Slovinsko – Julské Alpy – Triglavský národní park

Stejný termín, stejná cestovní kancelář, v únoru obsazujeme poslední volná místa a těšíme se do nepoznané krajiny. Polovinu země zabírají lesy, třetinu hory, 28 vrcholů přesahují hranici dvou tisíc metrů. Vzpomínám, jak jsem víc, jak před 20 lety odpovídala na jakousi anketu cestovní kanceláře, kam bych ráda na dovolenou. Odpověděla jsem, že mne velmi láká Slovinsko, hory, moře, tak konečně se mi přání plní a odjíždím do Julských Alp.

 

sobota

po nočním klimbání v buse se probouzíme do slunečného rána v Italském městečku Tarvisio 733 m.n.m, nasedáme na kola a po nádherné cyklostezce vedoucí po bývalé železnici se přesouváme na Slovinské hranice. Kocháme se úžasnými výhledy na okolní kopce, občas ještě se zbytky sněhu, zajíždíme k jezeru Fusine s průzračně čistou vodou. Skoro si ani nevšimneme, že jsme projely hranici. Ke skokanským můstkům v Planici je to jen mírný kopeček. Chvilku pozorujeme děti, jak skáčou na zeleném sněhu. Kéž by takhle vypadal areál v Harrachově, je to smutné, když jeden ze tří obřích můstků na světě je už asi odepsaný. Možnosti jet dál údolím Planica až k Domu v Tamarju a vystoupat do 1108 m nevyužíváme a jedeme rovnou do lyžařského střediska Krajinska Gora, městečko nelze minout jeho dominantou je vysoký komín bývalé továrny, dnes je v areálu nákupní centrum téměř stejné jaká jsou nákupní centra po celé Evropě, Prahu nevyjímaje. Je čas na malou přestávku, osvěžíme se zmrzlinou, pivem a dokupuji vodu, která rychle z láhve mizí. Z kopců se začíná ozývat brumlání hromů, zvedá se vítr a tak raději nasedáme na kola a jedeme do městečka Bled vyhlášeného slovinského letoviska s mohutným hradem na skalním ostrohu, který se vypíná na břehu stejnojmenného jezera. Břečťanem porostlý hotel je pár kroků od jezera a náš pokoj je s výhledem na jezero i nedaleký hrad. Dojíždíme za mírného deště, který rychle ustává, ještě před večeří objíždím jezero, Lenka se vydává pro svoji první Slovinskou kešku a Helena objíždí jezero z opačné strany.
76 km 692m

 

 

neděle

po snídani nás autobus vyveze do biatlonového areálu Pokljuka, projíždíme asfaltové cesty areálu, který vypadá podobně jako ten v Novém Městě na Moravě, po lesních cestách se vracíme zpět na silnici, bohužel příliš brzy, neboť se průvodce Roman sám spletl a ošipkoval hned první vracející cestu k silnici. Sice nás upozorňoval, že nemáme moc brzy zahnout vpravo, ale nejspíš se sám v lese zamotal a chtěl být rychle na silnici. Užíváme si hodně dlouhý sjezd, přes planiny, vesničky, nejspíš je to místní oblíbená trasa, protože hodně cyklistů hlavně silničářů stoupá na Pokljuku, až k jezeru Bohinj se vezeme z kopce. Možnosti výjezdu lanovkou na vrchol Vogel nevyužíváme, jedeme jen na konec jezera, kde se 78 m vodopád Savica noří do říčky, která se vlévá do jezera. Návrat do městečka Bled je bohužel po silnici, ale asi po 10 km se dá opět jet po místních vesničkách. Vyjíždíme u vily Bled, nynější hotel, která dříve byla sídlem Tita. Průvodce Roman nám doporučil restauraci s úžasným výhledem navštívit, ale unuděný číšník postávající v podloubí se na nás netvářil moc přívětivě, tak uděláme pár fotek interiéru zahrady, na jejíž výzdobě se podílel u nás velmi známí a uznávaný architekt a rodák ze Slovinska Plečnik. Na konci jezera se konečně posadíme na zahrádku hospůdky a dnešní etapu končíme místním pivem, Laško.
79 km 589m

 

