Dámská 2021, aneb suchou nohou mezi mraky 15.7. až 18.7. 2021

čtvrtek 15. 7., společně najeto 60 km, 228 m

Plány pro letošní Dámskou byly skromné, vlastně ani hranice jsme překročit nechtěly. Po loňské cestě podle Mže jsme opět plánovaly řeku nebo možná i řeky dvě. Ploučnici a kousek Kamenice, jenže Covid zase rozhodoval za nás, dlouho se nevědělo, kdy a za jakých podmínek bude fungovat ubytování. U kamarádky Aleny v Ústí už jsme jednou spaly, tak teď by se nám zase hodilo, kdyby nás nechala přespat. Jenže Alena nemohla dlouho kvůli zavřeným hranicím za synem do Francie, až v době našeho odjezdu. Takže narychlo plánuju jiný směr, nakonec proč nevyužít očkování a kouknout se za hranice. Lenka navrhuje Drážďany - Míšeň, zámek Moritzburg, kde se na koni ve sněhu proháněla Popelka. Je to sice po rovině, ale víc jak stovku za odpoledne první den s brašnami asi nedáme, navíc v Hřensku musíme být nejpozději v 19 h, jinak nemáme kde spát. Ale dámy se vždy dohodnou, jedeme tedy do Drážďan vlakem a pak podle vody do Hřenska. Z Prahy odjíždíme na čas, cesta pěkně ubíhá, v Dolním Žlebu vyprávím rodinnou historku, jak se tatínek jako dítě stěhoval s rodiči právě sem. Můj dědeček měl v Braníku převoznictví a často se plavil s voraři až do Hamburku. A jednou dostal výhodnou nabídku, domek a převoznictví v Dolním Žlebu. Rodina se stěhovala, jak jinak než po vodě, tatínek začal chodit do školy do Děčína, ještě se ani pořádně nerozkoukal a maminka zabalila všechny věci a po 14 dnech se opět stěhovali domů do Braníka. Braník byl tehdy vesnice, ale oproti Dolnímu Žlebu, kam ještě ani silnice v roce 1946 nevedla, to bylo velkoměsto. Asi 20 minut stojíme v Bad Schandau, těšily jsme se s Lenkou, že se v Drážďanech koukneme do lokomotivy vlaku, se kterým odjížděl kamarád Láďa zase do Prahy a slíbil nám prohlídku. Jenže náš strojvůdce čeká na jakýsi potvrzovací e-mail, že můžeme přejet hranice s lokomotivou připojenou na konci k našemu vlaku, takže Láďa odjíždí do Prahy dřív, než my dojedeme. Ale u Heidenau nás alespoň pozdravil zahoukáním, když se vlaky míjely. To už se připravujeme k výstupu, abychom neodjely až do Hamburku. Luxusním výtahem sjíždíme z perónu a vyjíždíme ven před nádraží. Nesmí chybět společné startovací foto a nasedáme na kola a projíždíme centrem. Tedy dost rozkopaným centrem, snad mnohem víc, než kdy byla rozkopaná Praha. Stihneme pár fotek, přejedeme most, jehož vzorem pro stavbu byl náš Karlův most, snad jen těmi pilíři by ho mohl připomínat. Zastavujeme u Golden Rider - pozlacené jezdecké sochy krále Augusta II. Silného v oděvu římských císařů. Je tu všude spousta fontán, ale také jeřábů a aut. Cyklostezka vede podle vody, po nedávných deštích je Labe hodně plné, takže už tady zavrhujeme jakékoli střídání břehů za pomoci přívozů a držíme se na pravé straně řeky. Je teplo, sluníčko svítí, cesta pěkně ubíhá. U Wachwitz na chviličku opouštíme asfaltovou cyklostezku a jedeme vyšlapanou travnatou cestou podél Labe, která začíná být dost mokrá, ale brod a trochu bahna projedeme. Zastávka u zámku v Pillnitz, který sloužil jako rezidenční sídlo saských kurfiřtů a králů, je jen krátká, pár fotek, je tu zrovna dost turistů a voda sahá hodně vysoko na schody malého „přístavu".

