Ve městě

Tohle město je dopravní těsto

Otázku, proč se vydávat na poněkud bláznivou cestu s městským nákladním kolem a skládačkou po vlastní ose z Pardubic do Prahy, si po prvním nedávném příspěvku kladl mnohý čtenář. Protože je ale život plný překvapení a nikdy nevíte, co se může přihodit, je mnohdy lepší nechat překvapit nejen sám sebe, ale i okolí.

Ve městě se dějí věci. "Pražákům těm je tu hej", prej nikam nezablouděj, zpívá Kocáb. Pražákům tu je sice hej, ale často bloudí. Proč vlastně utíkají z toho super "krámu na rychlý ukojení" do svých chaloupek na Šumavě nebo jinde v podhůři, kde se nejraději přes den rejpou v záhoně, večer si daj lahváče, prdnou do sedačky a pustí si už po sté Nemocnici na kraji města?

Praha přesně odráží českou náladu. Ukrojit, ukojit a to nejlíp honem rychle! To se pozná nejen ze všedního stresu, ale třeba také když jedete s "trochu jiným" a pomalejším kolem pohodovým tempem předměstskou krajinou. Pražák bydlící v pestrobarevné suburbii (satelitu) vás ze svého super cool tanku vytroubí úplně jinak než Pardubák nebo Břeclavan. (Oslími mosty se postupně dostáváme k cestě a k tomu, proč tohle všechno. Zkuste vydržet.) Pražák je totiž pejorativní výraz pro člověka, který je tak trochu jinej, ale vlastně vzorek vola, který mnohdy nepochází z Prahy, ale je to prostá maloměstská zdánlivě zbohatlá náplava. Pražan je naopak spořádaný obyvatel Prahy, který je rád, že Pražák na víkend vypadne na chalupu a už mu moc nevadí ti turisté, páč v sobotu se tak dostane život do normálu a může si jet v pohodě nakoupit na trh, třeba na náplavku (pozor - neplést s náplavou). Nic proti obyvatelům Prahy (jsem jedním z nich), ale výjimka potvrzuje pravidllo, že.

Řada z nás považuje za společenský druh dopravy spíše "socku čili mastnou tyč". Auto ve městě je spíše individualistická pruda - nezbytnost, kterou je třeba mít rychle za sebou. Auto je pohodlné, odpovídající egu a postavení (jak čeho), kompenzační pomůcka, nebo jen prostě nezbytná a užitečná potřeba, bez které nepřevezu, co potřebuju. Tisíc důvodů proč autem jezdí každej druhej a pro samej plech už není ani kam plivnout. Debatami o vysedávání v kolonách nás otravují nejen flašinetová rádia, ale i kolegové v práci. Pěšky chodí blbci a turisti a na kole jezdí sebevrazi a smraďoši v soc-oblečcích. Toto uvažování odpovídá celospolečenské náladě. Žvanění kolem užitků toho kterého dopravního prostředku ale raději ponechme na filozofické večery nebo diplomantům na sociologii či kulturologii (hlavně ne soudruhům politikům a inženýrům, asfalto-betonovým lobistům, nebo lelkujícím internetovým debatérům ...).

Že je kolo společenským dopravním prostředkem, se může každý přesvědčit ve svém okolí. Ať se člověk postaví v Praze k Mánesu, do Pardubic na nám. Republiky před Zelenou bránu nebo do Uherského Hradiště na náměstí, všude se po chvíli dají lidé s koly do řeči. Kolega Tomáš P. nedávno sledoval pohyb lidí jedoucích na kole do práce (v Praze u Mánesa) a zachytil zajímavé situace. Aniž se vzájemně tito lidé znají, dávají se při čekání na zelenou do řeči. To se dá sledovat někdy u motorkářů, ale ti musí mít buď zhasnutý motor, nebo mít sakra tichou mašinu, takže se to odehrává především v posunkové řeči nebo pokyvováním, jak to tomu druhému pěkně bublá. To bavení se - to je dost divný, co? Dříve se cyklisté dokonce vzájemně zdravili. V jednu dobu jsem při cestě do práce na kolegy na kolech kývnul až osmdesátkrát, ale dnes tomu tak už není. Jezdím na plečce nebo na skládačce v civilu a to se mezi bajkery jaksi nenosí. Cyklisté již nejsou komunitou, je jich čím dál více a různých živočišných druhů. A hlavně, zkuste jít po Václaváku a všechny zdravit.

Protože nechci prudit sebe, ani svoje okolí (teda kromě tohoto blogu) a kolega Tomáš P. to vidí stejně, řekli jsme si, že tu jeho svatbu pojmem tak trochu jinak. Přesto, že má jeho rodina nejvíc aut ze všech co znám i neznám (osobní, malé nákladní a rodinnou dodávku), žije především "na kole" (včetně celé rodiny). Nikoho do toho moc nenutí, nikoho tím neprudí (kromě své ženy a dcery - ale ono je to baví...no prostě musí no) a navíc se zasloužil o mnoho dobrého nejen ohledně veřejné dopravy v Praze a okolí, ale především stojí za mnohými pozitivními realizacemi ve prospěch cyklistů. Jak říká: "člověk hlasuje řídítky" (nebo volantem) a chová se tak, jak chce, aby okolní svět vypadal. Naše okolí se totiž přirozeně dotváří tak, jak se k němu většinově chováme (to bude nejmíň na Pulitzerovu cenu). Od toho se už hravě dá odvodit to ostatní (...). Auto a veřejnou dopravu pak používá, na co jsou vhodné a především tehdy, kdy je to vhodné. Enviromentalistické ideje v tom nejsou, prostě jen vnitřní potřeba zdravého a normálního bytí.

Možná se zdá, že vše výše uvedené je nesourodý text. Ano je to tak! Jedná se jen o několik kousků celé skládačky, které jsou ve výsledku pro každého z nás okolnostmi ovlivňující naše motivace. Blog snese hodně lehkého textu a kdo chce text těžšího kalibru, ať si přečte Dostojevského nebo Kunderu.

Ale konečně k věci! Bylo to asi tak: ... srdce z perníku, cesta z Pardubic do Prahy, žádost o ruku, rodina na/v jednom kole - Christianii, skládačky, kola, stařečci, svatebčani, koláčky, pohoda, cesta na Malou stranu, žádný problém s parkováním, vtipný obřad, sto upřímných úsměvů na fotce, bárkou přes Vltavu, parníkem na gárden párty a povedená sešlost s přáteli a jejich rodinami. Škoda jen, že ROPID unesl nevěstu a ženicha na tak dlouho. Jo to kdyby jeli na kolech... ale raději nedomýšlet.

Vůbec nejde o chlubení se, jakou že to kdo měl svatbu, ale že to jde i na kole. Bez stresu a bez troubení. Nevěsta se pak nechala slyšet, že to byl nejsilnější zážitek z celé svatby. Jízda v Christianii na obřad. Konečně totiž vím, proč jsou v kodaňské čtvrti Christiania lidé tak v pohodě. Kdo nezkusil - neuvěří.

Už jste byli v Kodani? Kdo ne, tak se může těšit na příští fotoreport.

Poděkování patří dánským hippíkům a sdružení Město na kole.

text: Slávek Syrový, 14.5.2011
foto svatební: Tomáš Cach, 7.5.2011