Vzpomínka na Krále LP 2013

V návaznosti na známý kultovní článek „Jak jsem jel Krále Šumavy" bych ráda zveřejnila svůj pohled na „věc", jíž bezesporu tato sadomasochistická akce je. Naštěstí se mi zmíněný článek dostal do ruky až po absolvování mého prvního ročníku. Vše v něm popisované je totiž pravda pravdoucí, ale nejsem si jistá, jestli by mě odradil od úmyslu postavit se na start, protože kdo nezažil, neuvěří a autora by mohl považovat za choulostivého přecitlivělého příležitostného cyklistu.

Dodnes jsem přesvědčená, že se nám tímto závodem chtěl pomstít náš kamarád Pepa – zkušený biker, a to za přechod Nízkých Tater, který jsme společně podnikli. Jsou i tací, co jezdí tuto hřebenovku na kole, přestože to je zakázané (podle mě zbytečně, protože proč by to někdo jezdil, když se to sotva dá přejít). My jsme byli ovšem odkázáni pouze na vlastní nohy v pohorách, a to si neodpočinete, na rozdíl od jízdy na kole, ani z kopce. Pepa tedy na závěr našeho pochodu prohlásil památnou větu: „Tak já bych Vás chtěl na oplátku pozvat na jeden závod, co se jezdí u nás na Šumavě." V rozmarné náladě, povzbuzeni právě dokončenou úspěšnou expedicí, jsme všichni bláhově přislíbili účast. Navíc závod byl kdesi v nedohlednu, až příští rok v květnu, tedy času natrénovat mraky. S manželem jsme se skutečně poctivě pustili do přípravy na domácí půdě, to jest na Brdech. Ano Šumava je Šumava, ale kopec jako kopec (si dnes už nemyslím). Osobně jsem si vybrala trasu nejkratší, tedy 45 km. Jedna známá, „věci" znalá cyklistka, do toho osudově zasáhla slovy: „Hele, za to startovný jeď aspoň sedmdesátku, ať si to užiješ." A já na to samozřejmě skočila.

S blížícím se termínem startu a neustávajícími dešti sílily naše obavy. Pršelo snad měsíc v kuse a nemusíte být zrovna Šumavák, abyste si představil, co ta všechna voda udělá s terénem. Trochu jsem i doufala, že závod bude zrušen – no nestalo se. V pátek jsme se tedy sešli na základně u Klatov, informovali se navzájem o připravenosti, stavu našich kol a duší a duší a hlavně se povzbuzovali. Nálada přes stále pokračující déšť byla dobrá, ba bojovná. My se nedáme, přírodo! (I když v hloubi duše snad každý z nás čekal, až to někdo jiný odvolá jako první a my ostatní se budeme moci solidárně přidat – no nestalo se.) Trochu jsme si připili na kuráž a šli rozumně spát.

Naše šestičlenná skupina obsadila rovnoměrně všechny tři distance, tedy jsme se postupně vydávali kolmo na start do Klatov, považujíce oněch cca 7 km za vhodnou rozjížďku. Dokonce přestalo pršet, bude dobře. Na startu jsem se, přes nesouhlas manžela, klasicky zařadila na chvost startovního pole, abych nepřekážela. On sám se vmísil trochu víc dopředu a napjatě jsme očekávali start. Davem cyklistů i diváků proběhla vlna vzrušení a my za mystických tónů Manoweru odstartovali, tedy alespoň v duchu, když fyzicky to nebylo možné. Po pár desítkách odtlačených metrů jsme postupně nasedli do sedel a vyrazili směr Šumava. Asfalt trval jen krátce a najelo se do terénu poznamenaného trvalými dešti. Aspoň se nepráší, snažili se někteří vidět to z té lepší stránky. Klid, hlavně pořádně dejchej, krotila jsem adrenalinem zasažené tělo a mysl. Hlavně nepřekážet, poslušně jsem uhýbala nalevo či napravo. Sakra, jak je to možný, vždyť jsem jela skoro z konce, že by už mě dojeli ty z pětačtyřicítky? Hele, mám na tachometru už 7 km, ještě 10x tolik a bude to. Přišlo první stoupání, naprosto nekonečné, naprosto neuvěřitelné. Jeli jsme proti proudu jakéhosi potoka, který tu vznikl díky klimatu posledních dnů a týdnů. Předjela jsem i pár kolegů, kterým kopec činil zřejmé potíže, asi přijeli z Polabí. Někteří cestou simulovali defekt, aby se mohli vydýchat. Samozřejmě trať vedla logicky i z kopce. Těšila jsem se na takový úsek, netušíc, že ho nebudu umět absolvovat v sedle. Pak přišly avizované brody. Jestli se to ovšem nazývá ještě brod, když se po prsa probíjíte divokou řekou a ta se Vám snaží vyrvat kolo.