Před Pirnou přejíždíme most na levý břeh, vynechat tady cukrárnu tedy rozhodně nechceme. Zůstáváme na levém břehu a po cyklostezce se houpeme trochu nad řekou. V Oberrathen na chvilku zastavujeme u malé modelové železnice, zrovna projíždí lokomotiva Hurvínek. Za chvíli už za ohybem řeky vykukuje Königstein. Chvilku se dohadujeme, jestli je odtud cyklostezka až k mostu v Bad Schandau nebo ne. Byla a za chvíli už přejíždíme Labe na pravou stranu a jsme v Bad Schandau. Zmrzlinu si dávám jen párkrát za léto, a protože jsme teprve na začátku, jak léta, tak Dámské, tady jí vynechat nesmím. Byla výborná. Vody v Labi je opravdu hodně, ještě, že jsme na správné straně a nemusíme použít přívoz. V 18h. mi volá paní z recepce, jestli opravdu dneska dorazíme, tak končíme zmrzlinovou pauzu, sedáme na kola a vydáváme se dál. Ještě foto na hranici - taková příležitost se nesmí promeškat. Radka houkne na dva cyklisty, kteří ochotně zastaví a vyfotí nás, byla to vypjatá situace uprostřed silnice. Hotel Labe je hned na začátku Hřenska, shazujeme brašny a kola jdeme uložit za vietnamský krámek. Samy se s brašnami přesouváme do 3. patra do našeho pokojíčku na jednu noc. Paní recepční nám oznamuje, že nás přesunula do většího pokoje, místo přistýlky budeme mít i třetí plnohodnotnou postel a koupelnu, kde se dá snad i tančit. Teplá voda to má sice dost daleko a čekat ve sprše vydrží jen opravdu otužilý, ale nakonec téct začala. Dům zaseknutý do skály má své krásy, ale i neduhy. Zejména všudypřítomnou vlhkost, která se projevuje jak zevnitř, tak zvenku. Ještě nám paní recepční doporučuje svou kamarádku, která má vietnamskou hospodu. Jenže právě zavírá, kdybychom chtěly opéct nudle, tak to by se kuchař dal přemluvit, ale protože chceme pivo, má už spočítanou dnešní tržbu, a tak musíme o dům dál. Bohužel nebylo kam, všechny hospody v Hřensku zavírají ve 20h. Nakonec se ale jedna našla, a dnešní závěrečné pivo jsme si nemusely odpustit. Ačkoliv Lenka tvrdí, že před půlnocí není schopná usnout, spala ještě před 22h.

pátek 16. 7., 58 km 927 m

Hotelová snídaně byla výborná, my s Lenkou jsme si pochutnaly na míchaných vajíčkách, párkách, obložených mísách, čerstvých rohlících. Radka ulovila jogurt a čerstvou vánočku s máslem a džemem. Startovací foto a šlapeme podél špinavé Kamenice. Zastávka u bývalé plynárny, ze které je dnes penzion. Jde o bývalé technické zařízení pro výrobu plynu acetylénu na svícení v blízkých domech (původně 12). Objekt byl postaven v roce 1905 z bezpečnostních důvodů mezi skalami. Po roce 2004 byl objekt zrekonstruován a upraven na penzion. Všechny jsme se ale shodly, že v tom tmavém, vlhkém a studeném koutě bychom rozhodně bydlet nechtěly. Fotím trpaslíky u stánku a přemýšlím, kdo si může na zahradu nebo domů koupit obrovského sádrového tygra, raději to snad ani nechci vědět. Z Hřenska začínáme stoupat po silnici