Čáryfuk

Je to vážně už dost dávno.
Dlouho před tím, než se Soňa rozhodla, že budu žít zdravě, a tak k nedělnímu obědu byla vepřová. K vepřové patří pivo. Džbánek v hostinci Na stadionu naplněn, a s jedním „od cesty" a půlkou toho druhého, co se do džbánku nevešlo, spěchám zpátky domů.

V kopci, v zatáčce pod kostelíkem, najednou přes silnici chlap.
Pravé kolo mu zastavilo pár centimetrů od hlavy, to bylo vážně o chlup.

Chlap, ožralý jak slíva, si prostě zdřimnul uprostřed silnice a já mohl mít malér jako hrom, řízení pod vlivem s následkem smrti, to bych nevysvětlil. Rozhodl jsem se odtáhnout jej stranou z cesty, a jak jej tak za ruce vleču, opilec se probere a mumlá:
„Čau brácha, jak se máš?
Nějaká hotovost, by nebyla?"
A pak zase usnul.

Tak jsem se seznámil s naším Čáryfukem.

Místní pivovar vůbec přitahoval, nebo snad sám generoval, takové typy lidí. Celý den se v práci prolívali nefiltrovanou dvanáctkou a po cestě domů se ještě „na pár s nějakým tím panáčkem" stavili v hospodě, aby jim to lépe ubíhalo.
Všichni sobě podobní, jak chováním, tak truchlivým životním osudem osamělých mužů, jejich životní příběhy tak nudně stejné a fádní, jak ty hnědé pivní láhve nastohované v basách na pivovarském dvoře.

Někteří hluční a rozeřvaní jako starý Fábera, někde uvnitř však přecitlivělí kluci v těle dospělých humpoláckých chlapů, jako třeba Smrťák, který se chlubil, že má „nasezeno" 25 let za vraždu milence své ženy, ovšem všichni věděli, že byl jen drobný, recidivující zlodějíček ze Žižkova, který v mládí uklouznul krádeží nějaké motorky, a pak už se to s ním vezlo a jenž by nebyl schopen zabít ani králíka, natož člověka.

Trochu, ale jen malinko, se od těch opileckých stereotypů lišil Řek Korba.
Mohutný, černovlasý chlap s balkánským knírem pod červeným nosem, nemluvil, jen vydával zuřivé skřeky, ale jinak taky strašný dobrák. Právě Smrťák mu dělal mluvčího, na neznalé, náhodné návštěvníky hostince měli nacvičenou scénku:

„O co, že Korba zvedne v zubech stůl s deseti plnými pulitry?"
„To nedokáže!"
„Tak schválně, o ty piva na tom stole!"

Deset piv symetricky rozmístěných kolem středu stolku, Korba pokleká, roztahuje ruce, jako když si husa protřepává křídla nebo kvočna se chystá zasednout na vejce, zuby zatnuté do umakartu, zvedá stolek. Dvacet, třicet, čtyřicet centimetrů nad podlahu, a pak jej pomalu pouští, aby nic nevybryndal z toho vyhraného pokladu.
Na jedno polknutí do sebe obrátí obsah pulitru, hlasitě říhne, pěstmi se buší do své široké hrudi a řve: „Jsem Korba, jsem Korba"
Pak vypije zbylých devět piv, a nechá si k nim zaplatit několik panáků zelené, pro sebe i svého mluvčího Smrťáka, a pak s ním tančí, ten náš Řek Korba. (http://www.youtube.com/...)

Dalším, nezaměnitelným produktem pivovaru je právě Čáryfuk. Před čtvrt stoletím, když jsem jej v té zatáčce málem přejel, vypadal na chlapa něco mezi čtyřiceti, padesáti léty, a tak vypadá dodnes. Hubená, vysoká a šlachovitá postava, nos jak skoba trčí z neholené tváře, hnědé vlasy na ramena, tak jak se to nosilo v dobách, kdy toaletní papír byl nedostatkové zboží. Střízlivý Čáry je plachý, tichý a nenápadný, ale střízlivého jsem jej viděl jen jednou v létě 1994, když očekával návštěvu své matky.

V normálním provozním stavu je společenský a na své známé, i lidi co zná jen od pohledu, pokřikuje:

„Čau brácha (popřípadě ségra), jak se máš?" a když oslovený odpoví, nečastěji nějak takhle:
„Čaues Čáry, ale jde to, a co ty?" zatváří se zkroušeně a s psím výrazem dodá
„To víš, nějaká hotovost by bodla..."

Většinou dostane pětku, dvacku, prostě nějaký drobák a v tom okamžiku dárce už svého skutku lituje, neboť Čáryfuk se odměňuje hlasitým:

„Podívejte se, to je pan Někdo! Toho si važme! Takových lidí je málo."

Vůbec si nejsem jist, že to myslí vážně a že je takový hlupák, protože jeho rošťácká očka prozrazují, že si z dárce tak trochu utahuje.

Jeho věk, příjmení a jméno nikdo nezná, možná ani on, což dokládá tato historka:
Čáryfuk je jako dítě, děti má rád, a když náhodou má v den výplaty, či ještě den následující, nějaké peníze, kupuje dětem zmrzlinu a cukrátka. Místní ho znají, a vědí, že není žádný úchyl, jen velké děcko, ale u neznámých to budí obavu a pohoršení. Podnapilý pobuda, co rozdává dětem bombónky, je opravdu podezřelý.
Tak jednou o pouti, Čáryfuk nakoupil deset lístků na atrakci „Létající kačeři", rozdal místním dětem asi jen čtyři, ale ostatní se mu udat nepodařilo, protože obdarovávané děcko bylo vždycky matkou odvedeno za ručičku s důrazným kázáním: „Kolikrát jsem ti říkala, že si nesmíš brát věci od cizích lidí!".
Co s tím?
Čáryfuk se rozhodl, že prostě ty zbylé lupeny projezdí sám. Nasednul do kačera, přitáhnul páku k sobě a už se z výšky rozhlížel po malebném okolí naší vesničky střediskové. Při třetí jízdě ho zmohlo slunko a Čáry si na chvilku zdřímnul, při páté ho to přestalo bavit, a rozhodl se, že vystoupí.
Bohužel právě v okamžiku, kdy se jeho kačer se vznášel vysoko nad celou poutí.
Na pohotovosti v Říčanech pak dialog prý probíhal takto:

„Jak se jmenujete?"
„Já, já jsem Čáryfuk!"
„Vaše bydliště?"
„Pivovar ve Velkých Popovicích."
„A co se vám vlastně stalo?"
„Spadl jsem na pouti z kačera...."

Kamarádům prý dalo hodně práce přesvědčit ošetřujícího lékaře, aby ho vyšetřil, poslal na roentgen, a zlomenou ruku mu zasádroval.

To byl ještě Čáry zaměstnancem pivovaru, ale už není.
Byl propuštěn, protože přes výslovný zákaz vedení, pil na pracovišti.

V pivovaře se pilo odjakživa, ale nový managment tomu udělal rázný konec a Čáryfuka, který celé čtvrtstoletí v pivovaře pracoval, žil a bydlel, prostě vyrazil.

Přitom Čáryfuk by za pivovar dýchal. Kdykoliv bylo potřeba naložit nebo vyložit sudy, mimo pracovní směnu, opravdu kdykoliv, ve dne v noci, Čáry byl k dispozici a dřít to on uměl.
Nechtěl za to nic moc, směšný plat, a to pivo, co v pivovaře vypil.
Pivo a obědy v kantýně ve všední dny, to byla jediná jeho potrava.

Čáryfuk tak přes noc přišel nejen o práci, ale i o domov a vše, co potřeboval k životu, celou svoji identitu spjatou s pivovarem.

Nestal se nezaměstnaným, našel si nějakou ještě hůře placenou práci v skladech u dálnice. Přišel i o bydlení, i když on by klidně spal v chlívku s kozlem, co ho v pivovaře chovají jako symbol a atrakci pro turisty.
Prý bydlí v nějaké boudě v Brtnici.

Do hospody, od té doby co je restaurací Pod ledem, Čáry nesmí, protože to svoje „Čau ségra" vyzkoušel na nějakou VIP návštěvnici a ta nelitovala času ani úsilí, a okamžitě si stěžovala majiteli restaurace.

Vídávám ho u benzinové pumpy, stále v jeho zelenožlutých montérkách pivovaru, zametá a poklízí tam, pumpařka mu za to vždycky dá nějaké to láhvové.
V kapse vozím drobné, protože vím, „že nějaká hotovost by se šikla".

Budete-li někdy projíždět naší vsí, kterou ne snad pro její architektonickou krásu, ale pro ryzí, český charakter jejich obyvatel nazývám Perlou středních Čech, mějte připravenou nějakou minci, nebo raději dvě.
Obdarujete-li Čáryfuka, jako byste větší část svého daru věnovali státní pokladně.
Je totiž jisté, že jej Čáry okamžitě promění ve spotřební daň z lihu, který je součástí našeho národního moku.

Jindra Pařík 13.11.2012