Sázava od pramene k soutoku 225,9 km – Dámská zdraví z Posázaví

Název letošní Dámské jsme si vypůjčily z kelímku z Pribináčku, který jsme rády v dětství jedly, já už ho dlouho nejedla, ale v plánu bylo ho zase po dlouhé době ochutnat. Slogan už na kelímku není. Opět můžeme vyjet jen v jednom termínu, a kam se letos naše Dámská podívá, bylo jasné už někdy na jaře. První nápad na Sázavu dostala Radka, já přidala směr proti proudu a pěkně na těžko hned z domova, ale nakonec jsme se dohodly, že pojedeme od pramene k soutoku a budeme se držet co nejvíce řeky, i když zrovna při členitosti Sázavy to šlo dost obtížně. Ale snažily jsme se a spaní bylo vždy u řeky.

Vedra z června pokračovala i do červencových dnů, ale zrovna víkend naší Dámské měl být nejdeštivějším víkendem z celého měsíce. Vlak z Hlavního nádraží odjíždí v 8:03 a po dvou hodinách budeme vystupovat v Přibyslavi. Před půl sedmou sedám na kolo, nové nepromokavé brašny září novotou, začíná pršet, nasazuji návleky na boty a na helmu - vlastní výrobek ze staré pláštěnky. Na nábřeží je sucho, sundávám návleky, tradičně fotím u Mánesa a opět začíná pršet. Holky už jsou v nádražní hale u tabule a čekáme, na které nástupiště přijede náš vlak. Radka nám oznamuje, že kousek od domu píchla, a tak musela metrem, kde se jí přední kolo pokusil dofouknout spolucestující cyklista, a cestou ve vlaku bude lepit. Máme místenky pro nás i kola, ti co sedí na našich místech, musí hledat jiná neobsazená a po snídani se Radka dává do lepení. Trvalo jí to celou polovinu cesty, teda zhruba hodinu, ale duše vydržela celou cestu.

V Přibyslavi neprší, z nádraží jedeme rovnou k benzínce, dofouknout kolo, projedeme kolem zámku, nakoukneme ke kostelu, kde se zrovna špalíruje svatba tak nerušíme, projedeme náměstí a šlapeme k Žižkově mohyle, kde údajně zemřel Jan Žižka. U mohyly začíná pršet, do vesnice Havlíčkova Borová jedeme po Cestě K. H. Borovského. Krucemburk, na místním hřbitově u kostela sv. Mikuláše se podíváme na hrob Jana Zrzavého a pak už rychle hledáme hospodu, protože podle radaru se žene bouřkový mrak. Je čas oběda, v suchu přečkáme déšť a vyrážíme znova na cestu, tentokrát po modré, cestou partyzánské brigády M. J. Husa. Za chvíli nám je ale opět hrom a blesk v patách. Vojnův Městec je poslední vesnice a před osadou Nová Huť nás dostihne další bouřka. Mladé smrčky nám poskytnou na chvíli sucho nad hlavami. Ještě kousek lesem a v 16:45 jsme u pramene Sázavy v 750 m. n m. Říká se tu v Kopcích. Po dešti je tu hodně mokro, Radka si vzpomene, že dřevák na stromě byl nedávno jako hádanka na nákolácích a po návratu zjišťuje, že takový dřevák je dokonce u více pramenů. Trochu se posilníme borůvkami, pro dnešek máme cíl odškrtnutý. Podle fotek co jsem našla, když jsem plánovala pramen Sázavy, by tu někde měl být jakýsi kámen a na něm vytesaný název Sázava pramen, ale nikde v okolí jej nemůžu najít. Začíná nám být zima, ozývají se naše žaludky, opět lehce prší, a tak plánovanou Tisůvku v Cikháji vynecháváme a míříme do kempu. Míjíme Škrdlovice a Velké Dářko, Polnička, vzpomínáme na jarní sraz, co v tomto kraji pořádal Libor, opět se nemůžeme dopočítat, kdy to bylo. U Zemského kamene je betonové sousoší symbolické hranice mezi Moravou a Čechy, které tvoří orlice hlídající moravské území, lev dohlížející na české území a uprostřed umístěný hraniční kámen. Autorem díla je rodák ze Žďáru nad Sázavou, sochař Michal Olšiak. Svítí sluníčko a my skoro uschly. Přejedeme po hrázi Pilské přehrady, kam je zákaz vstupu, na recepci kempu vyzvednu klíče od chatky č. 5, žetony do sprchy a jdeme bydlet. Než se vysprchujeme, Radka už vaří vodu na čaj, který si posílíme rumem z bufetu naproti chatce. Přihnala se opět bouřka, ale to už nám nevadí, jsme v suchu a v chatičce je i teplo. Pro jistotu spím v ponožkách, mikině a šále.

