nám tachometr ukazuje, že bylo dlouhé 5 km. A tady začíná dnešní „peklo Svratecké vrchoviny" jen co zdoláme tohle šílené převýšení, chvilku se vezeme s kopce, abychom na další opět vyjely. Houpačka trvá až do Kunštátu. Odbočku na zámek mineme a z náměstí se nám už nechce vracet, tak se osvěžujeme ve fontáně a posilňujeme na další dnešní kilometry. Je vedro, jedeme jen v tílkách a nejraději bychom vlezly do fontány jako místní děti. Chvilku váháme, jakou silnicí se z náměstí máme vydat, ale nakonec je to ta, která vede opět do kopce. Dojedu cyklistu, který tlačí kolo a má na levé noze protézu, nabízím mu pomoc, jestli nepotřebuje podržet při nasedání, ale prý ne, že kopec nevyjede. Chvilku si povídáme, doporučuje nám návštěvu rozhledny Milenka a jeskyni Blanických rytířů, kde ti se tady vzali je nám záhadou. Vypráví nám, že bydlí v penzionu v Rudce, že na zítra připravují s mentálně postiženými vernisáž pod širým nebem. Bohužel musíme stihnout vlak v Letovicích, tak rozhlednu s poetickým názvem vynecháváme, loučíme se se sympatickým cyklistou, který má náš veliký obdiv, že dokáže i přes tak velký hendikep sednout na kolo a navzájem si přejeme hezké počasí na sobotu. Z Rudky uhýbáme na polní cestu, která nás dovede na silnici, poslední dnešní pohled do krajiny, kde jsou výhledy téměř jako z rozhledny a pak už krásným sjezdem přijíždíme do Letovic. Fotím zámek a přes náměstí dojedeme k nádraží, odkud nám za 30 minut jede vlak do Ústí nad Orlicí. Do místa dnešního ubytování to máme 5 km, které jsou naštěstí už po rovině. O půl osmé se ubytováváme, v penzionu Koliba s kapacitou 50 lůžek jsme téměř sami. Jdeme na večeři a na dnešní zasloužené pivo.
60 km

24. 7. sobota
Od půlnoci prší, máme domluvenou snídani na 8:30, tak se jdeme nasnídat, dopřáváme si míchaná vejce, čaj a výborné expreso s hustou pěnou. Ani po snídani to venku nevypadá, že by se počasí umoudřilo a umožnilo nám nasednout na kola a projet si naplánovanou trasu na Pastviny. Vzpomínáme na vernisáž v Rudce pod širým nebem, jak to v tom lijáku zvládají, a jdeme si lehnout. Naštěstí se dneska nemusíme nikam přesouvat, takže v postýlkách čekáme, až se vyprší. Probouzíme se ve dvě hodiny odpoledne, venku stále zataženo, ale už téměř neprší. Kolem třetí odjíždíme po cyklotrase do Letohradu. Je nová, celá asfaltová a téměř po rovině a stále podél řeky Tiché Orlice. Lehce mží, ale ještě pořád to není na pláštěnku, cyklisty potkáváme snad jen dva. Zaujme nás pivní automat, který za 20,- a přiložením OP vydá plechovku piva Holba, ale je nám zima, tak ho ani nezkoušíme. V Letohradu si prohlédneme zámecký park, a protože začíná opět pršet, jedeme stejnou cestou zpět. Ve vesnici Hrádek, kde bydlíme, mám kamaráda, který tu žije na chalupě. Vyjedeme tedy do Hrádku a necháme se pozvat na teplý čaj. Jaroslav pěstuje husokachny a nově má dva pštrosy. Nejsem si jistá, jestli bych se zrovna o tohle zvířectvo chtěla coby důchodce starat, ale má mladou přítelkyni a ve velkoměstě žil dost dlouho, takže je to svým způsobem jakási relaxační terapie. V penzionu už na nás čeká teplá sprcha, večeře a pivo.
47 km

