1. dubna 1980 vyjeli dva mladí Francouzi na kolech na cestu kolem světa, která, jak si mysleli, měla trvat asi tři roky. Dobrodružství se ve skutečnosti protáhlo na čtrnáct let. Za tu dobu ujeli více než 150 000 kilometrů a projeli 66 zemí pěti kontinentů.
Françoise, 21 let – studentka bytové architektury a Claude, 25 let – ortoped-protetik se rozhodli opustit všechno, aby poznali svět vlastníma očima. Po 13 měsících cestování a ujetí 20 000 km uzavřeli v pákistánském Karáčí sňatek. Mimořádné však bylo hlavně to, že se jim během cesty narodila dcerka Manon, s níž pokračovali v putování od jejich šesti týdnů věku až do šesti let, kdy musela do školy.
Je pravda, že svět je naše zahrada. A my se tu cítíme spokojeni. Mluvíme o něm jako o místě, kde se dobře žije. Nemáme nic z Ramba ani z Indiana Jonese, ale máme svobodu a odvahu, které nám dovolují překonat všechny problémy. To, že nás považují za blázny nebo za nezodpovědné, není důležité. Důležité je, abychom žili ve vzájemné harmonii. Proto jsme se rozhodli pokračovat v cestování s naším děťátkem.
Ve světě, kde se mluví jen o penězích, o výkonu, jsme si vybrali skromný způsob cestování, kolo. Bez sponzorů! Jenom s našimi uspořenými 80 000 franky. Nikdy jsme necestovali, nedělali jsme fotky. A přece se zrodila tahle neuvěřitelná cesta. Zkušenosti jsme sbírali cestou díky naší víře v cizí lidi a v nás. Kilometr za kilometrem, měsíc po měsíci jsme postupovali vpřed objevovali náš svět a jeho obyvatele. Motor, který chybí našim kolům, nahradilo přátelství a náklonnost, kterou nám věnovaly tisíce přátel, které jsme potkali na té dlouhé cestě.
Těhotenství nebránilo Françoise jet až do sedmého měsíce. Jedna novozélandská rodina nás pozvala, abychom se u ní připravili na příchod miminka. Zůstali jsme tam 4 měsíce. Jako malá princezna v malé sedačce, potom v přívěsu, měla svoje knížky, hračky, plyšáky v ruce. Naše dcera viděla kolem sebe od věku šesti neděl nevšední obrazy. Její příchod na svět změnil rytmus expedice. Bylo třeba se přizpůsobit. Věděli jsme, jakou péči potřebuje dítě, ale na kole? Balíky plen na jedno použití se vršily na zadním nosiči. Později byly nahrazeny malým nočníčkem…
Kamarádi, s nimiž si Manon hrála, byli černí, indiánští, latino, animisté, muslimové. Protože byla dítětem cestovatelů, kočovníkem na plný úvazek, strávila Manon čas od času několik dnů nebo týdnů ve francouzských školách rozesetých po světě.
Trvalo nám měsíc, než jsme přešli 300 km džunglí mezi Panamou a Kolumbií. Nesnesitelné vedro a zejména nadměrná vlhkost nám ztěžovaly postup. Pronásledováni moskyty a klíšťaty, která se nám bez přestání přisávala na kůži jsme v džungli postoupili jen 4 km za den. Cestu jsme si prosekávali mačetou. I přes hady, obchodníky s drogami a únavu jsme po měsíci hrůzy vyšli z tohoto zeleného pekla bez újmy. Potřebovali jsme ale několik týdnů nezotavenou.
Museli jsme čelit útokům na naše zdraví: žloutenka v Karáčí, nehoda v Číně, zlomená ruka v Paraguay, malárie na Mali, to je jen malý výčet. Bránili jsme se divokým psům v irácké poušti, gautemalské armádě vyzbrojené mačetami, krádeži našich kol v Bangkoku, ozbrojenému útoku v Thajsku nebo v Peru. Obtížně jsme překonávali drsné přírodní překážky, jako přechod Himálají v hluboké zimě. Claudovi začaly omrzat prsty a jen tak tak se vyhnul téměř jisté amputaci palců.
Než jsme se dokázali adaptovat na stále se měnící cizí prostředí, zažili jsme samozřejmě spoustu příhod. V Thajsku jsme rok pracovali v jednom táboře kambodžských utečenců, kde Claudie vyráběl protézy a Françoise se starala o administrativu humanitární organizace. V Indii jsme prozkoumali Himálaje v Tamoulu cestou přes Kalkatu, kde jsme navštívili Matku Terezu. Tam jsme zůstali několik týdnů a pomáhali malomocným, což byl zcela jistě nejsilnější zážitek z naší cesty. V Číně nám znalost mandarínštiny mnohdy pomohla projít jakožto kuriózním cyklistům ze západních provincií. V Americe jsme jeli celkem čtyři roky z Kanady do Ushuaii. V západní Africe jsme potkali lidi s nefalšovanou radostí ze života.