Blog o naši 3540 km výpravě napříč Španělskem na šesti kolech. Část první.
Nejtěžší věc v životě je začít. Dát výpověď v práci, natrvalo odhlásit našeho tříletého Oskara z jeslí, oznámit novinku prarodičům a když jste už všechny dostatečně naštvali, najednou se můžete konečně zase nadechnout a začít se balit. Já jsem na to měla necelý víkend, 1. května jsem se stala šťastně nezaměstnanou a od 2. května nás čekaly tři měsíce plné dobrodružství ve Španělsku.
Lidé měli spoustu otázek: Co korona? Co náš outdoor obchod? Co Oski? Ale my jsme věděli, že chceme jet na takový výlet dávno před koronou, před obchodem, před Oskim. No a když jsme si zvážili, že jízda na kole nás baví, ale na Olympiádu to nestačí, že máme kvůli Oskarovi více zavazadel, než bychom reálně potřebovali a že máme jen tři měsíce, rozhodli jsme se pro e-bajky. Někdo odsuzuje, my neřešíme.
Kromě toho jsem často odpovídala i na otázky níže, tak pokud by se vám v hlavě vynořovaly podobné otazníky, jdu rovnou na věc:
Proč výlet do Španělska?
Asi někdy před Vánocemi jsme se rozhodli, že tedy JEDEME a od té doby jsme sledovali situaci s pandemií. K tomuto rozhodnutí nám velmi pomohlo, že jsme po dlouhém zvažování koupili e-biky, které jsme si dříve často půjčovali. Španělé vypadali, že to nejhorší mají za sebou a očkování tam úspěšně postupuje. Důležité pro nás bylo, že jsou tam krásné národní parky a také moře. I když já a Silvo nejsme moc přímořské typy a bavila by nás spíše Patagonie než Španělsko, museli jsme potěšit i Oskiho divoké srdíčko. Dalším faktorem bylo i období, kdy můžeme odjet - v květnu se Andalusie jevila ještě jako rozumná destinace, a naopak sever Španělska by mohl být příjemný až v červenci. Trochu jsme studovali i trasy eurovelo, kde naleznete i jiné evropské inspirace. V neposlední řadě máme ve Španělsku blízké kámoše, kteří dříve žili na Slovensku, jsme stále v kontaktu, navštěvujeme se a věděli jsme, že cesta tam by znamenala opětovné propojení našich životů. Nemluvě o tom, jak moc nám pomohlo mít je v případě potřeby na lince, ale o tom řeknu později.
Jak jsme si vybrali e-biky?
Tady bych měla předat pero Silvovi, on se do Riese&Muller zamiloval asi před třemi lety. Později zjistil, že je v jedné prodejně v Bratislavě začali prodávat a chodili jsme se na ně pár měsíců dívat. Zároveň sledoval všechna možná videa, která o e-bicích existovala. Stejně jako o Thulu vozíku pro děti a výhodách bezdušových kol. Řešili jsme zejména dojezd a průchodnost. Tak jsme se nakonec rozhodli pro dvoubaterkové R&M Superdelite a Thule Chariot. Pokud byste chtěli bližší info ke konfigům, klidně se ozvěte. Ať zde nezacházíme do technikalit.
Jak se dostat do Španělska na kole?
Na internetu prý najdete všechno. No ne. O e-bike packingu či touringu tam toho moc věru není, natož o e-bike touringu s dětmi. Nejprve jsme si řekli, že se tam prostě přesuneme kolem, nějakou část vlakem z Vídně. Jenže pak jsme si spočítali, kolik by taková cesta trvala a stálá (zejména oblasti severní Itálie, francouzské riviéry, případně alternativně Švýcarska) a Silvo si představil, jak nakládá a vykládá všechna ta kila z jednoho vlaku do druhého. Také jsme zjistili, že do letadla si sice můžete složit kolo do krabice, ale e-bike vám s baterkami do letadla naložit nemohou, je to kvůli bateriím zakázáno. Tehdy měl Silvo nápad, že obvolá spediční společnosti, jestli nemají v kamionu směřujícím do Španělska místo pro ty naše koně, a našel skvělou firmu. Následovalo množství telefonátů ohledně dat. Sháněli jsme přímou přepravu, aby se při překládání kola nepoškodila, ale nakonec se to podařilo a přepravce se našel. Zaměstnancům spediční firmy jsme už jen museli slíbit, že jim pošleme fotky z výletu. Letenky do Barcelony jsme koupili levně. Nebrali jsme si mnoho věcí, jen jeden batoh na první dny, než přijedou kola se zbytkem zavazadel.
