blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Kristina > Bikepacking španělsky 5.část: Andalusie – Přes Sierru Nevadu do Granady

Bikepacking španělsky 5.část: Andalusie – Přes Sierru Nevadu do Granady

Někde tady mi Silvo říkal, že vždyť to nebylo zas tak strašné…

Foto: Autor

Z pouště se přesouváme ke stoupákům Sierry Nevady. Čeká nás nejvýše položená cyklostezka Evropy bez cyklostezky. Část pátá.

Probudíme se v jedné z více než 2000 obytných jeskyní, které dělají z Guadixu město s jejich největším počtem v Evropě. O Guadixu slyšelo málo lidí, přestože se nachází jen 60 km od Granady. Před odjezdem si zkoušíme dokoupit naše věčně vyjeté brzdové destičky, ale neúspěšně. Vyrážíme do Sierry Nevady, doufaje, že nám vystačí dvoje náhradní. Silvo se na tuto část našeho putování těší, ale mě začíná oblévat studený pot, když vidím zasněžené vrcholy Sierry Nevady. Po cestě zastavujeme v malém městě La Calahorra s obrovským hradem ze 16. století tyčícím se přes domky, ve kterých jako kdyby nikdo nebydlel. Ani na zamčeném hradě jsme nikoho nenašli. Za zmínku stojí, že se tady natáčela slavná scéna na vlakovém nádraží z filmu Sergia Leoneho "Good, the Bad and the Ugly" (pozn. spoluautora). Hodíme do sebe nějaký oběd a pokračujeme stoupáček po asfaltce, až se mi Silvo s Oskim úplně ztratí v doprovodu neznámého cyklisty a já si svištím sama ve svém tempu. Po dvou hoďkách někde kolem 2000 m.n.m. na mě kývají usazení na pařezu stromu. Doplňujeme vodu a těšíme se na cestu dolů.

Po krátkém sjezdu Silvo odbočuje z asfaltky a začneme bloudit v lese. Mám nervy, ocitneme se ve fakt vysoké trávě a Silvo se raději vydá hledat cestu pěšky. Za 20 minut, mezitím co se Oski zoufale hrabe ve vozíku a nárokuje si sladkosti, slyším, jak se na mě něco chystá v houštině. Modlím se, ať je to jen malé zvíře, které nesežere Oskiho. Ale je to nakonec Silvo, celý doškrábaný se hřibem v ruce. Cestu nenašel, ale alespoň se vyhnul hadům, které se mu vlnily pod nohama.

Takže se vracíme a já už ten prudký stoupák, který jsem sotva sešla dolů, zase směrem nahoru fakt nedávám. A tak protestně třískám bajk o zem, beru Oskiho, který se snaží se Silvem tlačit jejich spřežení, a nechávám to celé na Silvovi. Po pár promlčených kilometrech přijíždíme do kempu u Laroles. Recepce zamčená, obchod zavřený, na restauraci zatlučená okna a v kempu stanuje jen jeden motorkář. Otáčíme se, nechceme tam zarůst plevelem a jdeme si najít něco v městečku Laroles. Ale to zívá prázdnotou podobně jako vedlejší kepming. My zazvoníme na dveře penzionu, který se pyšní nápisem „bike friendly". Otevře nám Ramon a po prvotních oťukávačkách se z nás stávají hned kámoši. Po dlouhé době jsme jeho jediní hosté a rovnou nám navrhne, že nás druhý den zaveze do blízkého většího města do servisu pro nové brzdové destičky. Když jsme na nákup vyrazili na Ramonově žlutém kabrioletu (starší Renault 19), myslím, že Oski si tu hodinku sportovní jízdy zapamatoval lépe než ty tři měsíce ve vozíku. V autě si rovnou říkáme, že zůstaneme i další noc, abychom nevyrazili do hor až ve dvě odpoledne.

Jenže když se druhý den konečně rozloučíme a sbalení kývajíce Ramonovi sedáme na bajky, zjišťujeme, že vůbec nejsou nabité. Ve sklepě byly vyhozené pojistky. A tak čekáme přesně do té druhé odpoledne, než se pořádně nabijí. V největším teple začínáme šplhat do Sierry, dokud nepřijedeme na vrchol.

