V noci z 8. na 9. února 2011 se mi zdálo, jak jsem byl na lehokole v Chotěbuzi (německy Cottbus, dolnolužickou srbštinou Chóśebuz). Protože mi bylo jasné, že to lehokolisty potěší, napsal jsem to do diskusního fóra Nakole.cz. A ono je to nejen potěšilo, ale ozval se mi Jurimír, že mi kolo půjčí, ať si mohu cestu vyzkoušet.
A tak se stalo, že jsem si 7. března přivezl domů lehokolo. Následoval zhruba měsíc a půl zkoušení, bohužel počasí bylo nevlídné, tak jsem na něm jen jezdil do vedlejší vsi a jednou jsem byl za známými, kteří bydlí asi 15 km daleko. Ale přesto jsem si na kolo zvykl a začal si plánovat výlet na velikonoční týden. Předpověď se dokonce po stálém vyhrožování zimou změnila na úplný opak, najednou mělo být téměř letní počasí.
Ráno bylo ještě chladné, ale než jsem se dobalil a vyřídil některé povinnosti, bylo už půl desáté a já vyrazil směrem na hraniční přechod Lipová - Sohland. Byl jsem zhrozen z toho, jak se naložené kolo chovalo, jako kdybych na něm nikdy před tím neseděl. Kopeček do Sohlandu jsem vyšel pěšky a pomalu se smířil s tím, že to bude trochu cykloturistika. A pak přišel příjemný dlouhý pozvolný sjezd po cyklostezce do centra Sohlandu který mi spravil náladu. Pár šlápnutí a byl jsem u Sprévy, dál budu pokračovat po cyklostrase SpreeRadWeg.
Sohlanské jezero, o víkendu pravidelně obklopené turisty bylo liduprázdne. Navíc byla hladina vody snížená a samozřejmě ani vodotrysk uprostřed jezera nefungoval. Přišlo pár zhoupnutí po lesní cestě a byl jsem na dětském hřišti před Schirgiswalde, kde jsem si dal svačinu. Pak přišlo pár kopečků a po několika kilometrech jsem se vrátil zpátky ke Sprévě a pokračoval směrem k Budyšínu (Bautzen).
Budyšín je můj oblíbený cíl, ale tentokrát jsem nejel do centra, ale pokračoval po starém dláždění nábřežní ulice dál. Staré centrum je na kopci nad Sprévou a bohužel v jednom místě cyklotrasa se od Sprévy odkloní aby si člověk také toho kopce užil. Zpět k vodě se dostane až u přehrady na severním okraji města. A odtud je už to jen skok do vesnice Niedergurig. Tady ovšem byl zrovna nějaký dopravní problém, hustý provoz řízený semafory, tak jsem neměl moc času se orientovat a cesta mě vyplivla za vsí, samozřejmě špatným směrem. Vrátil jsem se zpět a najednou jsem poznal známá místa a správně odbočil. Krajina, do které jsem vjel je malebná, klidná. Polní cesta mě vedla po hrázích rybníků až do Lömischau. Tady jsem potkal mladý pár natěžko na tandemu, jedny z mála natěžkistů, které jsem cestou potkal. Cyklotrasa mě vedla po klidných silnicích až do Mönau, odtud byla opět příjemná neasfalfová cesta lesem a mezi rybníky do Uhystu. V podstatě tady jsem to chtěl někde ukončit, ale protože se mi zdálo, že mám ještě spoustu sil, napadlo mě, že zkusím dojet k jezeru u městečka Lohsa. Sem totiž vedou cyklotrasy z druhé strany, z Hoyerswerdy a já si chtěl ověřit možné cyklopropojení Uhyst - Hoyerswerda pro některý z příštích výletů. Bohužel silnice, po které jsem se vydal byla víc než rušná a i když byli řidiči ohleduplní a objížděli mě obloukem, případně