Jak se sbalit na výlet do Španělska s dítětem?
Asi jako na týden, jen do každého počasí. Oskar měl asi nejvíc věcí, ale velikostí nezabíraly mnoho místa. Je potřeba počítat, že každý týden si věci vyperete, veřejné prádelny jsou v místech a campech samozřejmostí, vyprané věci jsme vždy rovnou hodili i do sušičky. Zde se osvědčila také výhoda umělých vláken a recyklovaných plastů našeho funkčního Patagonia oblečení, které sušičkou a častým praním nijak netrpělo.Stačí vám pár kusů spodního prádla, pár triček, ideální všechny funkční věci, které rychle schnou, jsou lehké a určitě je využijete na bajku, ale i do města na procházku. Nezbytné jsou kraťasy na bajk, které také rychle schnou a mají „plenky". Rovněž se neobejdete bez bundy s membránou.
Nepromokavé kalhoty jsme oželeli, vždyť kraťasy na bajk uschnou rychle a v silném dešti jsme jezdit na kole neplánovali.
Jedny krásné šaty také stačí. I ty jsem si sbalila funkční, abych je nosila i na túru, resp. v městských vedrech jsem ocenila, když mi rychle vyschly a nemusela jsem se potit v bavlně.
Všichni jsme měli jedny tenisky (celoročky Danner Trail 2650) a jedny sportovní sandály (Bedrock Sandals). Chtěla jsem Oskarovi propašovat holínky, ale Silvo mě odbyl, že místo nich mu bere na můj nátlak dětské kolo. Kosmetiku jsem koupila tam, přičemž jsem zjistila, že vůbec není potřeba každému zvlášť sprcháč, šampon, tělový krém, opalovák. Všechno jsme sharovali i s Oskim. Samozřejmě, závisí na každého potřebách. Hodně jsme přežili na mini hotelových šamponech a mýdlech, když jsem se sem tam k nějakým dostala. Kromě oblečení samozřejmě balíte tisíc jiných malých velkých věcí, které potřebujete mnohem víc.
Přibalili jsme si i ultralehké Big Agnes spacáky, karimatky a stan na bikepacking, bylo to však spíše z obav, kdybychom někde zůstali bez ubytka, resp. by nás mimo civilizaci postihlo něco, kvůli čemu bychom nemohli pokračovat. Brali jsme je tedy spíše jako záložní plán, protože po celodenní makačce s Oskarem, zavazadly a potřebou dobít baterie, pro nás bylo ubytko s postelí a sprchou lepší volba. O něco více jsme však během obědů v trávě využili Big Agnes židle a stolek.
Jaká byla naše příprava před cestou?
Téměř žádná. Já jsem pracovala na plný úvazek, po práci letěla pro Oskiho do jeslí, pak s ním hýřila po venku a zbytek času držela při životě naši šílenou domácnost. Silvo zase držel naplno při životě náš obchod, se kterým otřásala korona. Když jsme v půl 10 večer uložili Oskara, tak jsme googlili videa o cyklo výletech a turistice ve Španělsku a s kamarády, co ve Španělsku žijí, jsme přes Skype probírali pandemickou situaci. Jasně, že jsme sem tam zajeli do Karpat, ale žádné každodenní dvoufázové tréninky se nekonaly. Koupili jsme si Lonely Planet Španělsko a také Portugalsko, kam jsme měli původně koupené letenky. Plánovali jsme projít i kousek této krásné krajiny, ale let byl zrušen, Delta varianta nakonec v Portugalsku udeřila mnohem dříve a my jsme si vydechli, že všechno klaplo, jak mělo. Knihy zůstaly doma a do mobilu jsme si stáhli elektronickou verzi bedekru, abychom měli alespoň nějaký zdroj informací vždy po ruce.