Potom to už je odpolední paráda a večerní jízda po hřebeni po široké gravel cestě do Juviles. Odtud po asfaltce už se zapnutými světly do Trevelézu, který se nachází na jižním úpatí Sierra Nevady a je první z Las Alpujarras. Alpujarras jsou bývalá mořská osídlení, která připomínají horské vesnice někde v Atlasu v Severní Africe a dodnes tu najdete pár značek v arabštině. Vesničky silně vzdorovaly španělské reconquistě po dobytí Granady a ti v zemi, kteří odmítli konvertovat na křesťanství, utíkali právě sem do odlehlých hor.

Tento region je ve Španělsku zcela známou destinací nejen pro milovníky horské turistiky, ale i jamónu (šunky). Myslím, že Silvo si představoval, jak tam chodíme po ochutnávkách a zapíjíme šunku fajnovým vínkem, ale korona, zavírací hodiny během siesty a Oskiho provozní hodiny 24/7 se s těmito představami nedaly nijak sloučit.

V Trevelézu se nechtěně stáváme účastníky fiesty San Antonio (patron městečka), která je zároveň jedinou, kterou ve Španělsku zažijeme. Je to teatrální zážitek ve znamení dobových kostýmů, koní a celodenních výstřelů ze střech domů, o což se starají podle mého pozorování starší muži a dělají to velmi organizovaně a hrdě. Cítím se jako ve válce, non-stop zde něco odpalují. Vyvrcholení přichází v podobě asi 10 minutové střelby ve spojení s hučícími kostelními zvony a stejně jako já zděšenými koňmi, které splašeně dupou na místě. Jiný kraj, jiný mrav. Vždyť my zase máme pomlázkování.

V našem hotýlku se ubytuje i španělský pár cyklistů, a tak prohodíme řeč o trase z Trevelézu do Capileiry, kterou pokračují i oni. Upozorní nás na jeden chybějící most. Chlap kroutí hlavou, že s Oskim ve vozíku, našimi zavazadly a těžkými bajky tudy určitě jet nemáme, ale jeho žena ho přesvědčuje, že když všechno složíme a vyndáme baterky, tak to pomalu určitě popřenášíme. Každopádně na nás mrknou, že tady pojedou a hodí na nás očko. Když se u té propasti později zjevili, vůbec jsme neprotestovali jejich nabídce pomoci nám vláčet naše kila těch 30 metrů strmě nahoru a dolů.

Po hodinové vynášce se pouštíme do náruživé debaty o bajkování ve Španělsku. Pár sdílí naše zalíbení do Segury včetně Pontones a naopak Vías Verdes také považují spíše za nudu. Fandí nám, že jsme už hodně stihli a že tedy vypadá, že stihneme více národních parků než oni sami dosud viděli. Loučíme se a slibujeme pivo v Capileiře, kde je už později samozřejmě nepotkáme. Z Capileiry si druhý den uděláme výlet do dalších vesnic z Las Alpujarras - Bubionu a Pampaniéry a já se psychicky připravuji na Sierru Nevadu, na kterou se celé ty dva dny „nedočkavě" dívám. Opouštíme Las Alpujarras a stoupáme z 1450 m.n.m.

Silvovým plánem je překročit Sierra Nevadu těsně pod vrcholem Pico de Veleta (3 396 m.n.m.) a dostat se do Granady. Cestou si podle nadmořské výšky dáváme hádanky „co se stalo v tomto roce". Tato hra končí, když se vyšplháme někam do budoucnosti, postupně už stejně řešíme jiné problémy.

Šutry ve stoupáku jsou pro mě úplný horor, ale stále se chystám na nejhorší a šetřím si svou pestrou škálu nadávek. Silvo jede raději dopředu. Potkáváme mladý holandský pár, který se plazí z jediné horské chaty (Poqueira Refugio), kde jsme původně chtěli přespat. Podle toho, jak jsou rozbití, jsme rádi, že jsme to vynechali. Pomalu mizí poslední zeleň a blížíme se k pásům sněhu. Sice docela zima, ale Silvo své Patagonia tričko několikrát ždímá.

Rozložíme se tedy u nějakého jezera, u kterého si běhají horské kozy. Oski se k nim přidává a najednou spatříme jakési barevné světlo nad kopci. Netuším, o co jde. Kdybychom tam nebyli dva, asi bych si myslela, že mě už zdraví někdo shora a to trápení končí. Jsou totiž momenty, kdy dívám na ty kopce sutě a přemýšlím, co tam děláme a proč nejsme někde vyvaleni u moře v Thajsku.

