Být králem na cestě... 1. Německo

"Mami, ty plaveš?"
Volám překvapeně, když vidím svoji osmdesátiletou matku vrhat se odhodlaně do vln.
Co pamatuji, nikdy to neuměla, ve vodě maximálně po pás a nás neustále zaháněla z hloubky.
"Plavu, už dva roky. Jak jsem byla s tetou Boženkou v Řecku.
Řekla jsem si, ty, Jana i Václav jste zaopatření a stojíte na svých nohách, táta umřel, tak proč bych to nemohla risknout, už to beze mě zvládnete. A zkusila jsem to, a ono to šlo."

To mě napadlo, když jsem kousek za Rozvadovem dostával poslední pokyny od Soni.
Ne, neřekl jsem jí to, bála by se ještě víc. Odkýval jsem, že budu opatrný, nebudu se přepínat, a když to nepůjde, tak to nebudu lámat přes koleno, a nechám toho.

Jako by mě neznala přes třicet let.
Vzdát to, to by bylo to nejhorší, co by mě mohlo potkat, to bych snad raději někde vypustil duši.

A tak sedím na tom zeleném zázraku a vyjíždím vpřed, vstříc minulosti.

Je to 38 let, co jsme takhle s Honzou Zástěrou vyrazili na kolech do světa.
S dychtivou touhou poznat ten svět za oponou, co nejvíc toho vidět a co nejméně utratit.
Štrasburk, Paříž, Brusel, Amsterodam, Hamburk.....
Blížilo se mi dvaadvacet a svět mi ležel u nohou.
Stačilo se jen opřít do pedálů.

Už dva roky mi to tikalo v hlavě, že bych to měl zkusit znovu.
A pak stale naléhavěji až jsem se doma přiznal.
"Ale než vyrazíš, necháš se vyšetřit!"
"Vyšetřit? Jako jestli nejsem blázen?"
"Ne, jestli cestou nezdechneš...."

No, vyšetřit jsem se nenechal, ale ozkoušel jsem si tři týdny před tím kratší trasu, abych vychytal mušky ve výbavě a uklidnil rodinu, že o nic nejde. Prostě bude to jeden z výletů na kole, jenže tentokrát trochu delší.

Vlastně nevím proč to dělám, a k čemu to bude dobré.
Ale je to osvobozující. Mít úkol, mít cíl, vzdálený, ale dosažitelný.
Všechno ostatní je podružné, jde o to přežít od rána do večera a odšlapat si tu svoji naplánovanou porci kilometrů. A tak další tři týdny, a bude to.
Blíží se mi šedesát a svět mi leží u nohou.
Stačí se jen opřít do pedálů.

Stará E14 nepřekvapí, projel jsem ji na kole už vícekrát. Po státovce se jede jen chvilku, a pak už hladké asfaltce pro zemědělská vozidla podél silnice a pod kopci pak začíná cyklostezka, co mě dovede až do centra Norimberka.
"Hele, tady na té benzínce jsme vyškemrali vodu".
Dobrých dvacet kilometrů přemýšlím, v čem jsme tu vodu vlastně vezli, petky tenkrát nebyly. Nepřišel jsem na to, ale čert to vem, svačinka u Turka, a už jsem ve městě.
A začíná ritual, co mě bude provázet následujících dvacet dní.
První úkol je sundat dres, vyprat a dát sušit, abych ráno vyjel v čistém. Pak zavolat Soňe a vyrazit sehnat něco k jídlu.

Vzpomínám si, jak v devadesátých jsme tady byli s tátou a mámou.
Táta se při chůzi hned zadýchal tak vymyslel fintu, každých dvacet kroků se zastavil a rozhlížel, vždy ho něco zaujalo, a dokázal o tom vyprávět. Mezitím si zapálil, odpočinul a popošel dalších dvacet aby opakoval stejný scénář. Kolik mu tenkrát bylo, tátovi?
Šedesát jistě ne, to méně.
A ejhle, já tu na kole!
A na to se napijeme!
Na buřtíky dvě pivka a do hajan. Zítra bude dlouhý den. Safra dlouhý den.

Vyjíždím hned brzy po páté, slunce teprve vychází.
Ticho, klid, nádherné sobotní ráno. Těším se, že najdu lavičku na silniční odpočívadle, kde jsme před lety s Honzou nocovali. Objevil jsem ji náhodou najaře. Je asi 30 km za Norimberkem směr na Ansbach.
Dám si tam svačinu, zavolám domů a pak popustím uzdu svému sentimentu, budu si hýčkat své bolestínské stýskání nad tryskem času a životem, který kolem mě tak rychle proběhl, že to snad ani není pravda.

