Dámská proti proudu Ohře a podle tří řek

Dámská měla být čtyřčlenná, podle čtyř řek a ke třem soutokům, ale nemoci nechodí po horách, ale po lidech, takže jsme zůstaly ve stejné sestavě jako vloni, ve třech a vynechaly jsme i čtvrtou řeku a minuly i dva soutoky. Často jsem slyšela o úžasné cyklostezce podél Vltavy i Labe, tak proč ji nezkusit. Lenka zase projevila přání dojet k Nechranické přehradě, když už k přehradě, tak jedině podle Ohře a proti proudu.

pátek

Ráno šlapu po liduprázdné náplavce až k Národnímu divadlu, rozkopanou Národní třídou po tramvajovém pásu, vzpomínám na jarní sraz, kdy břeclaváci jeli raději vlakem po Praze, než by šlapali na kole mezi tramvajemi. Prokličkovala jsem se až na spodní část Václaváku a na Masarykově nádraží jsem, když přistavují vlak. Moje naložené kolo brašnami se na hák nevejde, tak zabírám zbytek míst určených pro kola a kočárky. Jedno kolo už visí na háku, další dvě kola dobíhají těsně před odjezdem, ale vejdeme se. Jinak je vlak poloprázdný, obsazuji sedačky, aby i holky měly kde sedět. Vedle sedí kluk, hraje si s telefonem, jak jinak, já také píši zprávu, že jsem ve vlaku a ve kterém vagónu. Proti mně si sedá dědeček, co doběhl s kolem skoro se rozjíždějící vlak a vytáhne stařičkou papírovou mapu a asi plánuje svou dnešní trasu, je to zvláštní kontrast. Holky nastupují v Podbabě, kola se podaří složit do stísněného prostoru a po hodince jízdy vystupujeme v Mlčechvostech, Radka nasazuje obojek proti klíšťatům, doufám, že ho nesebrala doma kočkám, line se za ní příšerný levandulový smrad, který Lenka přirovná k odéru vůně na WC. Na stanici čeká kamarád Bohouš, který nás pojede doprovodit do Roudnice nad Labem. Navzdory špatné předpovědi, je docela hezky, na radaru sice nějaké mraky jsou, ale zatím mimo naši trasu. Cyklostezka Mlčechvosty - Vliněves je velmi příjemná, jedeme podle Vraňansko-hořínského plavebního kanálu, který byl na počátku 20. stol. vybudován mezi Vltavou a Labem, do Mělníka. Blíží se poledne, Bohouš s námi na vyhlídku k soutoku nejede, počká na nás v hospodě ve Vliněvsi. Až, když jedeme zase k vodě, teď už k Labi, zjistíme, že jsme se fotily u soutoku kanálu, nikoliv soutoku Vltava/Labe. Občerstvení v hospůdce na stezce bylo příjemné, šlapeme podle vody dál. U zdymadla u Liběchova zkoumám protější břeh, jako malá jsem tam trávila několik prázdnin u tety a ke zdymadlu jsem chodila pozorovat naložené lodě uhlím, břeh je zarostlý, není nikam vidět, ani lodě na řece nejsou. Potkáváme dost lidí se stejně naloženými koly, jako jsou naše, podle brašen se dá rozeznat, odkud cyklista je. V Roudnici nad Labem nás dohnal mrak a pěkná sprška, naštěstí Bohouš zná cestu do cukrárny na náměstí, takže zmokneme jen trochu. Radka zjišťuje, že ztratila náramek proti klíšťatům, zdálo se mi, že už v její blízkosti není typický květinový záchodový smrad. Kafe, dorty, déšť je rychlý. Loučíme se s Bohoušem, který jede nazpět, my pokračujeme, směr Terezín. Ještě najít drogerii a koupit proti klíšťatům repelent a můžeme pokračovat. Prý jsem špatně četla Radkou navržený itinerář a tak nejedeme až do Litoměřic, nevidíme soutok Ohře/Labe, ale v Nučničkách zahneme na Terezín. Zastavíme u Malé pevnosti, zajedeme k památníku obětem, kde byl v roce 1944 nacisty vhozen popel 22000 vězňů do Ohře. Nahlédneme do márnice, mám z toho stísněné pocity, zrovna tak na bývalé vlakové zastávce, odkud byli lidé/vězni z terezínského ghetta odváženi do koncentračních táborů. Malé papírové krabičky v kolumbáriu, co sloužily jako urny na popel, i když jsou srovnané za sklem, při pohledu na ně stále mrazí v zádech. Ještě nakoukneme do krematoria, průvodce zrovna zavírá, ale zve nás dál, stojím jen na okraji, mezi pece nemám odvahu jít. Do Brozan nad Ohří už je to kousek, do kempu přijíždíme kolem 19h. máme domluvenou chatičku pro 4, ale platí se za lůžko 160,- + 8,- poplatek obci + 20,- za spotřebovanou elektřinu. Vlastně jsme žádnou elektřinu spotřebovat nemohly, jen jsme si nabíjely mobil v zásuvce. Sprcha byla na mince také 20,- a voda tekla 8 minut, takže pobyt stál 208,- a z chatičky nás doslova přecházel zrak. Naštěstí se smrákalo, tak byly vidět jen ty největší pavučiny. A to jsme ještě netušily, že zdejší železitá voda není pitná. Pitná byla k dispozici jen z jednoho kohoutu s hadicí u výlevky, který ale byl obložen cedulemi, že se tam nesmí čistit přenosné toalety. Ne, do lahví jsme odtud vodu opravdu nenačepovaly, kdo ví, kolik majitelů toalet nečetlo cedule o zákazu... Konstatujeme, že tady by rozhodně nakolácký sraz být nemohl, to by nám dali. Jdeme prozkoumat místní hospodu, do vesnice se nám pěšky ani na kolech nechce, ale pivo a něco k tomu bychom si daly. Místní bufet toho moc nenabízel, párek, klobása, hranolky, pivo bylo docela dobré. Radka pojedla z vlastních zásob, ještě pár mrkví v taškách našla. Začalo pršet a taky se ochladilo, bufet zavřel před 22h.
73 km já mám ještě 20 km navíc k vlaku, UP 20 m