za mnou zpomalili, nebylo to nic příjemného. V jednu chvíli jsem viděl vlevo odbočku na lesní cestu, tak jsem na ní přejel, pamatoval jsem si totiž, že existuje nějaká paralelní cesta. Ovšem odbočka končila u kolejí. V dálce rovného úseku svítila nějaká návěst, ale podle povrchu kolejnic se zdálo, že tudy minimálně čtrnáct dní neprojela ani drezína. Tak jsem kolo vzal do náručí a přes koleje přenesl, protože na druhé straně v lese byla vidět nějaká cesta. Moje radost netrvala dlouho, jednak jsem se na písčité cestě dost bořil, druhak cesta rychle skončila na kraji lesa v nějaké mokřině. Tak zpět. Usoudil jsem, že přenášení naloženého kola je blbost, tak jsem postupně všechna zavazadla přenosil a nakonec jsem přenesl i kolo. Ještě několik kilometrů jsem musel po rušné silnici, než jsem našel další, tentokrát už příjemnou odbočku, která mě dovedla až do cíle. Na břehu jezera, jsem si postavil stan a spokojeně usnul i když až do deseti hodin jsem slyšel skřípání nějakého bagru kdesi na opačné straně jezera,
Probudil jsem se do mrazivého rána. Jistě nebylo víc než 6 stupňů. Abych mohl vylézt ze stanu, musel jsem si na sebe navléci skoro všechno obleční, co jsem měl sebou. Ale kdesi za lesem vycházející sluníčko slibovalo teplý den, tak ten ranní chlad byl vlastně příjemný. Nasnídal jsem se, zbalil a vyrazil zpět. Tentokrát s cílem najít dle googlovských leteckých snímků hledanou cestu. Našel jsem. Příjemnou lesní cestu, která mě dovedla skoro až zpět do Uhystu. Ten kilometr po rušné silnici už se dal vydržet. V Uhystu jsem narazil na pekařství a protože mě snídaně neuspokojila, dal jsem si tam nepříliš dobrý koláč, kafe a koupil si pečivo na cestu, S PET lahví v ruce jsem žádal pekařku o vodu, ale dostavila se reakce mnohokrát popisovaná jinými cestovateli v Německu, byl jsem odmítnut. Navíc ona paní spustila dlouhou řeč, ze které jsem nerozumněl ani slovo, tak jsem mávl rukou a zhnuseně odešel.
Stále bylo chladné ráno a já měl ještě nouzové dva litry v druhé petce. Jenže jsem věděl, že přijde dlouhý úsek bez civilizace a podle postavení Slunce naprosto bez stínu. Měl jsem v plánu po objetí Bärwaldského jezera nepokračovat po oficiální cyklotrase, vede totiž podél silnice a to si ještě užiju, ale jet kratší trasou přes Bärwalde a Sprey. V Bärwalde jsem narazil na nějaké chlapíky na zahradě, tak jsem zopakoval dotaz na vodu. Tentokrát jsem alespoň rozumněl odpovědi, jsou jen dělníci a majitel není doma, tak mi nemohou nic dát. Jiné lidi jsem nepotkal, tak mě to docela naštvalo. Uvidíme co dál. Za Sprey následuje nekonečný hnusný úsek v koridoru trať, silnice, cyklostezka, dráty vysokého napětí. Navíc je tady asfalt cyklostezky prorostlý kořeny a hrboly jsou vidět na poslední chvíli. Byl jsem rád když tento úsek skončil a já odbočil do lesa. Před dvěma roky jsem to jel v opačném směru a jel jsem po lesní cestě vyložené zámkovou dlažbou, tentokrát jsem se rozhodl držet se oficiální trasy.Přejel jsem most přes náhon malé vodní elektrárny a cesta mě zavedla k řece. Ovšem zde čekal vydlážděný