NaKole.cz

Proč (zřejmě) nepojedu příští ročník Krále Šumavy

Letos poprvé ...

Známý (říkejme mu třeba Viktor) sedí u počítače a náhle vykřikne: "Mám to tam!". Chvíli na něj koukám a protože k Viktorovi již několik let chovám úctu a obdiv, ptám se opatrně: "Prosím tě – co a kde?". Dostává se mi odpovědi: "Přihlášku na letošní ročník Krále Šumavy, trať 101 km – pojeď taky!". "Jedu", vyhrkl jsem bez rozmyslu a teprve potom začal přemýšlet, co mě asi čeká.


Příprava ...

Na kole, které se "narodilo" někdy před 10-mi lety a už tenkrát bylo celkem levné, nejspíš nemá cenu jet – přesmykač je stále na prostředním tácu, přehazovačka občas přehazuje sama a nikdy ne tam, kam potřebuji, pevné vidle, brzdové páky z umělé hmoty, rám z trubiček vhodných na natahování sítí do oken proti hmyzu, značka "made in zeměkoule" ...

Začínám tedy brouzdat po Internetu, navštěvuji pár obchodů se značkovými i neznačkovými koly a nakonec na doporučení Viktora kupuji TREKa 6500, z důvodu ceny bez diskových brzd.

Na Krále Šumavy jsem se zaregistroval Internet, nakoupil další doplňky nutné a vhodné pro absolvování závodu, najezdil pár kilometrů a termín je tady!

Ještě před odjezdem jsem lanařil další své známé, o kterých jsem si myslel, že jsou stejní blázni jako já a i přesto, že nevědí do čeho jdou, pojedou. Až na jednoho (říkejme mu třeba Pavel) odmítali se slovy: "to nezvládnu", "na to nemám", "neujel bych ani půlku", "počkám, až bude závod na 5 km", "ty fakt jedeš nejtěžší závod MTB v republice?", někteří jedinci se vymlouvali stylem "musím sekat na chalupě trávu".

Na základě těchto výmluv i od lidí, o kterých si myslím, že se dají považovat za bikery a na základě článku "Jak sem jel Krále Šumavy" prezentovaném na různých stránkách Internetu začínám přehodnocovat své ambice z "umístění" na:
1) přežít
2) když se to povede, tak dojet
3) vrátit se domů

O Pavlovi jsem věděl, že na kole jezdil, ovšem až do sobotního startu jsem netušil, že jezdil doposud pouze na silničním kole a naposledy před čtyřmi lety – od té doby na kole neseděl, na horské kolo se poprvé v životě posadil hodinu před startem.

Díky Pavlovi jsem při registraci změnil volbu tratě – pojedu 73 km.

Registrace proběhla v pořádku, ubytování s teplou vodou ve sprchách, profesionálně provozované depo závodních strojů, 2 piva, dobrá večeře – lepší přípravu jsem si nemohl přát.


Den závodu ...

Ráno vstávám brzy, abych se šel podívat na start 101 km trati a povzbudit Viktora, který odmítl přehodnotit své ambice a na základě
zkušeností z předchozích ročníků si tvrdošíjně stál za názorem jet "dlouhou". Samozřejmě jsem ho ve změti barevných přileb, dresů a kol na startu neviděl. Nu což – já s Pavlem vyjíždíme za 2 hodiny a taky nás každý přehlídne.

Startovní výstřel, dav na "dlouhou" se dává do pohybu a během asi 2 minut je Klatovské náměstí prázdné.

Hodiny letí, proto pospíchám do depa vyzvednout kolo, nalít litr do flašky, další 3 litry do batohu, poslední kontrola náhradních dílů, vercajku a zásob a hurá na start "krátké" trati.

Na náměstí do prostoru startu dorážíme společně s Pavlem kolem 9-té hodiny, start je v 9:30. Lidí mraky, na startovní čáru nedohlídnu, v davu někteří jedinci dokuřují poslední cigarety před startem (zatím jsem netušil, že kouřit budou i v průběhu závodu), další jedinci se loučí se svými drahými polovičkami, slunce pere už od rána a už zaznívá startovní výstřel.

Asi za 5 minut se volným krokem dáváme do pohybu (na kole se zatím jet nedá), Pavel srší humorem, domlouváme taktiku na způsob a rychlost společné jízdy.