sobota

Je po dešti, teplo a mokro. Po snídani naložíme kola a jedeme doplnit do místní prodejny vodu, protože, jak už píšu výše, v kempu pitná voda byla dost nejistá. Fotíme místní tvrz, mlýn, Lenka odloví kešku a šlapeme do Hostěnic. Tady najíždíme na červenou, která kopíruje řeku, romantická zákoutí klidné Ohře, ovšem v úvodní části se o cestě mluvit nedá. Jdeme po kolmém svahu, který končí v Ohři a navíc se po včerejším dešti cesta změnila na kluzkou bahnitou kozí stezku. My v botách s nášlapy jít skoro nemůžeme, naložené kolo také sjíždí, tak si pomáháme navzájem, Lenka v botách bez nášlapu prochází bez problémů a tím pádem byla okamžitě vyhlášena šerpou akce. Kritický úsek měří cca 300 m a nám jeho překonání trvá skoro hodinu. Však nám petrp psal, že je tenhle úsek obtížný, že tady bojoval s lehokolem, což si teda ani jedna nedovedeme představit. V Břežanech si očistíme boty, abychom se mohly opět zacvaknout, Lenka odloví druhou kešku a jedeme dál. Vodní hrad Budyně nad Ohří fotíme jen od brány, dneska tu jsou Keltské slavnosti a vstupné více jak 100 Kč/osoba je pro nás opravdu zbytečné platit. Po červené a podél malé Ohře jsme před polednem v Libochovicích. Na zámku je zrovna svatba, projdeme kousek zahrady a rozklepaná kolena z červené si léčíme v místní cukrárně. V Levousech se od řeky odkloníme a při sjezdu do Pátku a zpět k řece pozorujeme v otevřené krajině blížící se mraky a déšť. Začíná pršet, zrovna je tu zastávka autobusu v Radonicích, takže se můžeme schovat, poobědváme z vlastních zásob a až se mrak přežene, pokračujeme dál. V Lounech je čas na kafíčko, je příjemně teplo, sluníčko svítí a my máme ještě polovinu kilometrů před sebou. Volá paní od rybářů, že na nás bude čekat syn, ovšem do plánované 19h určitě nedojedeme. Konečně fotíme i menhir, původně jsme jich měly plánováno více, ale z časových důvodů jsme je vynechaly, tenhle je v zahradě muzea, kde zrovna kafujeme. Nahlédneme do chrámu sv. Mikuláše, nádherný dřevěný oltář. Ve Strkovicích je chátrající zámek a skoro v každé vesnici, kterou projíždíme, je několik bývalých gruntů, některé jsou opravené, většinou ale chátrají. V Žatci je čas na večeři a konečně bychom chtěly s Lenkou ochutnat místní pivo. Nejdřív ale kultura, projedeme kolem muzea chmele, u kterého stojí 42m vysoký tubus/rozhledna, zakončený stylizovanou chmelnicí v podobě 7 ocelových sloupů, tramvajová zastávka, co by památník k nerealizovanému projektu tramvajové dopravy a pak najít otevřenou hospodu. Pivovar je zavřený, projedeme náměstí a Radka hlásí, že má prázdné zadní kolo. Nezbývá, než zaparkovat v pizzerii, místní pivo sice nemají, ale malé pizzy ano, což nám vyhovuje. Radka foukne pěnu do kola a posilněny pokračujeme na poslední úsek Ohře, tentokrát se držíme značky modré. Parádní šotolinová cesta, se soumrakem přijíždíme k ústí přehrady. Radka hlásí, že má prázdné přední kolo. Naštěstí má další pěnu, údajně vzala dvě kvůli mně, kdybych píchla jako v Orlických. K rybářům volíme pohodlnější cestu po hrázi, do chatky přijíždíme přesně ve 21h. Oproti včerejšku v Brozanech, tady je chatička opravdu luxusní, konvice na čaj, mikrovlnka, nádobí, čisto. Ani nám nevadí, že musíme zaplatit nikoliv za postel, ale za chatku, takže nás noc stojí 277,- Kč. Voda je zdarma ve společných sprchách. Odcházíme s Lenkou do nedaleké hospody, konečně ochutnat Žatecké pivo, bylo výborné.
87 km/UP 654 m