brod. Dodal jsem si odvahy, rozjel jsem a přefrčel ho. Na druhé straně mě přivítala zákazová značka s nápisem "Private weg". Aha tak to jsem asi špatně. Tak znova přes brod. Jenže po výjezdu z brodu mě vítá cyklosměrovka s logem Sprévské trasy, jedu tedy dobře. Vytáhnu svého skvělého průvodce a tam o brodu není ani zmínka. Divné. Zkouším se ještě trochu vrátit, až k náhodu, ale tam žádná jiná cesta není a o přejetí mostu přes náhon se v průvci mluví. Tak co. Zpátky do kopce na cestu, kudy jsem jel kdysi se mi nechce. Otáčím kolo, projedu brodem, projedu zákazem vjezdu. Lesní cesta po pár stech metrech končí na asfaltce na kraji nějaké osady a za zády mám tutéž ceduli Private weg. Prostě jen taková zlomyslnost pro nás co se bojíme překročit nějaký zákaz. A trošku překvapení od jinak skvělého průvodce, který varuje před každou úzkou lávkou, ale průjezd brodem nezmíní.Po chvíli jsem na kraji Neustadtu, chci tady obědvat, vím, že v městečku je u mostu přes Sprévu malý parčík s lavičkami a stolky. Ani tam nedojedu, vlevo od cesty se objeví fotbalový stadion se dvěma vzorně udržovanými travnatými hřišti a na posekanám trávníku mezi nimi, pod obrovskou lípou je stůl s lavicemi. Protože hřiště nebývají oplocená, je to skvělá příležitost si odpočinout a najíst se zde, místo trochu rušnějšího parčíku.
A pak začne neznámá krajina, dál než v Neustadtu jsem podél Sprévy nikdy nebyl. Asfaltová cyklostezka se nejprve vine mezi poli, pak u železničního viaduktu nakoukne zpět ke Sprévě aby se vzápětí v mírném stoupání ocitla v lese. A tak to jde dál. Úseky těsně podél vody se střídají s lesními cestami a i povrch se mění. Občas písčitá, ale dobře sjízdná cesta, většinou však asfalt. Na obzoru se objeví vrtule elektráren a Spréva tady opustí Sasko, octneme se v Braniborsku.
Mám pocit, že proti loni projeté Odře-Nise je cesta podél Sprévy hezčí. Jen ten cíl v Berlíně, to prostě pro Čecha takové nijaké. Ještě tak to jet z Prahy a pak z Berlína do Varšavy.
"Slunce pálí jak ďas a za krátkej čas vzdáš hold suchej švestce..." Vždycky si na tuhle písničku vzpomenu když sedím na kole a praží do mě slunce. Připomělo se mi, že už brzy budu muset sáhnout na tu nouzovou zásobu vody. Po chvíli vidím vpravo od cyklostezky nějakou vesnici. Dobře, zkusím tam zajet, když tam bude nějaký obchod s nápoji, to jediné, co spolu s řeznictvím a pekárnou zbylo z obchodní sítě na venkově, koupím si jednu flašku vody. Kdepak, nějaký obchod. Kde by se vzal. Zato u jednoho domu vidím dvě postarší dámy, jedna si richtuje kolo, je vidět, že se loučí. Tak u nich zabrzdím vytáhnu petku a tentokrát zdůrazňuji, že bych chtěl vodu z vodovodu. "Trinkwasser?" (pitnou vodu?) ptá se mě ta domácí dáma. "Ja, Trinkwasser", odpovídám. Loučí se s kamarádkou, bere ode mě flašku a mizí v domě. Za chvili se vrací. Celý rozzářený beru od ní lahev a lámanou němčinou ji vypravím, že od Uhystu je první, koho jsem mohl požádat o vodu. "A proč jste si někde nezazvonil?" odpovídá. Nic na to neříkám, ani bych to neuměl, pokrčím rameny a ještě jednou děkuji a loučím se.