Stále vedu kolo (přede mnou je stále obrovský špunt), Pavel v závěsu taky pěšky, podcházíme společně startovní oblouk a po 15-ti minutách od startovního výstřelu konečně usedám na kolo. Ohlídnu se, Pavlova bílá helma je v množství barevných nepřehlédnutelná a opírám se do pedálů. Zatím zlehka, abych nepřehnal začátek. Cca po kilometru se znova ohlídnu ... bílá helma nejede. Sesedám tedy z kola a čekám na Pavla. Mezitím se kolem mne žene chvost startovního pole – říkám si: "cha cha, uvidíme po pár kilometrech, co ve vás po tak ostrém startu ještě bude". Konečně se objevuje bílá helma Pavla, ale to už jsme totálně poslední. Za námi jedou už jen pořadatelé na motorkách. Dvakrát šlápnu a když se mi z uší začíná ztrácet zvuk motorek, ohlídnu se a zase čekám na bílou helmu. Tímto stylem absolvujeme prvních 13 km, podle tachometru jsme na trati už bez 15-ti minut 2 hodiny. Tady psychicky nevydržím a domlouvám se
s Pavlem, že dojedu na první občestvovačku (17 km) a tam na něj počkám ... ať moje nohy zaregistrují alespoň náznak závodu. Na občerstvovačku dojíždím odpočatý, nezpocený, personál ovšem pomalu začíná balit zásoby. "Ještě máte za mnou závodníka – nebalte to všechno!" vyzývám obsluhu. Z dálky se nese zvuk pořadatelských motorek, tentokrát se blíží celkem rychle. "Kde je bílá helma", ptám se pořadatelů a dozvídám se, že na patnáctém kilometru to Pavel vzdal, sjel z trati na silnici a je na cestě zpět do Klatov.

V tomto okamžiku jsem tedy definitivně poslední a před sebou cca 60 km (údajně) náročné trati (začátek byl v pohodě). Nechávám si dolít asi čtvrt litru pití (víc jsem toho zatím nevypil a nevypotil), seberu poslední zbytky banánů, které ještě zůstaly v krabici na dně a vyrážím pokořit zbytek trati.

Během pár kilometrů dojíždím chvost (když nepočítám padlé a defekty), jsem zatím stále v pohodě.

První pořádný kopec vyjíždím na těžký převod, jedu přes kořeny na úplném kraji cesty abych se dokázal protáhnout kolem tlačících pěšáků, první (údajně) těžký sjezd letím jak utržený vagón po nádraží, abych nahnal lepší průměr. Hubu mám plnou hmyzu, jak stále na někoho musím řvát "levo", "pravo", přeskakuju defekt, který borec (opravuji – blbec) spravuje uprostřed cesty, v cca 50-ti kilometrové rychlosti míjím krvavou stoku vedoucí přes celou cestu (doktor už zasahuje) a dál šlapu jako blázen. Pak už to jen rutina – na další občerstvovačce nezastavuju, v plné rychlosti beru jen banány, pití mám dost. Stále čekám na nebezpečné úseky i přesto, že jich už pár bylo pořadateli avízovaných. Teplota se stále pohybuje kolem třicítky (na tachometru mám teploměr), sjezdy jezdím bez držení, abych neztrácel čas na jídlo a pití, na stoupáních získávám další trofeje v podobě tlačících mas.

S ubývajícími kilometry do cíle postupně přehodnocuji své ambice z:
1) přežít
2) když se to povede, tak dojet
3) vrátit se domů

na:
1) dojet čelo
2) předjet čelo
3) posbírat všechny ceny pro vítěze

Jedinou "slabou" chvilku mám před prvním brodem – tak hluboko mám ponořit svoje kolo? Co tomu řeknou boty – nezničím je tím, že je celé namočím? Brod jsem na kole ještě nikdy nejel. Dav přihlížejících v čele s bubnujícím vodníkem je však neúprosný a svými výkřiky mě ženou do vody. Konečně tedy vyzkouším přesmykač a přehazovačku, zašaltruju lehčí převod, "hups" do vody, "hups" z vody, zašaltruju zpátky a švihám pryč. U druhého brodu nepřemýšlím o ničem – boty nevyschly, sprška vody od kola je v tom vedru příjemná. Za brodem je ovšem krpál, navíc po kolena bahna a tak konečně sesedám z kola a tlačím. Tady bych měl pro pořadatele příštího ročníku prosbu – nešlo by to obrátit? Nejdřív bahno a pak hluboký brod, abych si ty boty a kolo rovnou umyl?