Společných 48 km (z domova mám 65 km) a 658 m

neděle

Nad řekou mlha, vaříme čaj, kávu, balíme, startovní fotka u chatičky a v 9h odjíždíme. Krátká zastávka ve Žďáru nad Sázavou. U kostela sv. Barbory a sv. Prokopa jsou kočičí kavárny, ale jsme po snídani, tak šlapeme dál. K Mamutovi, další soše od Michala Olšiaka, nezajíždíme. Projíždíme Žďárské vrchy, v Sázavě (u Žďáru!!!) zajedeme k novodobé kapli Panny Marie Karmelské, zajímavá stavba ve tvaru lodi, ale dovnitř lze nahlédnout jen velkými okny. Pak se zase přiblížíme k řece. Cyklostezka vede po zrušeném železničním tělese Havlíčkův Brod - Brno. Poslední vlak s lidmi tu projel 23. 4. 2006, stezka po trati je dlouhá 8855 m, převýšení je 56,1 m a protíná hlavní železniční trať z Havlíčkova Brodu do Brna, cyklostezka byla otevřená v roce 2011 a jelo se po ní skvěle. V Přibyslavy je tak akorát čas na kávu a dort, od včera už víme, že za městským úřadem jedna cukrárna je a byla výborná. Začíná být teplo, svítí sluníčko. Červenou turistickou chvíli měníme za cyklo a také řeku není vidět. Dlouhá Ves, tam se musíme schovat v autobusové zastávce před krátkým deštěm. Vesnice Pohled, kde by měl být poutní kostel sv. Anny, který ale nemůžeme najít. Až později zjistíme, že je cca 2 km nad Pohledem mimo naši trasu. Koukneme alespoň k zámku, ke kostelu sv. Ondřeje, fotíme další sochu Michala Olšiaka s názvem Gryf a zajedeme ke hřbitovu kde je empírová hřbitovní kaple Panny Marie s hrobkou rodiny Silva-Tarouců Unwerth, kteří vlastnili místní zámek. Než dojedeme do Havlíčkova Brodu, musíme se v Termesivech schovat znova před bouřkou, cesty jsou stále mokré a některé i velmi bahnité. V Havl. Brodu je čas na dnešní oběd a opět začíná pršet. Číšník obdivuje, odkud a kam jedeme, vypráví nám, že byl minulý víkend také na Stvořidlech, kam my dneska dojedeme.

Z Havl. Brodu jedeme do Veselic po cyklo 19 a pak volíme cestu po silnici č. 150. Není jiná možnost - cyklo 19 vede velkou oklikou a na červenou turistickou podél vody se ani nesnažíme podívat. Je jasné, jak bude po deštích vypadat. Silnice je ale v pohodě, provoz je slabý a kilometry utíkají. Okrouhlice, rodný dům Jana Zrzavého nesmíme vynechat. Jsme zase u řeky, z tohoto místa prý vodáci jezdí nebo jezdívali Sázavu, dnes tu nebyla jediná loď. Vlastně do této chvíle jsme ještě neviděly žádného vodáka. Pokračujeme po silnici č. 150, Světlá nad Sázavou, opět se potkáváme s cyklo 19, která vede společně s červenou, jedeme těsně vedle vody. Smrčná, opouštíme červenou, tahat naložená kola přes Stvořidla se nám opravdu nechce, i když je to nejkrásnější úsek horní Sázavy. Původní plán jet po cyklo 19 ale ruší Radka, která navrhuje zkratku. A tak tlačíme dnes už bůhví kolikátý kopec, tenhle do Trpišovic je ale opravdu výživný. Místy má i 19%. A pak už skoro z kopce dojedeme do Stvořidel, kde máme zamluvené ubytování v penzionu. Majitelka je moc příjemná a ochotná dáma, dokonce si vzpomíná na číšníka z Havl. Brodu, který tu byl minulý víkend. Večeře dneska bude studená z místního bufetu. Opět začalo silně pršet, ale jsme pod střechou a nikam už nemusíme šlapat, jen do prvního patra, do pokoje. Otálím se sprchováním a teplá voda už pro mne nezbyla.