Po chvíli jsem zjistil, že jsem vlastně už ve Sprembergu. Málem neubrzdím místo, kde cyklostezka mizí po několika schodech pod silniční most. Přeci jen z leha má člověk jinou perspektivu, takže jsem si myslel, že pod mostem vede nízký profil. Naštěstí vedle schodů je drážka pro vedení kola. To že má naložené lehokolo bez jezdce těžiště za zadním kolem jsem si uvědomil až když jsem si ve sjezdu chtěl vedle mě jedoucí kolo přibrzdit a ono v tu ránu stálo na výšku. Trochu mě to vyděsilo. Vytlačím kolo z podmostu a pokračuju dál. Na kopci zahlédnu rozhlednu. Chci si ji prohlédnout, tak otáčím. Přední kolo se mi zapíchne do písku a já vyběhnu z kola, ani nevím jak, jen zaregistruji, jak patou urážím přední odrazku.
Rozhledna za to ani nestojí, kryje ji lešení, tak z vlastní stavby není moc vidět. Skoro všechny staré rozhledny v Německu se jmenují Bismarckturm. Tahle není výjimkou. Ostatně o Bismarkových rozhlednách je na německé Wikipedii extra článek.
Dopadla na mě krize. Dva karamboly na pár metrech, to není moc dobré. Doma jsem slíbil, že budu opatrný. Rozhodnu se tedy, že si prohlédnu Spremberg a to pěšky, kolo jen povedu. Náměstí je plné lidí sedících v zahrádkách restaurací, uprostřed jsou nějaké stánky trhovců. Z dálky zaslechnu melodii české písničky "Červená sukýnka". Přijde mi to docela legrační a rozhodnu se vypátrat zdroj. V jedné ulici stojí dva muzikanti, jeden se saxofonem, druhý s trubkou a podpoření nějakým přehrávačem vytrubují další valčík. Na zemi klobouk a vedle něj nápis "Original Blastmuzik aus Prag". Jdu k ním a ptám se, zda-li jsou z Čech. Jsou, ale ač nejsem žádný profesor Higgins, je mi jasné, že ten silný přízvuk není pražský. Chvíli tlacháme a protože nejsem ani plukovník Pickering, nepoznám odkud by mohli pánové být. Rozloučím se a vracím se k cyklostezce. Přijde další most se stejnou myší dírou. Přemýšlím, že se nějak vrátím a zkusím to objet, ale nějak nevím kudy. Říkám si, že to vlastně zvládnu, stačí nebrzdit, naopak běžet tak rychle, jak rychle se kolo bude těch pár schodů řítit dolů. Tentokrát to prošlo, ale po třetí už bych to zkoušet nechtěl. Jen se ukázalo, že praporek nějak nepřežil první pád a teď se ve spojce se zlomil. To však lze lehce spravit stahovacími páskami a pořádnou lepící páskou, obojí mám po ruce. Jenže když sednu na kolo, ozývá se nějaké kvílení od zadního kola. Něco dře. Slezu, popojedu. Nic. Nasednu, popojedu. Kvílení. Oblézám kolo a nic nevidím. Nasednu, popojedu a opět kvílení. Kleknu si za zadní kolo a snažím se co nejvíc zmáčknout nosič. Dost dlouho se trápím než si všimnu, že se jeden z drátů blatníku při pádu asi jinak ohnul a zatížené kolo ho nosičem trochu přimáčkne a on zase namáčkne blatník k plášti a ten začne pískat. Byla kdysi taková počítačová hra The Incredible Machine, tak to je přesně ono.
Ne Spremberg, tady už nebudu. Naštěstí mě cyklostezka podél řeky rychle vyvede z města. Po chvíli odbočím od řeky a začnu stoupat do lesa, který obklopuje Spremberskou přehradu. Zde nacházím kemp. Obsluha už se zrovná chystá odejít, ale vrátí se se mnou, vydá mi klíče od sprchy a zkásne mě za ubytování. Je mimo sezonu, jsem jediný, kdo je tady ve stanu. Když ji prozradím, že chci už ráno v osm odejet, začne řešit co s klíči, dal jsem za ně 20 € zálohu. Ale vyřeší to elegantně. V kempu je několik rodin, které jsou zde, podle zahrádek kolem obytných přívěsů, stabilně. Tak mě u jedné z nich domluví, že tam ráno nechám klíče a oni mě vyplatí zálohu. Postavím stan, projdu se po pláži jezera, ale dost tady studeně fouká, tak si raději sednu na konec mola a dívám se na vlny kolem sebe a zapadající slunce nad hlavou.
Po teplé večeři a teplé sprše jdu spokojeně spát.
Probouzím se v šest, začnu balit a také si vařit čaj. Balení jde, ale voda v ešusu se prostě ne a ne ohřát. Nakonec se spokojím s vlažnou vodou, nechce se mi dlouze čekat než se ohřeje a pak zase než vychladne. Chci vyrazit co nejdřív. Mám před sebou Cottbus a chci do jeho centra, a hlavně cíl dnešní cesty je hodně vzdálený a nevím, co mě čeká, mám jen několik listů vytištěných z google maps s namalovanou trasou a odpovídající GPS záznam ve svém eTrex Legend. Zatím však jedu podle průvodce Sprévskou cyklotrasou. Průvodce se zmiňuje, že na cestě je nutno vynést kolo na most přes železniční trať, tak volím objížďku a přijedu do města jinudy. Na okraji se zastavím v obchodě, abych nakoupil nějaké potraviny. Zásobu vody mám z kempu. Ani jsem netušil, jak je Chotěbuz velké město. Cestou potkám jezdce na lehokole. Docela mě překvapí, že mě nepozdraví. Očekával bych nějakou spřátelenou reakci. Jinak cyklistů je všude spousta a kde jen to jde mají vyhrazenou část chodníku. A semafory s panáčkem a cyklistou jsou samozřejmostí, žádné Cyklisto sesedni tady není. Brzy zjišťuji, že jiná perspektiva pohledu z lehokola, která mě ve Sprembergu málem přivedla na schodiště je nebezpečná i tady. Všude se prohánějí cyklistky a mnohé, vzhledem k horkému dni, v krátkých sukénkách. A hlava cyklisty na velogauči je úplně jinde než hlava cyklisty na zábradlí.
Ani nevím jak jsem se octnul před informačním centrem. To se hodí, potřeboval bych mapu pro další cestu. Ochotná pracovnice se mnou prohlíží mapy a společně hledáme, která by se mi mohla nejvíc hodit pro cestu z Chotěbuze do Senftenbergu. Nakonec jednu najdeme, sice z Chotěbuze je tam jen jihozápadní okraj, ale jinak mi vyhovuje. Slečna mi ještě vrazí do ruky plánek města a mohu vyrazit na náměstí, cíli své cesty. Samozřejmě Cottbus je klasické NDR město, malé, nyní zrekonstruované jádro obklopené paneláky. Jo a hlavní náměstí se v dolnolužické srbštině jmenuje Stare Wiki. Tak pro mě už nikdy nebude Wikipedia mít základ v havajštině, jak se oficiálně uvádí, ale bude to Tržiště, kde se lidé potkávají aby si vyměnili informace.
Oslovuji mladou paní opalující se na lavičce, potřebuji udělat "vrcholovou fotografii". Opravdu jsem byl na kole v Cottbus. Jurimír mě pomohl, abych si zkusil sen převést na skutečnost. Ještě projedu uličky okolo náměsti a zajdu do kostela. A pak zase na kolo, vymotat se z města směrem na západ k nově vznikajícím jezerům.