"Šlaka, to snad né, to se nesmí, to je nefér!"
Chce se mi křičet tak křičím, kolem stejně nikdo není.
Kousek od "mé lavičky" budují most, a z odpočívadla si prostě udělali deponii, skrývku zeminy.
Celé parkoviště zahrnuto ornicí, až k betonovým stolkům.
"Všechno zničí, pošlapou, zdemolují!"
Vím, že to vyčistí, opraví, nainstalují nové lavičky a posezení, ale to už nebude ono.
Nebude to "naše lavička" ale nějaká jiná, cizí.
A takhle je to se vším. Už nikdy nic nebude jako dřív a já nezopakuji naši cestu s Honzou. Možná pojedu stejnými misty, ale všechno bude jiné. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, a každý pokus o to, je předem odsouzen k nezdaru. A už necítím nostalgický sladkobolný smutek ale nefalšovanou a hořkou lítost.
Snažím se chytit vítr sítem.
Nohy my ztěžkly a nechce se mi dál.
Praštit s kolem do pangejtu a vykašlat se na všechno.

To je "hlaďák", dochází mi. Prostě mám hlad a tělo vzdoruje. A když vzdoruje tělo, mysl má taky nahnuto. V Ansbachu se naláduju žemlema, vypiju kýbl kafe, a hned je líp.
Myslete na chorál, malověrní!

Slunce si mě griluje a já kousek po kousku ukrajuji z naplánované porce, už jsem za půlkou, údolí říčky Kocher a kopec, který neokecáš. Odměnou je mi pohled na nádherný most.
Ano, v těch dvaadvaceti jsem byl přesvědčen, že takové mosty budu jednou navrhovat.
No, na tenhle nesmím, je dálniční, takže dolů do údolí a pak zase nahoru.
V takovém kopci správný cyklista "jde ze sedla".
Jsem správný cyklista, jdu ze sedla, a kolo vedu. Podrážky se mi lepí na roztékající asfalt.

A pak to se mnou jde zase z kopce, v Öhringenu si vzpomenu na Františka Víznera jak říkal:
"V Öhringenu je takovej sběratel, co chce strašně mít tu zelenou mísu se špičkou. Pořád vytahoval šrajtofli, že mi jí zaplatí předem, ať mu jí už konečně udělám."
"A proč mu jí neuděláte, pane Víznere?"
"Ale vždyť na tom makám, už jen ji domatovat, ale když furt jsem teď po doktorech....."
Už nikdy nedodělal.

To je dneska ale blbej den, v hlavě se mi honí divné věci.

Ne, nepojedu romantickou vinnou stezkou, hezky napřímo po státovce do Heilbronnu.
Mám toho dost. Hodinky ukazují 170 km v pedálech.
Dědku, to není tak špatný.
Tak vyprat, zavolat, najíst a na kutě.

Ráno se vzbudím bez budíku.
Čím dřív vyjedu, tím lépe, bude zase výheň. Podél Neckaru a pak trochu do kopce a pár minut před devátou už čekám až otevřou mekáč v Brettenu. A pak ještě jeden vršek a dolů a rovina a Rýn.
Obědvat budu ve Francii!
Takhle myšlenka mě žene v před.
Nedělní dopoledne, na koupalištích skotačí děcka, dámy lžičkama uždibávají zmrzlinové poháry a pánové noří rty až po bradu do pivní pěny a já ....

Přejezd mostu přes Rýn, nádherný okamžik.
Ta řeka odspoda opravdu chladí a už jsem v sladké Francii. Tady už bude jen dobře, tady umí žít.
"Bohužel, polední menu nemáme, ale máme brunch"
Francie a brunch?
Pane Bože, ty to vidíš.....

Ale nakonec všechno dobře dopadlo, prostě samoobsluha.
Nepřecpat se, nikam nedojedeš.
Kolikrát za cestu ještě budu muset být na sebe takhle přísný?
A pak už počítám každý kilometr, slunce mě opravdu nešetří.
A cedule Strasbourg, jsem doma, dopíjím poslední kapku z bidonu. No nejsem, ještě deset rozpáleným městem než příjde vysvobození v podobě hotelu.

"Vy už jste tady na kole byl, že pane?"
"Ano, před třemi týdny, vy máte ale paměť slečno..."
"Dneska se udělalo teploučko, že. Jaké to je na kole v tomhle vedru, pane?"
"Strašné, milá slečno, opravdu strašné...."
"A proč to teda děláte, pane?"
"Protože jsem starý idiot..."
"Ne, pane, vy starý nejste......"

Idiota mi nechala.
Tak tedy merci.....

https://youtu.be/50CmsgIlKEg

https://www.relive.cc/view/g36642929103

https://www.relive.cc/view/g36642929103

https://www.relive.cc/view/g36740117816