NaKole.cz
Bikepacking španělsky 2.část: Z Valencie přes Castilla-La Mancha
Po příhodách v Katalánsku nás čeká nový terén a další životní zkušenosti ve Valencii a Castilla-La Mancha. Část druhá.
Předchozí 1. část mého blogu si můžete přečíst zde.
Valencia a Dos Aguas
Z delty Rio Ebro přijíždíme vlakem do Valencie, kde pobýváme několik dní. Čekají nás zde naši známí Gabriele a Carmen, které jsme dva roky neviděli. Velmi by nás chtěli vzít za rodiči, ale vzhledem k situaci s koronou jsme to všichni vyloučili. Kromě jich mě tu ale čekaly i mé vysněné Bedrock Sandals, které mi do našeho odchodu nestihly přijít, a tak mi je děvčata z wilderoben poslala do Valencie.
Nedokážu se rozhodnout, čím začít. Valencia je krásné město! Na bajkách projíždíme 9 kilometrovým parkem Turia. Byl vytvořen v korytě řeky, jejíž tok byl kvůli záplavám odkloněn. Míjíme obrovské staré stromy, hřiště, lidé cvičí jógu, běhají, slacklajnují, čtou knihy u fontán, učí se bruslit, sedí v kavárničkách... Prostě divoký západ. Obrovský Gulliver park, po kterém by Oskar tak rád lezl, je bohužel kvůli koroně zavřený. I tak je ale veledílem parku Město umění a věd, které navrhl známý architekt Santiago Calatrava. Velkolepá stavba je zážitek už zvenčí, ale až vnitřek nás odrovnal. Oceanographico a Bioparc jsme si museli rozdělit na dva dny.
Gabi s Carmen nás další den vezmou do přírodního parku Albufera. Místní rybář nás povozí na člunu, provede typickým rybářským domečkem (barraca) a při západu slunce vypráví o rybolovu a pěstování rýže v této oblasti pro slavnou paella valenciana. Voda z laguny se postupně vytrácí, kdysi bývala dokonce mořská, dnes je sladká. Hnízdí zde velké množství ptactva.
Samozřejmě jsme vyrazili také na pláž. Je super mít s sebou lokální, kteří nás zavedou i mimo davy. Moře není průzračné jako na Costa Bravě, spíše bych ho nazvala vysoce organické, ale Oskar si žije naplno.
Ve Valencii jsme udělali životní rozhodnutí poslat domů Oskiho kolo spolu s našimi blatníky. Nebo spíše to, co z nich po nehodě v Prioratu zbylo. Mysleli jsme si, že se blatníky budou hodit, aby po Oskim nestřílelo bláto a kameny, ale ve špatném terénu byly spíše na přítěž. Zbývalo už jen sehnat krabici. Poté, co jsme neúspěšně obešli několik španělských samošek, Silvovi trčely nohy z kontejneru na kartony za doprovodu nechápavých pohledů domácích.
Odlehčení vyrážíme z Valencie směrem do Castilla-La Mancha. Silvo někde našel, že po cestě je pěkné městečko Dos Aguas, tak míříme na noc tam. Cestou máme zastávku v obchodě, abychom si koupili naši aktuální hitovku - actimel. Osloví mě zde mladík z Kolumbie, který nás chce sledovat na sociálních sítích a ptá se na názvy profilů. Bylo mi strašně trapně, ale nakonec jsem mu dala profil našeho wilderoben.
Chvilku po mé autogramiádě se začne vynořovat krásná scenérie, ale i Oskiho každodenní „Mami, kde budeme dnes bydlet?!" a i já bych už uvítala konec dnešního putování.
Dos Aguas není zrovna nejnavštěvovanější španělskou destinací a ze dvou ubytek je otevřeno pouze jedno, takže jasná volba. Starší pár vlastní tento malý hotýlek s restaurací u cesty už asi docela dlouho, což se podepsalo i na jejich „vztahu". Nejdřív jsem se snažila vyluštit, o čem se nonstop hádají, ale když jsem si některé jejich věty přeložila, tak jsem s tím přestala. Pán se nás po prvotních oťukávačkách zeptal, zda míříme do Maroka. Tehdy jsme si uvědomili, že odtud pochází, přestože prozradil, že už desetiletí žije ve Španělsku. V jeho očích vidím záblesk, když mu zmíníme, že jsme v Maroku na pár místech byli. Tím ale skončí jeho chvilka nostalgie a pokračuje v slovním shazování své ženy, která mu to pohotově oplácí.
Večer křičím bolestí, sice nahozená ve funkční Patagonia výbavě, ale nakrémovat se opalovákem se mi přes den nechtělo.