Jenže tak rychle to nešlo. Nejprve jsem parkem dojel ke schodišti přes trať, K tomu schodišti, před kterým varuje průvodce. Jen jsem k němu dojel z druhé strany. Blbě jsem si to doma naplánoval. Ještě, že mám plánek města. Snažím se dojet k nádraží, což je nakonec docela jednoduché. A to je důležitý orientační bod, odtud se už lehce chytnu na trasu zadanou v navigaci. Nevymyslel jsem ji já, stáhl jsem si ji z GPSies a mohu jen doufat, že ten, kdo ji uložil nevyhledával nějaký extra terén. A již první kilometry ukazují, že nikoliv, šipka navigace mě vede po malých silničkách, pevných lesních cestách. Docela to hezky ubíhá a kilometry rychle naskakují. Pořád je na co koukat, všude jsou rozkvetlé stromy a kytičky v zahrádkách. Asi po dvaceti kilometrech se objeví první ze zatopených hnědouhelných lomů, jezero Gräbendorfer.
Po Bärnwaldském a Lipském je teprve třetím zatopeným hnědouhelným lomem, který vidím zblízka a dochází mi, že celá ta rekultivace zatápěním sice vytvoří úplně novou krajinu, možná dokonce ty masy vody změní i lokální klima, ale nová krajina bude neuvěřitelně unifikovaná. Jezero, v mnoha místech s oplocenými břehy, v jisté vzdálenosti od břehu 3,5 m široká cyklostezka. Okolí pak bude osázeno borovým lesem. Lišit se budou jen v tom, kolik bude okolo atrakcí a jak budou cyklostezky dříve či později prorůstat kořeny.
Opustím okružní stezku a pokračuji nejdřív polní cestou a pak po úzké silnici do Altdöbern. Tady je, vlastně až v roce 2015 bude, další jezero. Na některých mapách je uváděno jako Altöbernské, na jiných jako Greifenhainské. Asi mu zůstane to první jméno, místo, kde byl Greifenhain zmizelo v kotlích elektráren. Tady je voda jen někde hluboko pode mnou. Poprvé vidím bývalý hnědouhelný důl takhle zblízka, vidím jaká je to ohromná jáma. Zatímco u předchozího jezera jsem potkal kluka na kole a dvě slečny na bruslích, tady jsem úplně sám. Že bych z toho měl nějaký pěkný pocit, to nemám. Spíš takový hodně skličující pocit. Přede mnou, kam až oko dohlédne perfektní cyklostezka, po obou stranách mladý borový les. Tak kde se stezka dostane k okraji lomu vidím ohromnou díru, na dně voda. Nikde ani živáčka, jen ptáci jsou slyšet. Alespoň to. Na obzoru les větrných elektráren. Ani jedna se netočí, nefouká. Uhlí bylo vytěžené a zbyly po něm obrovské jizvy v zemi, větrníky stojí a právě se debatuje o zákazu jaderné energie. Chtěl jsem jet na výlet a ocitl jsem se v postapokalyptickém filmu.
Opouštím budoucí jezero a naštěstí hned za úzkou hradbou lesa začína zase normální krajina. Ale jen chvíli. Po nějakých deseti kilometrech se objevuje další budoucí jezero. U něj se mi ani nepodařilo zjistit, kdy bude napuštěno. Cesta podle něj vede však jen chvíli, a pak už přijíždím do Senftenbergu. Pomalu se musím poohlédnout po noclehu. Jenže Senftenberské jezero je oblíbeným cílem odpoledních procházek a lidí je stále všude ještě hodně. Nakonec se mi podaři najít silničku vedoucí kolmo od jezera. Po chvíli nacházím i lesní cestu, odbočuji na ní. Les není příliš pěkný, není zde kouska rovného místa, ale ukáže se stará opuštěná paralelní cesta a na ní se docela pohodlně dá postavit stan. Ujel jsem 91 km a jsem docela uzrálý. Krom tvarohu a banánů koupených v Cottbus jsem celý den nic nejedl a ani teď nemám hlad. Tělo to bere jinde. Tak se alespoň nemusím zdržovat večeří a jdu spát.
