"To mám ale kliku", aneb co by asi dělal McGyver?

Foto: Autor

Brno se pomalu ukládá ke spánku a já jsem se "dosurfoval" až na server NaKole.cz, kde jsem si všimnul soutěže. Nedá mi to, abych se nepřidal, moje staré kolo už dosluhuje a rádo by ještě před svou smrtí spatřilo nástupce, v čemž mu přikyvuje i přilba, která pamatuje onen "krásný" večer, o kterém zde chci vyprávět...

Někdo si po přečtení řekne, že to zas tak nic ohromnýho nebylo, ale pro mne to byla velká cyklistická lekce.

Vše začalo jednoho krásného letního odpoledne, kdy jsem si ve svém rodném Frýdku řekl, že by nebylo marné navštívit skautské jamboree (krajské setkání skautů) na kterém bylo několik mých kamarádů. Setkání tehdy probíhalo v Hlučíně na štěrkovně. Je to již pár let zpátky a tehdy jsem ve svém pubertálním nadšení byl schopen šílených kousků, aniž bych je domýšlel do hloubky. Takže mi nepřišlo zvláštní, že jsem chtěl těch 70 km (celkem) střihnout na kole, které jsem dostal asi ve dvanácti a na kterém jsem si pravidelně nakopával kolenama chrup, byť byla sedlovka vytažena do posledního milimetru. Nechtěl jsem si navíc brát "zbytečný blbosti", jako třeba nářadí (však mám spolehlivý "bajk", který to vydrží) a obtěžovat se dát někomu vědět kam jedu?? No dovolte?? Občanku jsem měl v peněžence už nějaký ten rok, do mého prvního legálně zakoupeného piva taky nezbývalo mnoho, no přece nejsem malý kluk, abych hlásil na který písek si jdu hrát.

Vyrazil jsem. Nevzal jsem si ani mapu, jen jsem tušil směr a spolehnul se na dopravní cedule. Když se zpětně nad tím zamýšlím, nějak nechápu, jak jsem tam vlastně dojel, nikdy předtím jsem tam nebyl. Cesta do Hlučína ubíhala příjemně, protože byla s jemnou příchutí adrenalinu. Jednak proto, že jsem jel neznámými cestami a taky proto, že jsem se těšil na kamarády a na to, až uvidím jejich překvapené obličeje, když se tam objevím. Chvílemi jsem neměl vůbec potuchy, kde vlastně jsem a snad jen svodidla u silnice mi nedovolila zabočit špatným směrem. Naštěstí po asi jednom litru potu a dvou hodinách jsem zdárně dorazil na štěrkovnu a vychutnával si své známé, udivené, co tam dělám.

Nechtělo se mi odjíždět, bylo mi s nimi fajn a to byl kámen úrazu, protože jsem na zpáteční cestu vyjel v době, kdy už sluníčko zapadalo za obzor. Nabral jsem směr "někde tam je Frýdek" a po chvíli jsem upadl do monotónního šlapání.

Najednou mě vyrušil z přemýšlení nepěkný zvuk znějící asi jako když se panty ve dveřích marně dovolávají oleje. Zároveň jsem ucítil jak levá klika s pedálem začíná s mou nohou opisovat pomalu, ale jistě se zvětšující "šišoid". Pochopil jsem. Rázem se má rychlost asi zdvojnásobila a příchuť adrenalinu začala nabývat nebezpečné intenzity. Modlil jsem se k nebesům, vysílal úpěnlivé prosby a zároveň děkoval za každý metr, který se mi ztrácel pod koly. Snažil jsem se kliku co nejméně zatěžovat a nutno podotknout, že vydržela dost, než...

...ASI DESET KM PŘED FRÝDKEM DALA VALE MÉMU KOLU A POROUČELA SE K ASFALTU!!

"hlavně nepanikařit" říkal jsem si, když jsem promýšlel, jak ji tam dát zpátky. snažil jsem se nějak našroubovat zpět šroub, který ji držel, ale toto řešení vydrželo asi dvě šlápnutí. Dokonce jsem se snažil improvizovat. Byl jsem plný podnětů od McGyvera, ale chyběla mi jeho všemocná švýcarská "rybička". Vytáhnul jsem pásek z kalhot a zkoušel nohu jakože pasivně zafixovat k pouze nasazené klice v dobré vůli, že když tou nohou nebudu pracovat a jen ji budu jakože zvedat, že aspoň nějak pojedu. Pche...

Tak jsem šel pěšky, byl jsem před Vratimovem, na hodinách asi deset večer a domů docela kus. Našel jsem si telefonní budku a zavolal domů, v naději, že pro mě někdo zajede. Moje drahá maminka, unavená po celém dni, mi jasně řekla, že mám smůlu a musím si poradit sám. Můj drahý tatínek mi řekl, že je ještě v práci a nemá auto. Obnos v mé peněžence se po tomto telefonátu smrsknul na hodnotu lízátka Chupa-Chups a já měl pocit, jako kdyby z mé pomyslné záchranné vesty začal unikat vzduch.

Nu, ptáte se jak to dopadlo?? Potkal jsem jednu hodnou duši, které tímto moc děkuji za obnos, který do mě investovala a já nasedl na možná již poslední vlak, který ten den jel směr F-M. Domů jsem dorazil po půlnoci řádně poučen, že nářadí zas taková blbost není a že je dobrý trochu přemýšlet, než slepě někam razit v bláhové víře, že "tomuhle suprbajku se nemůže nic stát".

Dobrou noc a pěkné cyklistické sny bez defektů...

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]