Být králem na cestě... 3. Do Bruselu

Ven z města světel zase podél kanálu, časně zrána.
Na sever, nevábným předměstím Saint-Denis, kde by člověk nechtěl zůstat sám po setmění, tahle část Paříze opravdu za vidění moc nestojí. Naštěstí je neděle, všichni spí, jen u a tam se potácí nějaká postavička či skupinka, která má ještě noc a spěchá ze sobotního tahu domů. Ti mají svých starostí dost, těch se bát nemusím.

Po dvou dnech odpočinku se mi šlape nějak lehčeji, jen ty kilometry nepřibývají, ploužím se strašně pomalu. Aby ne. Nějakým omylem mám přehozeno na malou placku.
Takže nejen tělo chátrá, ale i hlava má problém.

Upřímně, tahle Pikardie není nic moc pro oko. Mírné kopečky, pole nalevo, pole napravo, občas trs vlčích máků, občas pomníček připomene, jak se to tady před sto lety řezalo. Těžko uvěřit. S přibývajícími kilometry se ráz krajiny nijak moc nemění, ale mění se charakter staveb. Šedý kámen nahrazuje červená cihla, přibývají řadové domy, všechno je takové nějaké studené, opršelé, anglické.
Můj dojem podtrhává drobné mrholení. Jinak na západní frontě klid.
Celkem brzy vjíždím do Amiensu, cíle mé dnešní etapy a jsem opravdu rád.
Je to smutné, ale nejsilnějším zážitkem toho dne pro mě asi zůstane červené pivo Stella Artois Rouge v baru na náměstí, fakt sytě červené s chutí malinovky.
„Ještě jedno pane?"
„Ne, děkuji, jedno stačilo bohatě."
Ráno úplně bez lítosti Amiens opouštím s tím, že sem se už asi vracet nebudu. Cesta ve stejném rytmu, pole, větrníky, pole. A ejhle, Varennes, tady za revoluce chytli Ludvíka XIV, když jim bral roha.
„Taková díra, to tu nemají ani žádnou desku, co by tu událost připomenula?" mudruji si.
Ledaže by to byla jiná ves. Google říká, že ano - to bylo Varennes-en-Argonne, 250 km na východ odsud.
No, hlavně že jsem si kvůli tomu vyšlápnul na kopec.....

Loudavým tempem dojíždím do Arrasu s nadějí, že si „oko ohřeju" na nějaké sličné Manon, pochopitelně od stolku s obědem. Tak tohle náměstí si pamatuji.
Skvost. Tedy skvost by to byl, kdyby uprostřed nezřídili parkoviště.

„Kouknete mi prosím na kolo?" prosím číšníka, když odcházím na toaletu.
„Jasně, ale žádný strach, tohle je klidné město, pane."
„Takže žádná Paříž?"
„Kdepak, a vůbec ne Lille, tady se nekrade, pane."

Informaci okamžitě vyhodnocuji tak, že si v Lille musím dávat na kolo extra bacha.
O tom, že tvrzení, že se v Arrasu nekrade nebylo úplně přesné se přesvědčuji za malinký okamžik.
Za tu kohoutkovou vodu, kterou mi přinesl v otevřené láhvi od Evianu mi účtuje 5 euro.
Manon jsem neviděl ani jednu, ale potkal jsem francouzského Jánošíka, tedy pokud se o lup podělí s chudými, na což bych si nevsadil.

A směr Lille, vršků ubývá, země se mění v placku, silnice naprd, nuda, otrava.
Chemin des Canadiens? Kanadská vlajka na kruháči?
Jasně, a o kousek dál vojenský hřbitov.
Ne tak rozlehlý jako ty u Verdunu, ale zasahuje mě stejně. Kanaďané na náhrobcích totiž uvádějí všechna data, ne jen datum, kdy ten nešťastník padl.
A tak kráčím podél té řady a čtu si, 22 let, 24 let, 19 let, 20 let.....
Bože, je tohle vůbec možné?
Takoví mladíčci.

A cítím se zahanbeně, jak fňukám nad drkocavou cestou, spalujícím sluncem, protivětrem či protivným deštěm. Jaké já to mám privilegium, dožil jsem se v relativním zdraví trojnásobku některých z těch hochů a budu si stěžovat? Facku bych si zasloužil.

No, a taky ji hned dostávám.
Projíždím městečkem, ladím si navigaci na řídítkách a nedávám pozor, přední kolo do díry a už letím přes palubu.
Dopadám na ruce a bok, byla to pecka. Za mnou okamžitě zastavuje kluk v Peugeotu a pomáhá mina nohy.
„Jo, to bude dobrý, dobrý to je, děkuji."
„Jste si jist, pane?"

Já v cajku, kolo taky, dopadlo to výborně. A pak kousek kolem kanálu, a jsem v centru Lille.
A tady se mi zbláznila navigace, dostala ji jedna objížďka. Jedu podle šipky, po pěti metrech hlásí:
„jestli je to možné, otočte se o 180 stupňů" poslušně otočím a ta mrcha stejnou hlášku zopakuje i v opačném směru?

Tak takhle ne, hezky po staru, mapa, jména ulic n nárožích, půjde to.
Škoda, že nemám čas se tu zdržet, netušil jsem, že Lille má takhle hezké historické centrum, sem se asi vrátím, bude-li mi dopřáno. Poslední noc ve Francii, na hranice asi 5 km. Zase podél kanálu.

Těším se, až překročím hranici, pořídím fotku u hraničního sloupku, ale ujedu dvacet 15 kiláků a hranice nikde. Až když mě objížďka odvede od kanálu a projíždím vesnicí, zjišťuji, že zaparkovaná auta mají belgické značky. Jinak od městeček na severu Francie k nerozeznání, tady se stále ještě mluví francouzsky. A pak někdy lepší, jindy horší, kořeny potrhaná stezka, začínám mít hlad, musím do městečka. Tady už jsou ti „chrochtové" kromě změny jazyka však žádný jiný rozdíl.
Restaurace na náměstíčku, v předzahrádce pod slunečníky sedí strejcové a lijí si pivo do hlavy.
Nakouknu do lokálu, ale na to, že bych mohl dostat něco k snídani, to nevypadá.
„Začínají brzo" pomyslím si.
Tak tedy plán B.
Tragické řešení, hledám nejbližší mekáč na cestě. Ještě 15 km, to dám.
Ošklivé, obtloustlé maminy s rozhejkanýma, obdobně zavalitýma děcky se ládují hranolkama, a já vzpomínám na Provence. Čert mi nakukal, že mám jet na sever.
A pak stezka podél kanálu, betonové kodrcání podél státovky, kodrcání po keramických dlaždicích až nakonec kodrcání po poctivé dlažbě a jsem v Bruselu.
Zase se mění jazyk a etnické složení obyvatel. Ze stažených okének otřískaných plechovek se ozývá to kvílení, tím hlasitější, čím jednotvárnější. Že tihle hoši se s cyklisty mazat nebudou a dokazují to při každé příležitosti. Naštěstí, hned za světly, opouštím severní Afriku a vracím se do Evropy.
Tedy Evropy plné čínských turistů.
Není snadné se mezi nimi prodrat a pořídit fotku Zelenáče s čůrajícím panáčkem, ale neudělat to nelze.
Čas skvělý, ubytovat se, vyprat, zavolat Soně a vzhůru do města.

https://youtu.be/41xGUultNuE

https://www.relive.cc/view/g37074199405

https://www.relive.cc/view/g37128137987

https://www.relive.cc/view/g37170705054