Na konci bahna opět nasedám, chvíli mi trvá, než vytřískám bahno z eSPéDéček a už ukazuju záda dalším "turistům".

Dál je to zase jenom rutina – z kopce, do kopce, občasný pohled na tachometr mi dává jistotu, že časomíru, která končí v 18 hodin stíhám v pohodě i přesto, že první kilometry (ještě s Pavlem) tomu zdaleka nenasvědčovaly. Cíl se blíží neskutečně rychle a já konečně teď dostávám chuť závodit.

Poslední kopeček na Klatovskou Hůrku makám opět na nejtěžší převod, předjíždím další ležící, tlačící, hekající a kulhající "borce", v plné rychlosti najíždím na dřevěný sjezd na stadion a už mi pípá čip při projetí "rohožkou".

Čelo jsem bohužel nezastihl na trati, už si dávají guláš, pivo, myjí kola, vítězové se už letadlem prohánějí nad tratí. Nebýt ovšem těch nešťastných úvodních kilometrů s Pavlem v bílé helmě ...

Kolo bez defektu, já taky, nohy v pohodě, jen se trochu zdráhám si kamkoliv sednout, protože na prdeli nemám z mé malé tréninkové přípravy mozol, který by tlumil bolest při kontaktu se sedlem.

Pavel už dojel taky, přináší mi svůj guláš (je vegetarián), já mu na oplátku dávám svou poukázku na pivo (ještě budu "kroutit" volantem), odcházíme na mytí kol, zkouším volat Viktora. Ten se mi zpátky ozývá mobilem až navečer – trať 101 km dojel, chuť na ceny vítězů si musel nechat zajít, ale spokojenost z jeho hlasu je zřejmá.

Na závěr čekáme s Pavlem na vyhlášení výsledků. Počet diskvalifikovaných přede mnou nebyl však tak velký, abych se na stupně vítězů dostal.

Následuje losování cen podle startovních čísel – první (zase to nejsem já) bere značkové kolo, druhý méně značkové kolo (ale taky dobré) ... najednou moderátor vyvolává startovní číslo mého kamaráda a za chvíli Pavel přichází od cen s úplně novou helmou BELL v hodnotě kolem 2000,- Kč. Takovou nemám ani já! Jemu na to stačilo ujet cca 15 km po značené trati, vrátit se do Klatov po silnici, nezhuntovat se, neriskovat rozbití huby, kola apod.

Celou cestu domů autem mě provokuje tím, že novou helmu má nasazenou na hlavě a nesundá jí ani při zastávce na čerpací stanici, kdy si musím zastavit kvůli "kofejnovému" absťáku.


Závěr ... Proč (zřejmě) nepojedu příští ročník Krále Šumavy

1) Počáteční dohoda s Pavlem, že pojedeme spolu, se mi nevyplatila v tom smyslu, že jsem ztratil možnost umístit se na stupních vítězů.

2) Hnát se raketovým tempem zbylých 60 km od místa, kdy jsme se s Pavlem rozloučili, resp. od první občerstvovačky a nemít alespoň novou helmu, mě taky nenechává klidným.

3) Kde je bolest, kterou aizuje "neznámý" autor v článku "Jak sem jel Krále Šumavy"?

4) Proč jsem utrácel tolik peněz za nové kolo, když se to klidně nechá ujet na tom 10-ti letém, které popisuji v úvodu?

5) Po dojetí mi tachometr jako maximální rychlost ukazuje číslo 99,9 km/hod – kdo z borců na stupních vítězů se může pochlubit alespoň podobným údajem? Bohužel to už nikomu nedokážu, protože před další trasou v neděli (den po závodu) jsem tachometr vymazal.

6) Příští ročník se bez ohledu na kamarády hlásím na dlouhou trať a nebo takovýto "amatérský" závod radši vypustím úplně.


Petr F (Sunny)
30-05-2005