kolem penzionu Klepáč. Všude je klid a letní pohoda, sluníčko vykukuje z poza skal. Ani náznak apokalypsy v podobě povodňově vlny, která se tu prožene o den později a přinese sebou nejen kamení a nános bahna, ale do silnice vyryje hluboký kaňon. Odjíždět na Dámskou o den později, tudy bychom neprojely. U odbočky Tři Prameny jsem cestu naplánovala po Malé mlýnské cestě, jenže s naloženým kolem jet po šotolině a sbírat nesmyslné výškové metry by bylo asi dost těžké, takže zůstáváme na silnici. Před Meznou loukou hlásí Radka měkké zadní kolo, neměníme, dofukujeme. Na Mezní louce se dlouho nezastavujeme, čeká nás příjemný sjezd. Neplánovaná odbočka k Vysokému mostu, ještě, že máme GPS, protože vysokého v okolí opravdu nic nebylo. A zase do kopce. Vysoká Lípa je holt vysoko a pak vzhůru na Jetřichovice. Kopec, tentokrát kolem Trpasličí skály, byl opravdu výživný. U trpaslíků jsme se zastavily a nasednout pak na kolo byl dost problém. Konečně sjezd, takže v Chřibské dáváme pauzu na oběd, síly se hodí na další kopec. V Kytlici jedeme na hřbitov, dlouho tu žil pan Horníček a mají tady rodinný hrob. Jedličná - jsme na nejvyšší kótě dnešního dne a letošní Dámské vůbec. Fotka pod cedulí 597 m n.m. nesmí chybět, protože od teď jedeme už jen z kopce. Před Polevskem zastavujeme ještě u jednoho vzpomínkového křížku. Na místě tragické nehody má pomníček nezapomenutelný dětský hrdina Tomáš Holý. Další zastávka už je u hospody, ale spíš bychom chtěly jen odpolední kávu a nějakou sladkost - mají palačinky. Po modré k Mostu mrtvých nakonec nejedeme, je bahno a chceme si cestu zkrátit přes Pihel, jenže Lenka si v Okrouhlé nevšimla, že ještě obdivujeme geologický park a nasadila divoké tempo v domnění, že jsme jí ujely, v zatáčce pouze vidím, jak se mihnou oranžové brašny. Podařilo se nám ji zastavit až v České Skalici u České Lípy. Před Častolovicemi Radka opět hlásí úbytek tlaku v zadní pneu, a to před odjezdem měnila nejen pneumatiku a duši za zcela nové, ale do duše i nacpala „zelený sajrajt" jako prevenci proti drobným defektům. Duši jen rychle dofoukla, protože u Častolovic byla pumpa, kde bylo možné duši pořádně nafouknout. Do Dobranova k penzionu Na Konci sjíždíme z kopce, je hned na kraji vesnice nebo na konci, podle toho odkud se jede. Máme útulný pokojíček v patře, můžeme využít bazén na zahradě, ale nakonec jen využíváme hospodu. Přítel majitelky slibuje, že se na zadní kolo Radky ráno podívá. Sledujeme radar a předpověď na zítra, všechny rosničky říkají, že bude hodně pršet. V noci je opravdu bouřka. Holky plánují, že bychom tu mohly zůstat celou sobotu, povalovat se v pokoji a mít odpočinkový den, lákavá představa, ale plán byl jiný, poslední den dojet do Prahy po svých. Nesouhlasím, a tak vymýšlíme různé varianty, jak jet na kole a zároveň moc nezmoknout. Nakonec je rozhodnuto, že rozhodnutí padne ráno a jdeme spát.