Smějeme se nad vzpomínkou na Ramona v Laroles, který volal kámošovi, aby nás ujistil, že nahoře žádný sníh není. Zrovna na něho myslíme třikrát, když skládáme všechny tašky, vozík a brodíme se ledovou drtí. Nevím, kdy tam kámoš naposledy byl, ale sníh v Andalusii ještě neskončil. Některé momenty jsou podle mě čistě na sociálku a jsem opravdu vděčná, že Oski nijak nepláče a celkem spolupracuje.

Závěrečné dvě hodiny jsou nekonečné. Díváme se na Veletu, jsme už úplně pod ní, ale vůbec netušíme, jestli cesta, která se má u vrcholu objevit, tam opravdu bude. A opět se brodíme sněhem.

Fakt si neumím a nechci představit, že pojedeme nějakých 7 hodin zase zpátky do Capileiry. A pak se najednou ocitneme na druhé straně kopce. Pláču štěstím a nedokážu se nabažit pohledem dolů na lyžařské středisko Pradollano, asfaltku, domy, civilizaci.

Samozřejmě Silvo nemá dost a přesvědčuje mě, abychom ještě „vyběhli" nahoru na Veletu, kde je stanice. Podívám se na něj, na téměř vybité baterky a z mého pohledu mu je odpověď jasná. Pěkně na ně čekám dole a stále pláču z pohledu na středisko.

Když se vrátí, letíme dolů a modlíme se, ať jsme do tmy v Granadě. Je to přeci jen ještě pořádná štreka. Voda nám už také postupně začíná docházet, tak hledáme, kde bychom si doplnili Hydro Flask. Z druhé strany vede na Pico de Veleta nejvýše položená asfaltová cesta v Evropě. Přemýšlím, jestli si to už někdo z této planety vyjel z druhé strany na bajku s dětským cyklovozíkem. Sjezd je úžasný, mám husí kůži z endorfinů, z toho, že se nám podařilo překročit Sierru a hlavně se strašně těším na Granadu, kterou léta toužím vidět.

Do města přijíždíme kolem půl 9 večer. Rychle najdeme ubytko, házíme bajky s věcmi a hned vyrážíme něco sníst a plánovat Alhambru na druhý den. Všichni nám říkali, že pokud nemáme lístky dopředu, dostat se dovnitř může být problém. Ne během Covidu! Nejnavštěvovanější atrakce Španělska a my to máme skoro bez čekání a hlavně bez davů. Vcházíme přes krásný starý lesopark kolem sochy Washingtona Irvinga, po jehož návštěvě se stala Alhambra slavnou. A pak nasáváme úžasnou ikonickou architekturu a dovedu si tu představit klidně strávit i měsíc každý den s popisnou knížkou v ruce a ztrácet se v nekonečné geometrii bohaté výzdoby.

Ale my jsme sem přece přijeli s našim Oskim - žádné vnořování do kultury se nekoná, jedině Oskiho vnořování do všech fontán, kterých je zde asi milion. Silvo se rozhodne, že toto je na islámské architektuře nejúchvatnější - ta posedlost vodou! Takže tady trávíme asi tři hodinky, během kterých Oski vesele fotobombuje všechny selfie pokusy načančaných dívek a zamilovaných párů. Mně konečně došlo, proč měly všechny dívky ráno v kavárně účesy od kadeřníků - selfie z Alhambry může být životní příležitost. Možná i toto poznání nás později se Silvem dožene k tomu, že v Granadě navštívíme kadeřnictví. Kromě údržby našich hlav musíme navštívit i servis a konečně sehnat brzdové destičky. Ještě bychom chtěli, aby nám dali dohromady nějaké věci, co Ramon „opravil", ale to bez objednání potřebných částí nejde. Najdeme perfektní servis Biela Bike a ještě ten den nám vše opraví. Mechanik nám při přebírání kol sdělí, že jeho kamarád viděl pár bláznů s podobným dětským vozíkem někde před časem ve stepi v Mojacaru. Že zda bychom to mohli být my. Dost nás to pobavilo. Sierra Nevada je tímto definitivně za námi a čeká nás město Ronda a poslední úsek na jihu.

Fotogalerie

02.01.2023 vložil/a: Kristina
karma článku: 4.81

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (10 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |