O kouření

„A nekuř furt tolik!"
„Tak vo kom se bavíme, vo mladym, nebo vo mě?"

Můj táta byl ze staré školy. Tedy on si myslel, že je ze staré školy.
O všem rozhodoval, všechno řídil. Tedy myslel si, že o všem rozhoduje a všechno řídí.
Máma ho za ta léta znala, tak věděla, že když připomene kouření, otec rozčileně vyskočí, sbalí zapalovač a cigarety, a půjde se uklidnit na zahradu.
Kolika nekonečným hádkám mezi mnou v létech dospívání a mým otcem „ze staré školy" tím trikem s kouřením předešla, se už nikdy nedopočítám.

Táta kouřil od dětství, rozumí se svého dětství, a bez cigarety jsem ho neznal. Kouřil neustále a všude, a když na něčem pracoval, kouřil i několik cigaret najednou. Prostě čoudili zapáleny v popelnících na různých místech v místnosti, jak v zamyšlení a roztržitě si pořád zapaloval.
Neznal jsem nic jiného, tak jsem ani netušil, že všechno moje oblečení bylo neustále natažené kouřem, jako by „mým domovem byla ta stará putyka". Že moje oblečení opravdu smrdí jsem si začal uvědomovat až teprve když jsem se z domu svého dětství odstěhoval.
Zdálo by se, že bylo technicky nemožné, aby můj otec mohl za den cigaret vykouřit víc, s cigaretou totiž vstával a poslední típal, když usínal, ale přesto on to dokázal.
Postupem času, jeho tělo navyklé na pravidelné dávky nikotinu, jej nutilo v noci vstát, a zapálit si a dodat mu potřebnou dávku, aby mohl pokračovat ve spánku.
Že kouření tělu neprospívá, můj otec věděl, i když tehdy ministr zdravotnictví na každé krabičce cigaret nepublikoval své děsivé varování. Věděl, ale nepřipouštěl si to, tak jako všichni závislí kuřáci.
„Kouřil umřel, nekouřil, umřel taky" nebo velevtipné „Uzené plíce vydrží více" střídal poukazem na Winstona Churchilla a jeho úctyhodný věk, kdy náš svět opustil.
Plíce vydržely dost, nevydržely tepny, a tak mu ty jeho zanesené nikotinem v IKEMu, jak on říkal, „vyvložkovali serioznějším materiálem" někdy kolem jeho šedesáti, a táta, vědom si toho, že má nové „roury" hulil zvesela dál.

„Tady se nekouří!" řekl jsem mu škodolibě s jistým pocitem zadostiučinění.
„Ale, tatínek snad může?" snažila se Soňa předejít hrozícímu konfliktu.
„Ne, tady prostě ne!" trval jsem na svém, ale táta překvapivě krotce řekl:
„Máš pravdu, synu, tvůj dům, tvoje pravidla. Tak to má být! Jsem na tebe hrdý!"
A odšoural se s popelníkem na terasu.

Nevím, jak moc to myslel vážně s tou hrdostí, ale jsem si jist, že pochopil moji odvetu za jeho pravidelný výrok: „Dokud budeš u mě v baráku, budeš poslouchat!"
U nás na terase kouřil pak snad už jen dvakrát.

Zjara ho odvezla houkačka do Krče na plicní, oboustranný zápal plic.
Když zabraly antibiotika a dostal se úplně z nejhoršího, přistihly ho sestřičky, jak kouří na nemocničním záchodě. Tak mu doktoři nasadili nějaká sedativa, aby nevyváděl.
Jenže to na mého tátu neplatilo, vzal si do hlavy, že „v tom špitále neumře" jako jeho kolega z práce Václav, kterého tam „zahubili", ukradnul nějakému pacientovi šaty, i peněženku s občankou, a přijel taxíkem domů.
Rodina musí držet při sobě, takže jsem byl povolán, abych s otcem promluvil a domluvil mu.
Byl to hrozný pohled, vyzáblá třesoucí se postavička, pod vlivem sedativ ztrácel paměť, nemohl si vybavit ani tak jednoduchá slovíčka jako „sůl".
„Podal bys mi prosím támhleto" říkal kuňkavě.
„Proč bych měl být v nemocnici, když mám doma doktorku?" ovšem argumentoval logicky.
Zůstal nakonec doma, dostal se z toho.

Nakoupili jsme nikotinové náplasti a pilulky, donutili jsme jej přestat kouřit.
Postupně se mu vrátila paměť i bystrý úsudek, ale už to nebylo ono.
Byl pokornější, méně rvavý a málo veselý.
V Braníku se nic neutají, tak víme, že si večer „na procházce" vždycky zapálil.

Přešla zima a léto, a já se u rodičů zastavil jen občas, a táta mě pravidelně huboval po telefonu „že jsem se vykašlal na to, že mám rodiče".
Tak jsem vzal „dědu" na houby, ale to už byl pozdní podzim.
Na naše místo, na Vysočinu, celodenní výlet.
Celou cestu jsme mlčeli.

Chodili jsme spolu po lese, táta se každých dvacet kroků zastavil, a rozhlížel se kolem, a těžce dýchal. Bylo sucho a chladno, nic nerostlo, ale táta si vzal do hlavy, že „nějakou tu houbu musí domu přivést, jinak by si máma myslela kdoví, kde jsme byli." Chodili jsme, plazili se pod křovisky, prozkoumali všechna místa, kde zaručeně „měly nějaké být".
Nic. Nenašli jsme ani prašivku.
Říkám: „To nemá cenu, nerostou, musíme počkat až napřesrok."
A táta jen tiše smutně zamumlal „Napřesrok? Kdo ví, co bude napřesrok?"
A já vím, že on to už věděl, nebo cítil.

Než nasednul do auta, zeptal se:
„Můžu si tady zapálit? Nepovíš to mámě?"

A já mu ošklivě nadal, že v lese se nekouří, ale tu cigaretu jsem mu dovolil.
On popotahoval, a pořád se kolem sebe rozhlížel, a občas škubnul koutkem, ale neříkal nic.
Mlčel i na zpáteční cestě.

„Zastav se, někdy, víš s těma babama se nedá komunikovat!" křičel za mnou u vrátek, i když jsme celý den vlastně spolu jen mlčeli.

A já se nezastavil, a za dva měsíce na to táta v Krčské nemocnici zemřel.

Odvezli ho dva dny před Vánocemi.
Komplikovaný zápal plic, ale to nebylo to hlavní.
Celé krevní řečiště, všechny žíly, tepny, cévy co v sobě člověk má, měl zanesené nějakými těmi zplodinami kouření.
Prý to už nebylo k životu.

Už devět let nechodím na houby a stejných devět let, pokud jsem ve vlasti, nevynechám víkend, abych se za mámou v Braníku nestavil.
Nemít tátu je na pytel. I pro padesátiletého strejce.

Tak ještě písničku:
http://www.youtube.com/watch?v=9ZFLjDwBosk

a nekuřte, máte-li své blízké rádi.

Jindra Pařík 7.12. 2012