Noc v tomto „Twin Peaks" přežijeme v pozadí s jejich hádkami a strašného skřípotu větru a ráno se cestou usadíme na dětském hřišti a sníme nějakou snídani ze sámošky. Romantickou snídani u našich domácích jsme raději odmítli.
Řítíme se hlavní cestou přes kopce, ale později na pokyn Komootu sejdeme na vedlejší serpentiny.
Brzy však přichází zdrcující zjištění, že zde chybí cesta a vodní přehrada před námi nám dává jedinou možnost, a to proplouvat. Zvažujeme objížďku jezera houštinou, ale svah je příliš strmý na to, abychom to zvládli. Otáčíme se a postupně začínáme chápat, že Komootu nelze bezhlavě věřit.
Pokračujeme tedy menší 17 km oklikou, na oběd se svlažíme v řece u vesnice Casas del Rio pod starým vodním mlýnem a k večeru překračujeme hranice regionu Castilla-La Mancha.
Kolem sedmé večer je stále daleko do cíle a já se začínám tradičně dívat na Silva, že je nám s Oskim už dlouho. Tehdy si při větším sjezdu prašnou cestou do kaňonu řeky Júcar všimnu, že kolo na Oskiho Thule vozíku vypadá, že každou chvíli vyskočí. Křičím, co to dá, ale Silvo vůbec neslyší. Musím se tedy odvážit je ve sjezdu dohnat, abych ho stopla. Nejbližší hodinku Silvo opravuje na koleně špejle a pak nás čeká závěrečná rovinka podél řeky až do městečka Alcala del Júcar. Jako bonus po celém dni překvapení na mě pod mostem útočí asi největší kobylka na planetě a já skoro padám z kola.
Na kole přes Castilla-La Mancha - Albacete a Vía Verde Don Quijote
Vzhledem k tomu, že přijíždíme pozdě večer a vozík potřebuje generálku, zůstáváme v Alcala del Júcar o noc déle. Dá se zde koupat v řece, prozkoumat pevnost tyčící se nad městem a Oski se prohání s nanukem v ruce celý den po hřišti. Silvo se zatím půl dne morduje s centrováním kola na Thulečku. Na večer se spolu potulujeme úzkými uličkami pod hradem a okolními jeskynními domky a starý římský most mi připomíná ten ze Sarajeva.
Ve skalách kaňonu žije mnoho vlaštovek, které nás v ráno odjezdu provázejí po cestě do města Albacete. Oski si vyzpěvuje s okolním ptactvem v příjemném ranním vánku, všechno vychází.
Dokud nás Komoot nezavede dolů z cesty a nevejdeme do bujné vegetace podél řeky, těsně před městečkem Jorquera.
Nejprve se tím bavíme, postupně se ale bojím, abych si halenku opět nedotrhala od divokých růží a různých druhů ostružin, ale později mi přestává na oblečení záležet a mám reálné obavy o Oskiho kůži. Začínám pěnit, Silvo jede co nejvíc přede mnou, aby mě nemusel poslouchat. Sesedáme z bajků a tlačíme přes houštinu. Oski skáká v metrové trávě a bojuje s bodláky, ale už jsme za polovinou a po tom, čím jsme si prošli, se fakt nechceme vracet. Máme za sebou už dobrých 15 km.
Mordor končí po dvou hodinách. Oskiho vozík je totálně ohozený divokým ječmenem a naše lýtka, ruce a věci jsou celé od krve. Naštěstí to netrvá věčně a cestička nás vyhodí z lesa hned vedle nově vybudovaných mini eko hotýlků, které se zde zcela nečekaně objevily za keři.
Pak začínám pociťovat, že jsme opravdu v Castilla-La Mancha - obdělaná políčka všude, kam oko dohlédne, přes jedno si to musíme střihnout. Podlézám několik ostnatých drátů a klopýtám o jetel, přičemž se strašně pohádáme a teplota stoupá.Když konečně došlapeme do města Albacete, ze Silvových brzdových destiček už nezbývá vůbec nic, a tak jdeme rovnou do servisu bicycklů, který má podle Google dobré recenze. Google nezklamal - týpci v bajk shopu jsou ohromní. Hned odkládají veškerou práci, věnují se nám a nabízejí nám studenou vodou. Cítím, že poutníci mají ve Španělsku opravdu speciální postavení.
Naše ubytko v Albacetě, které jsme našli přes Airbnb bylo asi nejlevnější, jaké jsme měli za to, co to bylo - vila s bazénem, kde s námi přebýval pouze majitel a jeho smečka ostrých pejsků. Na zbytek večeře je tedy program jasný - Oski se Silvem se rochní ve vodě a já jsem pohozená na lehátku u nich a foukám si poraněné hnáty.