Costa Brava - Parc del Montnegre i El Corredor - Priorat - Ebro Delta
Pokud ještě nespíte, vyrážíme na Costa Bravu! Toto takzvané „divoké pobřeží" asi není třeba představovat. Katalánsko mě mile překvapilo hornatými národními parky, ta nádherná vůně borovic ve tvaru brokolic mi stále doznívá v nosu. Jaro v Katalánsku mi chvílemi připomínalo suchý vrchol léta u nás na vesnici. Dovoz kol jsme si naplánovali do této jindy velmi turistické destinace kvůli blízkosti letiště v Barceloně, kam jsme přiletěli pozdě večer. Přespali jsme v hostelu blízko letiště a druhý den sedli na autobus směr Platja d'Aro. Tady jsme počkali na kola, a protože nebylo úplně jednoznačné, kdy přijedou, rezervovali jsme si pro jistotu více nocí. Počasí jako lusk, pláže bez turistů a my jsme se mohli potulovat po chodnících podél pobřeží, které byly po Costa Brave propojené.
Bajky ale přišly hned druhý den, naštěstí úplně v pořádku a dali jsme testovací jízdu 57 km po okolí do Beguru a zpět mezi těmi několikami kabriolety s francouzskými SPZ a páry, kterým ve větru poletovaly už většinou stříbrné vlasy. Takových seniorů na Slovensku věru moc není.
Definitivně nabalení jsme vyrazili 6. května směr jih. Silvo mě proklínal za Oskarovo kolo, já jsem proklínala Silva za každou trasu, kdy jsem musela seskakovat z kola a tlačit do kopce. Byli jsme si kvit. Jízda podél pobřeží Costa Brava byla nádherná, přestože ve sjezdech dost fučelo. Později jsme však pochopili, že tento větřík vlastně nic nebyl a bude hůř!
Po pobřeží jsme se přepedálovali do Lloret de Mar, kde jsme z lásky k Oskimu zaplatili v kempu Lloret Blau za „safari stan". Pocit Afriky nám trochu kazila atmosféra kempu, který byl až na jednu Švýcarku s vanem sice zcela prázdný, ale nacházel se přímo v centru sídliště a obyvatelé okolních paneláků nám při snídani kývali z balkonů. Ale na druhé straně, stan byl světový, Oski si našel ve sprše kámoše šneka a spali jsme exoticky pod moskytiérou.
Po Llloret de Mar nás čekal první vážnější offroad - směřovali jsme do národního parku Parc del Montnegre i El Corredor. Tady jsem začala pomalu chápat, že se to po těch skalách prostě budu muset naučit kormidlovat - i když to ze začátku znamenalo tlačit pěšky do kopce anebo sjet dolu rychlostí naší státní správy.
Samozřejmě, Silvo si vždy musel projít ohněm a přijmout moje emoční výlevy. Cestou jsme potkávali kde-tu nějaké cyklisty, hodně jich mělo v Katalánsku po šedesátce. A byli pořádně fit.
Výšlap na vrch El Corredor jsme museli odložit na další den ráno - blížil se déšť. Vynořili jsme se proto z lesa v městečku Vallgorguina, kde jsme zastavili na první obědové menu, které mi následně skoro sežralo stádo koz procházející se „centrem" na pastvu. V restauraci nám dali pár telefonních čísel a po několika telefonátech mojí španělskou posunkovou řečí jsme našli jediné ubytko, které tam bylo - vilu z 18. století, kde jsme přespali celkem sami, bez majitelů.
Druhý den ráno po dešti nás na vrchol El Corredor provázela svěží vůně politého jehličí. Byla sobota, cyklistů přibylo a nahoře mi to připomínalo odfukující výletníky u nás na Bielom kríži v Bratislavě. My jsme však po malém pivku a návštěvě vyhlídky pokračovali dále. Uprostřed lesa se najednou objevila lesní školka s kostelíkem a na lavičkách venku obědvaly děti. Všichni tři jsme jim záviděli.