Jako každý jiný den se probouzím v šest. Chvíli si pohrávám s myšlenkou zůstat spát déle, ale jako vždy, nejde mi to. Tak vylezu, sbalím stan, naházím věci na kolo a vyrážím. Tentokrát bez GPS navigace. Vymyslel jsem, že opustím původní plán a podle koupené mapy pojedu domů jinudy. Udělal jsem dobře. Cesta byla velmi pěkná, převážně lesem. I když občas jsem měl v lese problém udržet kolo v sypkém povrchu cesty. Ani nevím jak, protože jsem měl pocit, že jsem zabloudil, ocitl jsem se ve vesničce Leippe. Problém je totiž v tom, že německé turistické mapy jsou většinou pro orientaci hrozně mizerně udělané a tato nebyla výjimkou. Místo, kde jsem si myslel, že jsem zabloudil totiž vypadalo ve skutečnosti úplně jinak, než bylo na mapě zakreslené. V Leippe jsem zahlédl dvě loučící se ženy před domem. Standardní situace. Zabrzdil jsem, vytáhl petku a požádal o vodu. Jak se člověku změní myšlení, když jsem pozoroval paní jak zbytkem mé vody zalévá záhon, měl jsem pocit, že ji tu flašku musím vyrvat a vodu dopít. Takové plýtvání! Za chvíli byla zpět a podávala mi plnou lahev chladné vody. Poděkoval jsem, vzájemně jsme si popřáli hezké Velikonoce a jel jsem dál. Cesta opět zmizela v lese. Byla to příjemná jízda. Ranní borový les příjemně voněl, písčitá cesta lehce chroupala pod koly. Jen některá rozcestí byla problémem, německé turistické značení je, pro člověka zvyklého na značení KČT, nepoužitelné. Jen v jednom místě jsem měl opravu nahnáno. To když se mi naložené kolo z kopce příliš rozjelo a já měl strach intenzivně brzdit, abych nedostal smyk.
Takže pod kopcem jsem slezl a chvíli jsem to rozdýchával. A pak už jsem se octnul na FroshRadWeg, Žabí cyklotrase. Škoda, že jsem si průvodce po této trase, kterého mám doma nevzal s sebou. Koupená mapa pomalu končila. Cesta mezi vesnicemi, poli a občasnými lesíky získala dosud neznámý rozměr. Na Boží hod Velikonoční se v Lužici udržuje dávná tradice Osterreiter - Velikonční jezdci. Muži v oblecích a cylindrech objíždějí pole aby tak zajistili úrodu.
Před touto jízdou jsou všechna Boží muka pečlivě očistěna a upravena, takže jsem si připadl jako v jiném světě. Doma když člověk narazí na křížek u cesty, tak je většinou zašlý, tady zdaleka zářily jako nové. Navíc jsou mohutné kamenné kříže před mnohými staveními.
Bylo přesně poledne když jsem dojel do Neschwitz. Myslel jsem, že využiji zdejšího zámeckého parku k odpočinku, ale nebylo kde, lavičky byly na slunci a lehnout si na trávník pod stromy se mi moc nechtělo, nevěděl jsem jak by na to reagovali pracovníci, kteří tam umetali cestičky. Dostal jsem pitomý nápad. Do Budyšína je to po cyklotrase nějakých 19 km a pak bych jel notoricky známou cestou podél Sprévy domů.