 

pondělí

městská vyhláška zakazuje parkování autobusů u hotelu, na včerejšek nám byla udělená vyjimka, ale ta se už nebude opakovat, hrozí pokuta nám i hotelu. Takže jsme už včera k večeru po návratu museli odevzdat kola na nedalekém parkovišti a do hotelu dojít pěšky. Ráno po snídani nás pan řidič naloží, dojedeme pro vlek s koly a pokračujeme do Mojstrany. Dolinou Vrata vedoucí pod severní stěnou Triglavu 2864 m. K občerstvení na chatě Aljažev Dom je místy stoupání i 25 %, Triglav je zalitý sluncem, tak ani fotit nejde. Od chaty se na jeho vrchol jde ještě 6h a 45 minut. Sjíždíme zpět, zastavujeme u vodopádu Peričnik, Lenka s Helenou se odváží jít až pod skalní převis, za vodopád. Spokojím se jen s krajem a dokonce se podaří vyfotit i duhu ve vodopádu. Do údolí Krma na chatu Kovinarska Koča se jede z Mojstrany a opět stoupáme. Na chatě je tak akorát čas na oběd, místní štrůdl voní do dálky, pivo Laško je orosené. Jenže se z hor začíná ozývat brumlání hromu dost intenzivně, tak raději opouštíme prostor mezi skalami a sjíždíme zpět. Krátký déšť přečkáme pod stromem, za půl hodiny je opět teplo a vykukuje sluníčko, jedeme tedy podle itineráře do údolí Radovna, kde po proudu stejnojmenné říčky dojdeme do soutěsky Vintgar. V botách s nášlapy se nejde moc dobře, ještě, že jsem cestou našla hůl, o kterou se opírám, výstup po rozviklaných prknech do nejužšího místa skal vynechávám. Na konci prý byla louka, prostor porostlý kapradím. Žádné výhledy do okolí, jak sliboval průvodce, myslím, že v soutěsce nikdy sám nebyl. Odevzdáváme kola a jdeme se na hotel opláchnout, abychom mohly mezi lidi na večeři.
56 km 787 m pěší výlet do soutěsky trval 1h 30 minut.

 

 

úterý

 

balíme, po snídani naložíme zavazadla do busu a jsme odvezeni na poslední etapu po Julských Alpách. Už včera jsme se měly rozhodnout, jestli dnes pojedeme na sedlo Vršič 12 km stoupání do výšky 1611 m s převýšením 760 m a stejný počet kilometrů klesání do údolí řeky Soči. Rozhodly jsme se, že na sedlo nepojedeme. Skupinku 7 lidí vykládáme v Krajinske Gore a s Helenou tak trochu litujeme, že nejdeme také. Zbytek je odvezen na Průsmyk Predel 1157m hranice Itálie a Slovinska. Pohledy na okolní vrcholy jsou úžasné, fotíme a sjíždíme k řece Soči její zelenomodrá voda a bílé kamení podél řeky i okolní hory jsou nádherné. Stále ujíždíme mrakům ve směru, kde je sedlo Vršič je nebe temné a jistě tam prší. Už nelitujeme, že jsme nejely s první skupinkou do sedla. V Kobaritu vypadá, že i my zmokneme, děláme tedy přestávku a sedíme v místní restauraci, kde točí našeho Kozla. Směrem kam jedeme, je opět obloha bez mraků, tak pokračujeme do městečka Tolmin. Dojíždíme mrak, trochu kapek spadne i na nás, ale opět stačí počkat pod stromem. Tolminem se prohnala bouřka, když přijíždíme my, už zase svítí sluníčko. Do odjezdu zbývá ještě hodně času, podle mapy vybíráme směr, kam dojedeme. Most na Soči vypadá zajímavě, jenže značená cyklostezka vede po frekventované silnici. Měníme tedy směr a šlapeme do okolních kopců. Po 10 km vystoupáme do 450 m a máme pocit, že jsme někde na Sněžce. Okolo nás samé hory, lesy, sem tam prosvítá silnice, zaříznutá do svahu. Občas narazíme na pár stavení a stádo krav. Se zapadajícím sluncem se vracíme zpět, abychom ještě stihly zmrzlinu a otevřené pekařství. Skupinka z Vršiče se vrátila promoknutá a zmrzlá, ani sjezd si pořádně neužili, protože dost lilo. Autobus stojí u sportovního centra, máme možnost se osprchovat, převléknout. Před 21h odjíždíme domů.
74 km 568m

 

středa

Je 7h ráno, sedám na kolo a jedu domu. Kličkuji úplně ucpanou Radlickou ulicí, místy se jinak nedá, než po chodníku. Na Smíchově najíždím na cyklostezku, vyděsí mne temná a špinavá Vltava, ještě vidím průzračnou vodu, co byla v Bledském jezeře a modrozelenou rychle tekoucí řeku Soči, zaříznutou do skalních útvarů. Návrat volím přes letiště, abych si ještě užila kopec.
20 km 193m