76 km a 681 m

pondělí

Snídaně z vlastních zásob a vyjíždíme už v 8h, dneska nás čeká na kopce nejnáročnější den. Nad řekou se opět válí mlha a vzduch je pěkně svěží. Hned za kempem nás čeká prudké stoupání po červené, nemocnice V háji, ale po žluté do Sluneční zátoky nejedeme, zase bychom kola vláčely dolů, cesta je prý hodně prudká a kamenitá. Pamětní desku na Foglarovy tábory tedy neuvidíme. U řeky už je pěkná asfaltová cesta. Ledeč nad Sázavou, šlapeme stále podle vody, řeka se kroutí, občas musíme vyšlápnout pěkně vysoko. Z Chřenovic nám Radka vymyslela cestu po modré, z nabízených možností byla nejkratší a nejsjízdnější, i když jsme chvílemi tlačily a do Štičí jsme se doslova vyplazily. Ve Štičí se vracíme na silnici a ve Vlastějovicích sjíždíme zpět k Sázavě. Dál jedeme opět po cyklo 19, která kopíruje červenou, ale procházka růžovým sadem to rozhodně není. Cesta vede nahoru dolu, chvíli asfalt, chvíli lesní kamenitá cesta, občas i bahno, které Radka s Lenkou raději obešly kukuřičným polem. Poslední dokopec před Zručí nad Sázavou nás už téměř rozplakal, ten jsme opravdu nečekaly. Konečně jsme ve Zruči, zastavujeme u zámku, Radka si vyzvedne v íčku turistické vizitky a hledáme hospodu. Ve staré části města ale není nic, ani náměstí. Na doporučení místních jedeme do nové části města na náměstí, do hotelu Zruč. Výstavba ze 70tých let minulého století ve stylu ruské architektury v nás ale utlumila všechny chuťové buňky, tohle město jsme jednohlasně prohlásily za nejhnusnější, jaké jsme zatím viděly. Zastavujeme u Sport baru, který jsme předtím zavrhly, nevypadal z venku nijak lákavě, ale nic jiného v okolí nebylo. Jídlo bylo nakonec výborné, uvnitř i příjemné prostředí a obsluha.