Protože se už na obzoru zdvihaly hraniční hory, já přeci zkusím jet domů rovnou. Myslel jsem, že bych si v infocentru koupil mapu, ale to bylo zavřené. No nevadí. Je to přeci úplně jasné. Pojedu na jih a až narazím na vesnice, které znám, tak se zorientuji. Pře infocentrem jsem si vzal propagační letáček s mapkou. Co s mapkou, hnědou plochou na které bylo pár puntíků s názvy některých vesnic a naznačeny cyklotrasy, Žádné silnice tam namalovány nebyly, jen dálnice. No alespoň se mohu ptát postupně na jména vesnic, jak se budu blížit. Tak dobře, kudy se jede do Crostwitz? Rada mě vyvedla z města a za městem jsem se svalil do stínu, trochu se najedl a zkoušel spát. Moc to nešlo, myšlenka, že už budu večer doma mě pohltila. Stoupání před Crostwitz bylo utrpení a v prudkém sjezdu jsem musel dost brzdit. A na okraji vsi se ozvala rána a zadní kolo bylo prázné. Vyhledal jsem stín hřbitovní zdi a začal kolo opravovat. Nebyla to zrovna práce v klidu. Byl Zelený čtvrtek a jak jsem zjistil, ten den chodí příbuzní dávat květiny na hroby předků. Takže pořád někdo okolo mě s kytkou v ruce coural. Duši jsem vyměnil a vydal se dál k jihu. Sil začalo rapidně ubývat a když jsem přijížděl do Uhystu musel jsem i malý kopeček tlačit. Ano Uhyst, už jsem ve měste tohoto jména byl. Tenhle je jen o nějakých 50 km jižněji. Na kraji města byl dům, podle blízkého kostela jsem myslel, že fara. A tam na schodech dva chlapíci. Tak vytáhnu flašku a požádám o vodu. A když jeden z nich zmizel v domě, zjistil jsem, dle cedulky na plotě, že je to hrobník. Na plotě byla cedule a na ní nápis, který jsem si volně přeložil jako "Pomůžeme Vám ve Vašich těžkých chvílích". Tak to přesně sedělo. V teple, které by spíše slušelo červenci jsem měl opravdu těžkou chvilku. Navíc mě můj pitomý nápad přivedl na normální silnice. A teď bylo odpoledne před čtyřmi volnými dny.
Čerstvá voda mě osvěžila a mohl jsem dál. Pořád jsem se ujišťoval, že doma se mnou nepočítají, takže kdykoliv se mohu svalit do lesa a přespat. A na druhou stranu jsem si říkal, i kdybych jel jen 10 km/hod, jsem do slunce západu doma. Před Bischofswerdou bylo odpočívadlo, tak jsem tam zastavil a udělal si nějaké jídlo. Podle značek jsem věděl, že pár set metrů od mě je silnice B6, podél které vede cyklostezka do Budyšína, už jsem byl ve známých místech i když na této straně B6 jsem poprvé. Od odpočívadla vedla lesní cesta směrem k silnici, tak jsem se vydal po ní. Po pár metrech mě došlo, co je mi na cestě divné, bylo to těleso zrušené železnice. Přestal jsem mít jistotu, že se trefím na cyklostezku, tak jsem se vrátil. Dobře jsem udělal, trať končila několik metrů nad cyklostezkou Problém byl v tom, že B6 vede v zářezu, ale cyklostezka kopíruje původní profil, přede mnou se tyčil prudký kopec. Tak ze sedla a tlačit. Nahoře jsem nasedl a když jsem z prudkého kopce sjížděl a dobržďoval k prvnímu semaforu, ozvala se opět hrozná rána. Tentokrát to bylo horší. Poprvé v životě jsem viděl, jak vypadá probržděný ráfek. Vzhledem k tomu, že poslední můj výlet v roce 2010 původně vedl do Bischofswerdy a skončil neslavně a tohle je od té doby první a končí úplně stejně, přepadla mě docela depka. Dotlačil jsem kolo na náměstí a začal shánět kamaráda Viktora aby mě odvezl. Potřeboval jsem někoho s dlouhým místem v kufru a zároveň znalého jazyka, aby dokázal trefit na náměstí. Naštěstí to klaplo, tak mi to hned zase zvedlo náladu.
Nakonec to byl docela povedený výlet.
Stejný text, jen doplněný o mapky na GPSies.