sobota 17. 7., 44 km

Sobota je mokrá, ráno drobně prší, ale je teplo. Radky kolo je nafouklé, zdá se, že od večera nezměnilo objem, přítel paní domácí hlásí, že všechna kola osahal a jsou tvrdá. Oprava se nekoná. Počasí nevěstí nic dobrého, na radaru se stále objevuje bouřka a předpověď říká, že kolem poledne bude hodně pršet a bouřit. Nakonec zavrhujeme variantu zůstat a přesto, že nemůžeme sehnat ubytování kolem Zahrádek a Holan, tak balíme a odjíždíme. A dobře jsme udělaly - v neděli ráno se ze zpráv dozvídáme, že Dobranov v noci zasáhla povodňová vlna a je jednou z nejpostiženějších obcí na Českolipsku, noc by asi moc klidná nebyla. Na kolech jedeme do Zahrádek, tam nasedneme na vlak a podle deště se přesuneme do Roudnice. Vzpomínáme s Lenkou na začátky našich Dámských, kdy jsme o radaru neměly ani tušení, že zmokneme, jsme věděly těsně před tím, než se spustil liják. Z Dobranova se stáčíme přes hlavní silnici k Ploučnici, po cyklo/inline dráze se pěkně jede, je vidět, že v noci hodně pršelo. Cestou Radka u bývalého Brennenského mlýna zase dofukuje zadní kolo, drze vleze na dvorek u jednoho domu, aby si mohla pohodlně opřít kolo, není tu ani majitel ani pes, i když pytel granulí tu je připraven. Novozámecký rybník, nezastavujeme ani u ornitologické pozorovatelny a už jsme u zámku v Zahrádkách. Bohužel musíme vynechat asi nejkrásnější část plánované trasy Husí cestu. S deštěm v patách se nám do skal nechce, Zahrádky jsou náš poslední únikový bod. Máme dnes najeto jen 20 km, je skoro poledne a do odjezdu vlaku máme skoro hodinu času. Jdeme na oběd, protože kdo ví, kde bude další možnost. Jediná zámecká hospoda a samá smažená jídla, friťák a mrazák tady jede naplno. Radka chroupe mrkev a suchou housku s původně plátkovým sýrem, my s Lenkou se obětujeme pro nezdravé jídlo. K nádraží se jede po modré, Lenka si vyzvedne místní kešku a jede po silnici, my s Radkou se držíme turistické značky, která je i cyklo, a to byla chyba. Cesta klesala do nádherného údolí mezi skalami zvaného Karba, tady se cyklo odpojila a na modré tu najednou byly schody vydlabané v pískovcové skále. Byly vysoké a kluzké, tak shodit brašny, vynést nad schody a pak to samé s kolem, půl kilometru a kolik sil musíme vynaložit, ještě, že jsem se posilnila obědem, skoro nám ujel vlak. Lenka odlovila kešku a už na nás čekala na nádraží, po silnici to byl opravdu kousek. Cestou vlakem sledujeme mračna nad Kokořínskem i Děčínskem. Právě tady byly dešťové přeháňky nebývale silné, vytvářely se povodňové vlny. Stačilo málo a letošní Dámská by byla pod vodou... Mraky ale necháváme v kopcích za sebou, tady svítí sluníčko, pozdě nás napadlo vystoupit v Litoměřicích a sednout na kolo, tak jedeme až do Lovosic. Tady opět zkoumáme radar, opravdu to vypadá, že pršet bude nejdřív za 2 hodiny, máme čas dojet do Roudnice po svých. Podle vody se nám nechce, tak jedeme horem přes Doksany. Nejprve jsme ale ještě zajely k pumpě, aby Radka doplnila tlak v zadní pneumatičce. Je to záhada, ale na výměnu to není. V Doksanech jsme byly na Dámské před 2 roky, ale do kláštera jsme se tehdy nepodívaly, tak jsme nakoukly dnes. V Klášteře sester premonstrátek u kostela Narození Panny Marie je farář a zve mne dovnitř a nabízí, že za chvíli jde otevřít kryptu pro další návštěvníky a mohu se připojit. Jdu tedy pozvat i holky. Radka tu už byla, tak hlídá kola, Lenka o kryptu nejeví zájem a jde hledat kešku, prohlídnu si ji tedy sama. Mraky se přiblížily a teď už to vypadá, že opravdu dneska zmokneme. Rychle proběhnu krásný kostel i kryptu, je tu tma a zima. Ještě od pana faráře dostáváme informaci o životě v klášteře sester premonstrátek, prý mají zrovna 3 čekatelky a jeptiškou se může stát kdokoliv a v jakémkoliv věku. Jedna se tak rozhodla v 60 letech, tak to máme ještě čas. Také prý se občas stává, že se v klášteře chce některá žena jen schovat, ale po týdnu se obvykle vrátí zpět, protože život v klášteře není pro každou. Cestou ještě uvažuji, jestli mohou jeptišky z tohoto řádu jezdit na kole, asi ne a na Dámskou určitě nejezdí. Před Roudnicí se objevuje pár kapek, ale stačí lehká bunda, po kopcích se válí nízké mraky a nejspíš to není poslední déšť dnešního dne. Cukrárna Dorletka v Roudnici se vynechat nedá, prvorepublikový věneček byl opravdu výborný. Sjedeme do hotelu Koruna a ubytujeme se. První patro slouží jako „mládežnická ubytovna", pokoj je velký, čistý, koupelna s příslušenstvím hned na chodbě. Jedině tady se musíme prokázat dokladem o prodělaném očkování. V Hřensku jsem ho musela předložit jen já, jako objednávající. Pátráme, kam zajít na večerní pivo, ale jen vyjdeme ze dveří, zjistíme, že se akorát otevřel hotelový bar a mají i zahrádku. Slečna je velmi ochotná, utře nám stůl i židle a každou chvíli se přijde zeptat, jestli máme vše, co potřebujeme. Pivo bylo výborné a podle spotřebovaných hrnečků a sáčků od čaje i Radky čaj se dal pít. Jednu vlnu deště pod deštníkem přečkáme, druhou už ne, ale uvnitř baru je také příjemně. Bouří, hodně prší, a to zatím netušíme, jak moc vody se valí v místech, kde jsme byly před 24 hodinami.

neděle 18. 7., cca 46 km společných

Neděle ráno, svítí sluníčko, že pršelo je ještě vidět na silnici, kde je sem tam louže. Jen tak ze zvyku projíždíme zprávy a jsme doslova šokované. Dobranov, kde jsme včera spaly se z poloviny musel evakuovat, hrozilo protržení hráze rybníka v Písečné nad Dobranovem, neprotrhla se, ale i tak bylo několik domů zaplaveno a všude je bahno. Ještě, že jsme nezůstaly, to bychom nejspíš neodjely po plánované trase. Hřenskem se také prohnala voda a silnice, po které jsme šlapaly na Meznou Louku se proměnila v řeku, ještě hůř dopadlo Německo, voda brala vše, a dokonce i životy. Vlaky nejezdí vůbec.