Cestou ze Zruče Radka špatně odbočila po cyklo 19 a asi 1,5 km jsme si zajely, tohle město je zkrátka začarované, ale pak už šlapeme po cyklo 19 tím správným směrem na Chabeřice. V Holšicích zjišťuji, že mám poloprázdnou zadní duši, ale rozhodly jsme se to zatím dofouknout. Nejsme líné huby, a tak nám vypomohl pán z domku u návsi, kompresorem bylo kolo nafouknuté raz dva a pokračovaly jsme dál, čekal nás sjezd do Kácova, kde plánujeme cukrárnu nebo kavárnu. Sjezd si moc neužívám, plave mi zadní kolo. Místo do pivovaru zajedeme do zahrady hotelu Kácov, který je asi nově otevřený. Radka mi věnuje sprej do duše a kolo je zase pěkně nafouknuté. Posilníme se kávou a jahodovými knedlíky, cukrárna v Kácově už je zrušená a další už v dohledu není. Radka konečně kupuje ve vedlejším obchodě tři Pribináčky, když Dámská letos zdraví z Posázaví a hned nás s nimi fotí, Lenka se ujišťuje, jestli ho nemusí jíst, ale ochotně je poveze. Jedeme dál po cyklo 19. Nad Kácovem u pumpy ještě dohustíme moje zadní kolo a v Tichonicích u kapličky opouštíme cyklo a jedeme na Kácovec. Za vesnicí od křížku jsme našly polní cestu, která se vlní lesem nad řekou, a nemusíme stoupat tolik výškových metrů, jako bychom jely po značené cyklotrase. Jenže u křížku mám opět prázdné kolo, bubliny pěny mi lezou z pláště. Cestou jsem si všimla, že u jednoho domu byl pán a měl otevřenou garáž. Vracíme se, pán už tam není, u dalšího domu jsou opřená kola, tak si troufnu zavolat na lidi na dvorku. Jsou moc ochotní, zvou nás dál, asi u babičky na prázdninách a rodiče na víkendu. Nabízejí nám kávu, vodu a jen co sundám brašny, už mám kolo vyndané. Pán se přiznává, že už duši dlouho neopravoval a vysloveně se na opravu těší. Navíc má kompresor, takže okamžitě vidíme, kde je díra a Radka se žene na nasazování nové duše, vždyť už v sobotu jednu nasazovala. Kolo je nafouknuté, už se skoro loučíme, ale moje zadní kolo je opět prázdné. Přijíždí kamarád a je překvapený, kolik lidí je na dvorku. Kamarád má víc zkušeností s výměnou, a tak se ujímá kola a zjišťuje, že duše se skřípla a je děravá, jinou už nemám, ale lepení ano. Dostáváme výborná rajčata, nakonec si nechám natočit i čerstvou vodu do láhve. Jsme obdivovány, kolik už jsme ujely kilometrů a kde jsme všude byly a kam chceme dneska dojet. Když přiznáme, že nás ještě čeká kopec do Bělokozel, dokonce nám nabízí ubytování nebo odvoz. Kolo mám zase pojízdné, loučíme se a moc děkujeme. Za odměnu věnujeme dětem tři Pribináčky, Lenka ten svůj věnuje s opravdovou radostí, už má jistotu, že ho nebude muset jíst. Ještě nás upozorňují, že nesmíme po polní cestě jet dolů k řece, ale musíme hned odbočit do lesa. Kousek za křížkem nás zastavuje troubení, řítí se k nám kamarád na motorce, že jsme si u nich zapomněly čepičku na ventilek. No a teď už opravdu jedeme do dnešního cíle do kempu Cíl. Odbočka na lesní cestu je zarostlá, ale trefily jsme ji, cesta klesá, pak se zase šplháme kousek do kopce. Jsme opět na červené, vyjedeme kopec podél dálnice, Brtnický rybník a sjíždíme do Českého Šternberku. Zastavujeme u bývalého kolegy Radky. Chvíli povídáme, posilníme se na cestu domácím kalvadosem, jen my s Lenkou, protože Radka se neposilňuje nikdy. Podle vody po zelené do Poříčka cesta rychle ubíhá, krásná cesta se zapadajícím sluníčkem. Začíná dnešní poslední kopec, Čeřenice, Bělokozly. Tady to znám, když jsme jeli na sraz do Samopší a prosazuji zkratku od kapličky. Polní cesta nás vede do lesa na zelenou značku, poslední dnešní cross přes kameny a jsme na silničce u kolejí. Jen co je přejedu, za obloukem houká vlak. Je 20h a my jsme v cíli, Sedliště - kemp Cíl - naše dnešní ubytování. Kuchyň už je zavřená, večeříme ze studené nabídky, Radka už druhý den nakládaný hermelín, Lenka utopence, mně ještě udělají bramboráčky. Na sezení venku je zima, tak jdeme brzy do naší chatky č. 8. Radka má dokonce svůj pokojíček, my s Lenkou oddělené postele a v chatce vlastní koupelnu.

72 km a 1113 m

úterý

Dnes nemusíme spěchat, kopce nás sice neminou, ale podle vody se pojede trochu svižněji. Nad řekou je opět mlha, ale tepleji než včera. Začínáme na zelené a vzpomínáme na jarní sraz v Samopších, protože o téhle lesní cestě se hodně mluvilo. A právem - ten cca kilometr byl opravdu výživný, ale vytlačily jsme to. Sjíždíme do města Sázava, ke klášteru nezajíždíme, ten už máme projitý, šlapeme po cyklo č. 19, která nás vlastně provází už od Žďáru nad Sázavou, stále podle vody, ale na silnici se nám nechce, tak využíváme nového úseku hned za mostem. Je tu sice zátaras a zákaz vjezdu, ale kol nikoliv. Teda Radka tvrdí, že zákaz vjezdu se týká i kol, ale neposloucháme jí. Jedeme kolem sportovního areálu s upraveným oválem a najednou stojí před námi stavbyvedoucí, že prý je sem vjezd zakázaný, cesta se teprve buduje a je nešťastný z toho, že jeho zábrana proti vjezdu nefunguje. Nakonec nám ale průjezd povolí, jen máme dávat pozor, že na konci pracují stroje. Omlouváme se a slibujeme, že dáme pozor a nikde nebudeme říkat, že stavba není zajištěná.