Další den se navzdory všemu opět těšíme na cestu - jsme zvědaví na španělské Vías Verdes. Tato cyklostezka byla vybudována ze sítě starých železnic. Míjíme zachovalé zříceniny budov, které kdysi sloužily jako železniční stanice.
Projíždíme částí Vía Verde Ruta De Don Quijote, která nás kde zde pobaví i soškami, grafity, nebo figurínami Quijota a jeho koně. Bývalé železnice zde byly strategicky vybudovány ještě v dobách španělské občanské války, tedy ve 30. letech 20. století. Dnes je už hlídají jen zajíci, ještěrky, dravci a jiní neznámí tvorové, kteří nás znenadání překvapí sprintem přes naši dráhu a zalezou do obrovských děr podél cesty.
Žádná auta, minimum cyklistů a Silvo zapíná reprák, abychom na té nekonečné rovince neusnuli. Nějaké to vzrůšo přinesou tunely, které jsou často bez osvětlení, někdy opravdu dlouhé, je v nich značně chladno a piští v nich netopýři. Kapající voda ze stropu mi není v této kombinaci úplně příjemná. Oski je naopak z tohoto hororu nadšený a poslední tunel si dokonce vykračuje pěšky.
Jak je už naším dobrým zvykem, na ubytko v městečku Alcaraz přijíždíme pozdě večer. Druhý den má pršet, takže opět zůstáváme o den déle a divíme se, že toto pěkné město vůbec není v bedekru.
Večer sedíme v hospůdce nad náměstím, cpeme se nezdravými smaženými tapas, zatímco domácí sledují v televizi býčí zápasy a na stěnách visí staré fotky z býčích zápasů, které se někdy odehrávaly právě na náměstíčku pod námi.
Když se další den pohneme dál a Silvo hned odbočí z hlavní cesty někam do bláta, kde musí otevřít bránu s nápisem „soukromý pozemek", cítím problémy.
Vydatný déšť v předchozí den sice přinesl čerstvý vzduch, ale naše pláště na bajkách měly od čerstvosti daleko. Bláto se nám docela slušně lepí na kola, ale pořád se otáčejí. Co znamená „lepivé bláto" jsme pochopili až o pár dní později. Přes farmy jsme si několikrát pěkně zaposilovali tlačením kol na sekcích hike-a-bike a několikrát jsme procházeli přes různé brány.
O hodinku začínáme trochu bloudit, a právě když se Silvo snaží dohodnout s Komootem, kudy dál, objeví se první džíp. A hned na to druhý. Skoro mi z rukou spadne Oski tlačící v tu chvíli do trávy. Farmáři v džípech nám dávají tónům hlasu jasně najevo, že tam nemáme co hledat a já se je snažím obměkčit tvrzením, že jsme se ztratili. Tehdy začnou na zem kreslit různé mapy a když vysloví slovo „asfalt", na Silvově tváři vidím zklamání.
Posílají nás na super cestu bez překážek - já šťastná, Silvo unuděný k smrti. Dvakrát zahlédneme i stáda koní, žijící si své svobodné životy. O pár kilometrů vycházíme na asfaltku, Silvo s Komootem mají ještě jeden neúspěšný pokus hodit nás mimo silnici, ale ten končí kozou omotanou o kolo a obědem s výhledem na Sierra de Seguru. Potom se musíme opět vrátit na asfalt.
Starou cestou, kde až na jedno auto opravdu nepotkáme nikoho se nemůžeme nabažit výhledy na Sierru. Sportovní jízda a vůně borovic Oskiho uspí.
Přijíždíme do města Riopar, který má starou a novou část, my si vybíráme na procházku tu starou (Riopar Viejo) s krásným výhledem. Trochu i litujeme, že jsme si nebookli ubytko z množství „casas rurales", které jsou zde jako z filmu a v okolí je i plno turistických stezek.
Poslední část dne je už jen příjemný sjezd asfaltkou a opět mě to přiměje zapomenout na ranní nástrahy. Překračujeme hranice Andalusie a ubytujeme se ve městě Siles, kde Oski téměř do půlnoci létá na hřišti v parku se španělskými chicas a my pivkujeme s výhledem na národní parky Sierra de Cazorla a Sierra de Segura a olivové sady. V Andalusii nás čeká několik krásných, ale i náročných týdnů, o kterých vám napíšu v další části.
Fotogalerie
Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny
Bikepacking po Slovensku: S dětmi na dobrodružství v Malých Karpatech
Bikepacking španělsky 6.část: Z Andalusie přes Extremaduru do Castilla y León
Nejčtenější blogy:
Vyzkoušejte:
Cestování a zdraví: Nepodceňujte prevenci ani pojištění
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny
Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50…
Centrální stezkou od západu na východ_3
Úterý 23. červenceKdyž pominu stále trvající vedra, začal dnešek příjemně. Ráno jsme měly poměrně brzy…