Na trase bylo umístěno několik výborně zásobených občerstvovacích stanic, kde jsem se vůbec nestyděla nacpat do sebe a do kapes vše, co se vešlo. Pud sebezáchovy jasně velel mému mozku. Bůhví, kolik dní mi bude tento závod ještě trvat, nehodlám někde umřít hlady.

Ani nevím, na kterém kilometru začalo nenápadně pršet a s každým dalším přidával déšť na intenzitě. Jakoby nestačilo, že trať je už promáčená tak, že by vhodný dopravní prostředek bylo jedině nějaké obojživelné vojenské vozidlo. Některé louže nás překvapovaly svojí hloubkou, dokázaly pojmout téměř celé přední kolo. Netušila jsem, že není bahno jako bahno. Škála jeho konzistence je neskutečně široká a co vše dokáže skrýt. Větve různých průměrů i délek, pumpičky, blatníky a další součástky. Věřím, že některé byly odhozeny záměrně, ve snaze ulehčit stroji.

Hypnotizovala jsem tachometr až někam k číslici padesát, pak vypověděl službu. To už lilo jako z konve a my se tupě a apaticky probíjeli (převážně pěšky) směrem, kde jsme tušili cíl. Podivně se setmělo, obstoupila nás mokrá mlha. Kdyby se z ní na nás vyřítila smečka vlků, nepřekvapilo by mě to. Po jednom ze sjezdů se začala objevovat lidská obydlí a my začali doufat, že budeme vysvobozeni. Na závěr nás ještě čekala skutečná lahůdka, kterou později někdo trefně nazval „rýžové pole". Víc není třeba dodávat. Náhle mě někdo zastavil, odřízl čip z kola a vrazil do ruky obálku. Jsem v cíli! Neuvěřitelné! Po cca 8 hodinách bahenního pekla je to za mnou. Okamžitě mě málem rozbrečela obava, že se nedokážu dostat na naši základnu 7 km od Klatov. Jaké jsou asi ztráty, co manžel, přežil?

Přes souvislou vrstvu bahna, kdy nebylo možné rozeznat ani barvu mého dresu, mě manžel a kamarád Pepa identifikovali mezi ostatními hroudami bláta, hodili na mě deku a odvedli do auta. Na základně jsem se usadila u kamen a spořádala všechny energetické tyčinky ze startovní tašky. Letáky a igelitku mi na poslední chvíli vytrhli ruky, sežrala bych i to.

Byl to zážitek, to rozhodně. Nemyslím, že jsem si kdy víc hrábla na dno, i když jsem se párkrát v životě topila v řece, prolítla na ferratě a porodila dvě děti.
Bohužel je to nakažlivé, protože za rok jsem stála na startu znova, přestože jsem si přísahala, že už NIKDY!!!

Líbil se vám článek?  [+]

Reportáž psaná na kole 1.

Ze života

Jezdím do práce na kole. Pokud máte takového kolegu nebo kolegyni, prosím, ušetřete je soucitných pohledů a poznámek, a to i když prší nebo…

více »

04.10.2017

Martynka

(5.83)