neděle

Posnídáme z vlastních zásob, já ještě seběhnu k přehradě, kde už je plno rybářů, vyfotit si klidnou hladinu a lodičky. Na internetu jsme včera našly písečnou pláž, ale ta je kousek dál u kempu, později zjišťuji, že i tam by se dalo přespat v chatičce a ještě levněji, než tady 500,- za chatičku. Jak stoupáme od přehrady, je vidět hřeben Krušných hor a České středohoří. Kochám se výhledy a přemýšlím, jak se který kopec jmenuje, Radka z mého bloumacího pohledu vyrozumí, že se dívám na kopce, na které chci vyjet, proč ne. Ve vesnici Želeč je čas něco pojíst, utáboříme se na návsi v autobusové zastávce. Po chvíli je u nás místní rodák a vyzvídá, odkud jedeme, kam jedeme, posílá nás na hlavní silnici, že když pojedeme spořádaně za sebou, budeme v Rakovníku dřív. To my ovšem nechceme a hlavní silnice jen přejíždíme kolmo. Ukazuje nám místní raritu, hřiby Kováře v parčíku, prý je nesmí nikdo utrhnout, tak snad jim tam vydrží. Nabízí nám ubytování u něj na statku, což slušně odmítneme. Vesnice dřív bývala asi bohatá, zámek se statkem, dnes chátrá, budova školy chráněná památkáři, také čeká na opravu. Několik statků se podařilo opravit a bydlí v nich lidé, podle rodáka jsou to nový majitelé, kteří na statcích nehospodaří, alespoň, že v nich bydlí, že se vesnice úplně nevylidnila. Pod Černockým vrchem „dobýváme" kótu 420m, výš už asi dneska nebudeme. Hořesedly bývala výstavní vesnice, jezdilo se sem na brigády do chmelnic, ve vyhlášeném motorestu u silnice zastavovaly autobusy, dneska tu hospoda není, pouze krámek s potravinami a má naštěstí otevřeno i v neděli. Párek v rohlíku, poslední koláč, jogurt a uvařili i kafe. Vzpomínáme na cukrárnu v Lounech. V Kněževsi cukrárna byla, ale jsme posilněny, tak šlapeme dál přírodním parkem Džbán až k Rakovnickému potoku. Po cyklostezce dojedeme do města, jsou čtyři odpoledne, sluníčko hřeje, akorát čas zakotvit v hospodě na zahrádce. Jenže v Rakovníku se v neděli zavírají hospody v 16h, netušíme proč. Nakonec vlezu do jedné, kde mají také na ceduli čas 16h, ale zvou nás dál a dostaneme i jídlo. Výběr není velký, objednávám řízek a hranolky, smažená bomba, snad přežiji. Lenka objednává utopence, Radka se spokojí s kávou laté. Zbývá nám posledních 25 km do Újezda nad Zbečnem. Do Městečka je to pohodovka podle potoka, za Městečkem má Lenka najetou lesní neznačenou cestu, stará asfaltka se kroutí lesem, až vyjede na silnici na křižovatce Písky. Odtud si užijeme sjezd do Zbečna a pak už poslední kopec do vesnice a pro dnešek jsme doma. Ještě podpoříme místní znovu otevřenou hospodu. Chatička je malá, ale útulná a teče teplá voda.
77 km/ UP 914 m

pondělí

Návratový den, po večerní domluvě jedeme vrchem, i já mám tuhle cestu ráda, Sýkořice, Běleč, Chýňava, Podkozí, Svárov a pak už každá svým nejkratším směrem se přibližujeme k domovu. V Podkozí jsme před polednem, tak ještě společný oběd, opět si dávám řízek a Lenka utopence, Radka má konečně po 4 dnech vařené brambory a svojí kyšku. Za Kellnerovým sídlem, kvůli kterému se musela přeznačit i turistická značka, kousek od Svárovské lípy se loučím a jedu přes Rudnou a Černošice domů.
64 km/UP 800 m

Letošní „dámská" je minulostí, zase jsme poznaly kousek naší země, i v té nejzapadlejší vesnicí je kaplička nebo kostel a všude bydlí lidé. Jsem ráda, že jsem si projela část Labské stezky, roviny moc nemusím, ale občas je příjemné se podle řeky projet. Škoda, že nezbyl čas jet ještě dál podél Ohře až do Klášterce nad Ohří a že jsme nestihly ani Kadaň, ale víc se toho za 4 dny objet nedalo, nejsme závodnice, rády se zastavíme na hezkém místě, v cukrárně, na zámku v hospodě, tak zase někdy příště. Najetých společných kilometrů sice nebylo ani 300, ale i tak se akce vydařila a oběma dámám děkuji za společnost a jdu chystat trasu na příští rok, pokud budeme zdrávy a bude nám to šlapat alespoň tak, jako letos. Celkový UP 2338m.