25. 7. neděle
Snídani máme zase domluvenou na 8:30, opět si dáváme snídani na vidličku, tentokrát párek, čaj a výbornou kávu. Před desátou jsme zabalené a jedem směr Ústí nad Orlicí, kde ze stezky po které jsme se projížděly včera, uhýbáme na Potštejn a tentokrát stezka vede podél Divoké Orlice. Po včerejším vydatném dešti je řeka hnědá a místy opravdu hodně divoká. Neprší, ale je zataženo a citelně se ochladilo. Na otevřených místech mezi poli a mimo vesnice to pěkně fouká, snesly by se i dlouhé rukavice. Dneska jsme skoro rádi za jízdu do kopce. Na Potštejn se zahřejeme, prohlídku vynecháváme, jen se na nádvoří občerstvíme a pak už téměř po rovině dojíždíme do Kostelce nad Orlicí. Mají tu trochu zmatek v nádražích, rychlíky staví na zastávce město a ne na nádraží. Máme skoro 2 hodiny do odjezdu našeho rychlíku, tak se rozhodneme popojet o další stanice. Stezka zase vede podle řeky, v Častolovicích se bohužel s kolem do zámecké zahrady nemůže, tak pokračujeme dál až do Týniště nad Orlicí. Místní značení jsme na chvilku ztratily, tak kousek musíme po hlavní silnici číslo 11, po které jezdí hodně aut. Naštěstí se nám podaří uhnout na místní polňačku, která nás zase navede na cyklostezku, ještě se ptáme místních cyklistů, jak se mimo hlavní tah dostaneme do Týniště. Asi jsme jejich výklad úplně nepochopily, protože poslední 4 km po hlavní silnici č. 11 musíme dojet, jinak bychom riskovaly, že nestihneme vlak do Prahy. Nádraží nacházíme poměrně brzy, takže do odjezdu máme ještě víc jak 30 minut, akorát na dojedení posledních zásob. Dávám si kafe, Lenka čaj a u vedlejšího stánku by si ráda koupila párek v rohlíku. Pán, který mě prodával kafe jí, ale od tohoto úmyslu zrazuje, že on by si u nich rozhodně nic nedal. Tak tedy poslechne a jen pozorujeme jiného cestujícího, který si u nich párek dal a s chutí ho snědl. Jak ovšem dopadl o pár hodin později, to už se nikdy nedozvíme. Paní v pokladně nám není schopná sdělit, kde je zařazen vagón pro úschovu kol nebo zda si můžeme kolo dát do vagónu s jednodušenou přepravou. Průvodčí po zastavení vlaku nám oznamuje, že kola si musíme dát do úschovy, že vagón je na konci vlaku. Běžíme tedy k poslednímu vagónu, s odepnutými brašnami to není žádná legrace a po předání kol do vagónu se snažíme co nejrychleji nastoupit, beztak se čeká jen na nás. Otvírám dveře do nejbližšího vagónu, ale je to 1. třída, tak jdeme ještě o vagón dál, konečně sedíme a vlak se rozjel. Po chvíli přijde průvodčí, kterému jsme předaly kola a se slovy, že jsme mu utekly a nesedíme v jeho vagónu nám laskavě vypíše účtenku na 30,- Kč za každé kolo. Snažím se mu vysvětlit, že netuším, který je jeho vagón a že nám na nádraží nebyl nikdo schopen říct, jaké je řazení vlaku a že jsme chtěly co nejrychleji nastoupit. Na jeho sdělení, že máme sedět, co nejblíže ke svým kolům se nedalo už vůbec nijak reagovat. Ostatní cestující se naší konverzaci usmívají, ukazujeme tedy ještě jízdenku dalšímu průvodčímu, ten nás už nijak nehubuje za to, že sedíme, kde sedíme. Na Hlavním nádraží nám beze slov předá naše kola, co by taky s takovými bahňáky dělal, a my se vrháme do nedělního velkoměsta. Lenka jde na metro, já nasedám na kolo a přes park směrem na Václavák, Ječnou ulicí dojedu do už téměř opravené Myslíkovy ulice a u Mánesa najíždím na náplavku, která je naopak plná turistů, kteří se pohybují právě po vyznačeném pruhu pro cyklisty. Začíná svítit zapadající sluníčko a je teplo. Jedu až do Komořan a pak starou silnicí na Točnou, doma jsem přesně v osm hodin. Kolo je špinavé, plné přejetých slepýšů, tak si zaslouží umytí vidlice a namazání.
78 km

Celkem ujeto 205 km a tentokrát bez defektů!

Ačkoliv nás počasí trochu zradilo, třídenní výlet se povedl a ani jedna z nás netušila, že kolem Tišnova jsou takové kopce, ze kterých jsou nádherné výhledy do krajiny, jako by člověk stál na rozhledně. Jsme rády, že jsme měly možnost projet pár desítek kilometrů vybudovaných stezek v místech, kde lidé o své regiony dbají a nejsou to jen „projekty na papíře". Na těch zhruba 200 kilometrech, které jsme za 3 dny ujely, jsme poznaly, že lidé mimo Prahu jsou moc přívětivý a rádi pomáhají „cizím". České dráhy nezklamaly, ale při cenách, které si za jízdné účtují, by se měli trochu víc snažit. Takže příště asi zase Morava.