Z vrcholu jsme se už víceméně valili sjezdem do Barcelony, které jsme se opět nemohli vyhnout, pokud jsme chtěli druhý den sednout na vlak. Zaprášenými cestami, přes farmy a malá městečka jsme přijeli na rezervovaný hostel v 8 večer. Hostel byl velmi úzký, bez garáže, bez výtahu, bez ochoty. Museli jsme hledat nové ubytování a zapamatovat si, že odteď už vždy dopředu voláme, jak je to na ubytku s parkováním kol. Umím něco italsky, tak jsem do toho nejdřív vždy přihodila Hola a Buenas a nějak jsme se dohodli. Zde jsme také zjistili, že když hledáme ubytko na poslední chvíli, hodí se otevřít si místo Booking stránky radši Google Maps. Někdy jsou tam last minute nabídky za dobrou cenu, a hlavně se vám to bude i lépe hledat.
Ráno nás čekalo úplně nové dobrodružství - naložit se do vlaku směr Priorat. Naše první nakládačka na vlak byla jednodušší, vlak totiž vyrážel z Barcelony a byl přistavený dříve. Měli jsme tak dostatek času na orientaci. Cesta trvala cca dvě hodiny. Horší to bylo s vystupováním na krátké zástavce ve Falsetu. Měli jsme pořádné hysáky, abychom všechno stihli a Oski do toho tradičně vřískal, abychom ho náhodou někde nezapomněli. Blížící se průvodčí se však na nás usmál a naznačil, že nemusíme chvátat: „Tranquilo!" Po pár týdnech si osvojil toto slovíčko i Oski, skoro vždy na svoji obranu.
Falset je považovaný za centrum Prioratu, který je vyhledávanou vinohradnickou oblastí. Silvo se tu už jednou z tohoto důvodu vyskytl. Tentokrát mu však toto potěšení nebylo tak úplně dopřáno. Většina pohostinství byla zavřená (byli jsme i mimo sezónu, i během korony) a cestování s dítětem vám též může změnit plány. A tak jsme se žíznivě vozili kolem těch vinohradů celou cestou do kempingu v Siuraně. Tady se vinná oblast mění na lezeckou. Okolí Prioratu s červenými pískovcovými skalami národního parku Serra de Montsant mě nechaly v němém úžasu. Čekala jsem vinohrady, ale toto bylo čisté Colorado.
V kempu Siurana jsme si zařídili chatku na dvě noci. Majitelé byli prototypem vyčilovaného opáleného lezeckého páru, který si k vám při večeři přisedne. Byli rádi z lezeckého nadšení bandy britských děcek, asi jediných návštěvníků v kempu kromě nás. Máme tu úplný pocit tatranské horské chaty, u baru praská oheň v peci a všichni si tu žijí izolovaný život v bublině, daleko od davů a korony. Majitelé tu vychovávají svoje děti, které vypadaly, že celý den samy poletují po kempu a okolních lesích. Večer si bereme k naší chatce vino de casa ve džbánku, Oski kolem nás sbírá s čelovkou šišky a nahání kočky. Druhý den ráno chlapci testují malý krytý bazén, ale je totálně chladno a mě ani nenapadne se k nim přidat.
Vyrážíme na průzkum okolí. Kemp se nachází u vstupu do dědinky Siurana, z které je krásný výhled na řeknu a vodní nádrž. Sedneme si na skálu vedle kostelíka a čteme si o této poslední muslimské baště v Katalánsku. Abdelazia se během dobývání křesťany rozhodla radši se svým koněm vrhnout ze skaliska, na kterém sedíme, jako by se nechala zajat. Muslimové byli následně definitivně vytlačeni z Katalánska, ale kůň zanechal ve skále svůj otisk. Ve mně Siurana zanechala krásné vzpomínky, dokonce když toto píšu, cítím to vzrůšo, které ve mně rezonovalo v tomto úvodu naší cesty.
Kromě městečka Siurana si v okolí národního parku Serra del Montsant můžete na bajku prohlédnout i okolní vesničky, které nás přivítaly v tomto období liduprázdné. My jsme je proběhli s Oskim odfukujícím ve vozíku během poledního šlofíku.