Kolem vody kilometry dneska rychle přibývají. Chocerady, Hvězdonice, Zlenice, kde se nestačíme divit, jak se místo změnilo. Je tu ohrazená plovárna a kemp. V Čerčanech zvažujeme oběd, ale je ještě brzy, Poříčí, Městečko, v poledne jsme v Nespekách a tak zastavujeme na oběd ve vyhlášené hospodě u silnice. Jídlo bylo jako vždy skvělé. Pokračujeme dál po červené podle vody, tuhle trasu známe, už jsme ji jely několikrát. Tady se na řece občas nějaká loď objeví. Ve Zbořeném Kostelci prosazuji jízdu po silnici, ušetříme jeden kopec a vyhneme se centru v Týnci nad Sázavou. V nákupním centru sídliště v Týnci využíváme veřejných záchodků zdarma, na cukrárnu a kávu je ještě brzy, tak šlapeme dál. Radka chtěla jet do Kamenného přívozu po cyklo 19, ale to jsem zamítla, zbytečně bychom stoupaly do kopce, ještě si jich na závěr užijeme. Nakonec jedeme po silnici, kde není skoro žádný provoz. Kamenný přívoz, jsme opět u řeky a nesmí chybět společná fotka, ochotný kolemjdoucí se sám nabídl, že nás vyfotí. Jeho vlčák chce být na fotce s námi, ale není mu to dovoleno. Opouštíme řeku, Posázavská stezka je pro naložené kolo nesjízdná, tak musíme horem přes Krňany. Jsme unavené, já mám totálně sjeté brzdové destičky. Před Třebsínem oslovuji kohosi v zahradě, jestli umí vyměnit brzdové destičky na kole. Sundá kolo, já hledám v brašničce destičky a žádné sebou nemám, zůstaly v druhé brašně doma. Sám se jde podívat, jestli náhodou nějaké doma nemá z dob, kdy jezdil na kole, bohužel nemá. Tak nasazuje kolo a radí používat přední brzdu a přeje šťastnou cestu. Cosi prasklo, ale nevěnuji tomu pozornost, až později si všimnu, že divný zvuk bylo moje zrcátko, které se při otáčení kola ulomilo. V Třebsíně se chceme podívat k vodníkovi Třebovi, ale kamenitá cesta prudce klesá, tak někdy jindy. Poslední kopec z Třebsína po zelené, jsme kousek od Chlumu a od vrcholu Medníku jedeme už stále z kopce až do Pikovic k mostu. Bohužel místní cukrárna má zavřeno, je všední den, jsme opět u řeky tady už je vodáků o dost víc, je to místo, kde pro vodáky zpravidla jízda po řece končí, soutok je na dohled. Po červené do Davle po kamenité náplavce, už toho drncání po kamenech máme dost, tak holky chtějí jet raději po silnici. K soutoku se tedy vracíme a Radka nám oznamuje, že jsme na minutu přesně byly před 96 hodinami u pramene, v sobotu v 16:45.

V Davli na nádraží naší letošní Dámskou končíme, holky jedou domů vlakem, já šlapu kousek Zahořanským údolím a po žluté vylezu na poslední dnešní kopec. A jsem doma.

Společných 63 km (s mojí cestou domů 79 km) a 712 m

Letošní Dámská byla velmi zajímavá, byla bohatá na defekty, celkem tři a jedno ulomené zrcátko, najely jsme společných 262 km a 3014 nastoupaných metrů, na to, že jsme jely podle vody, bylo kopců až dost. Opět jsme si vyzkoušely, že ochotných lidí je všude dost a že ještě nějaký ten kopec vyjedeme nebo i vytlačíme. Děkuji oběma dámám Lence a Radce za účast a těším se na příští Dámskou jízdu.