Z Roudnice vyrážíme do kopce, přibližujeme se k Řípu, ale po nezpevněné cestě po nočním dešti raději nejedeme a vracíme se na opravovanou silnici, omylem sjedeme do Vesce a za ten zbytečný dokopec máme s Lenkou u Radky slíbené pivo. Holt občas navigace nevyjde. V Rovném se zastavujeme u dřevěné sochy Praotce Čecha, potkáváme pěšáky, kteří míří na Říp, ale my s kolem tam stejně dnes nemůžeme, i když ukazatel cyklostezky vede na vrchol k rotundě. Přenosná značka „zákaz vjezdu všech vozidel" má v tomto případě větší váhu. Pěkný sjezd kolem Řípu a už se hora vzdaluje. Ve Velvarech je čas na dnešní cukrárnu, píseň o ztracených Tolarech neznám, ani Lenka, prý na Moravě zpívali jiné písně. Jedeme po malých silničkách mezi vesnicemi, sluníčko svítí a cesta ubíhá. V Olovnici nám Radka ukáže pěkně zdobenou fasádu bývalého mlýna a pomník Josefa Jungmanna. Oproti jiným pomníkům je malý, ale je vůbec prvním pomníkem J. J. v Čechách. V Blevicích zastavujeme u židovského hřbitova. Radka už tu byla, tak hlídá kola a pro změnu dofukuje zadní pneumatiku. Mě a Lenky se ujímá malý klučina, který o hřbitově ví hodně a ukáže nám i nejstarší hrob s čitelným nápisem. V Zákolanech u pomníku Antonína Zápotockého potkává Radka souseda z ulice. Na Budeč nejedeme, zbytečný kopec, ještě jich dneska několik vyšlapeme. Po zelené dojedeme do Kovárů, odtud silničkou po úpatí Budče a pak se napojíme na červenou a sjíždíme prudkým kamenitým kopcem na silnici. Najednou Lenka v téměř nulové rychlosti padá, pozdě se rozhodne slézt z kola a nestihne se vyháknout z nášlapů. Musíme jí pomoci vymotat se z kola. Na památku jí zbylo odřené koleno, sedřená noha, která se jistě brzy zabarví do modrofialova, ale jinak Lenka i kolo v pořádku. Od Budče kvůli nočním bouřkám vynecháváme cestu po červené značce a jedeme po silnici přes Lichoceves. Na Okoři společné foto nesmíme vynechat, byl to jeden z cílů Dámské a pak se jedeme posilnit do místní restaurace. Na okraji Tuchoměřic se s námi loučí Lenka, poslední společné foto. S Radkou jedeme přes Středokluky, zkoušíme brát za kliku místního úřadu, jestli náhodou pan starosta „Banán" nepracuje, všude klid a klid je i u pana starosty doma, tak pokračujeme dál. Když už jsme tak blízko u letiště, plním ještě jednu povinnost, zastavuji se u vyhlídkové věže v Kněževsi, kde si odškrtávám návštěvu z „20 bodů Koruny pražské". Kolem starého letiště vjedeme do provozu velkoměsta, ale Radka cestu zná, tak projedeme bez problémů. Ve Střešovicích už je Radka doma, šlapu sama dolů kolem Hradu, k řece, všude davy lidí, vzpomínám na klid lesních silniček a cest. Poslední kopec se nedá ošidit, ale naštěstí je otevřené občerstvení a studené pivo na závěr si mohu dovolit. Dojezd v 19h v nohách 94 km a 928 m. Letošní Dámská je minulostí.

Jaká byla? Pěkná jako vždycky, je dobré na pár dní opustit známé prostředí, opustit trochu nepohodlí, okusit spaní v cizím pokoji i posteli. Letos žádný defekt, akorát Radka stále dofukovala - jak sama řekla, v životě tolikrát nefoukala duši, jako o letošní Dámské. Ale máme po této trase zmapované pumpy, a i pumpička z Lidlu se osvědčila. Úraz měla Lenka, ale jen nepatrný, odřené koleno i modřina zmizí za pár dní. To, že bude pršet, jsme věděly, ale že se v projeté oblasti stane taková katastrofa, jsme netušily, nakonec jsme samozřejmě rády, že jsme velké vodě ujely. Tak Dámy, zase za rok se budu těšit z vaší společnosti.

208 km společných, já to měla kousek dál 277 km, nastoupáno cca 2200 m