Přišlo ráno odjezdu z kempu a divoký sjezd po asfaltce nás obírá o polovinu Silvova blatníku, když se v prudké zatáčce vyhýbající se protijedoucímu autu překotí i s Oskiho vozíkem. Pohotově reaguji, házím své kolo na zem a letím za nimi, přičemž napáchám mnohem větší škodu a vykřivím si řídítka. Naštěstí Oski je jediný nad věcí a jeho řehot nás přesvědčí, že jsme všichni v pohodě. Silvova Patagonia sice potřebuje záplatu, ale ty jsem samozřejmě přibalila a my se klidně můžeme vydat dál.
Z Prioratu se vracíme zpět na pobřeží, kde míjíme ospalé malé resortíky. V jedné vesničce se usadíme na polední menu a na stole nám k němu sluší litr vína v ceně. Veselí sedáme dále na bajky a když se nám podaří popřeskakovat nástrahy, které nám připravila aplikace Komoot, přicházíme k deltě řeky Ebro.
Nestačíme se divit, jak se zde ve velkém pěstuje rýže. Ale vlastně to dává smysl, z čeho by dělali tu skvělou paellu pocházející z Valencie? Jak jsme předpokládali, paella je výsledkem arabského vlivu - rýže se na iberském poloostrově rozšířila díky Arabům v 8. století.
Deltu řeky Ebro naše výprava dobíjí až kolem šesté večer, začíná pořádně fučet vítr, já i Oski dáváme hlasitě najevo, že už toho máme dost. Do kempu se nám podaří dorazit až v 7 večer. Byl to dlouhý den, ale kemp Eucaliptus vypadá fantasticky a voní podle svého názvu! Po těch 116 km Oski trhá rekordy ve spaní, necháme ho dřímat až do 10 ráno. Hned poté se snažím před Silvem nafingovat, jak se šťastně vozí na svém bajku, aby mi zase nebrblal, na co jsme ho brali.
V kempu Eucaliptus, který je součástí Parque Natural del Delta del Ebro, se nám líbí natolik, že se po krátké poradě dohodneme jednohlasně na dvou nocích. Po obědě konečně odlehčujeme naše bujné koně od zavazadel, se kterými bychom jen těžko přešli po pláži. Čeká nás 30 km tam a zpět podél moře. Slaný vítr nás baví, Silvo dokonce vytáhl havajskou Patagošku. Cestou potkáváme plameňáky, koupeme se v moři a na konci cesty si dáváme vytoužené pivko v kitesurfingovém bufetu. Tento kemp určitě doporučujeme!
Když jsme se už nabažili rýže a ptáků ohniváků pod eukalypty, vydali jsme se na nejbližší vlakové nádraží. Pocit Vietnamu z rýžových políček se střídá s jinými kuriozitami - narážíme na pole artyčoku, které si pán dokonce prodává přímo na místě. Najednou ucítíme svěží vůni a já přemýšlím, kde se to vzalo a co mi to připomíná. Přicházíme k polím máty. Tak se z toho těšíme a Oski nám hned na to vhodí pár lístků do cyklo lahví. Už jen rum.
Ale nás čeká ještě akce Nalož vlak, nezapomeň dítě! Po příjezdu na nádraží je situace kritická, Silvo jezdí nahoru-dolů výtahem na nástupiště se všemi zavazadly, máme opravdu jen pár minut do odjezdu. Já se z celých sil snažím udělat ještě větší chaos a vidím samu sebe, jak beru jedno kolo do druhého vozu, kamkoliv se v rychlosti vejdu. Silvovi už s taškami pomáhá několik přihlížejících dobrovolníků. Vlak se zavírá, netuším, jestli máme všechno, ale Oskiho mi podala cizí paní do náruče, takže všechno podstatné mám u sebe. Přichází průvodkyně a moje základy španělštiny mi našeptávají, že na další zastávce musíme vystoupit a natáhnout kola do určeného vozu. Život není peříčko. Všechno jsme zmákli, Oskiho mi zase nějaká paní podržela. Na velkolepé vylodění ve Valencii 13. května mám o deset let více.
V další části povím více o zastávce ve Valencii, která je podle nás super dovolenkovou destinací i pro děti, a o našem pokračování přes region Castilla-La Mancha. Jednotlivé části blogu budou popisovat naši celou 3540 km cestu kolem Španělska.