Z miško na pot

... aneb jak jeli Mirek a Alena na kole k moři.

K blížícím se společným stým narozeninám (52 + 48) jsme si se svou milovanou ženou, přítelkyní a životní družkou Alenou (moc se nesmějte, je to prostě tak…) rozhodli splnit (zejména mé) dlouholeté přání - zajet se okoupat k moři na kole.

Přípravy

Obavy mé ženy (přezdívané mnou a našimi přáteli Myšáček) z cesty do neznáma utlumila skutečnost, že nás čeká jen cesta na jih, protože jsem v práci dostal jen dva týdny dovolené a přece jen jsme chtěli aspoň pár dnů strávit pobytem u moře. Navíc zde byla příležitost svézt se zpět se švagrem a švagrovou, kteří jeli autem do Izoly (krásného slovinského městečka na pobřeží Jadranu) fandit svým dcerám na velký mezinárodní turnaj v házené.

Přípravy spočívaly zejména v uvedení našich horských kol do řádného stavu a v přípravě trasy. Poté, co jsem odmítnul nabídky na GPS navigaci (jsem v některých věcech dosti konzervativní až staromódní), připravil jsem si kopie map s trasou, kterou před lety sestavil bývalý kolega ze zaměstnání a která zůstala neuskutečněna. Značnou pozornost jsem věnoval vybavení, což nebylo jednoduché. Základem byl stan pro dva, spacáky, karimatky, nezbytné vybavení na případnou opravu kol a pečlivý výběr oblečení, neboť jsme nevěděli, jaké bude cestou počasí.

Blížil se čas odjezdu...

Vzhledem k tomu, že jsem trasu odhadl na přibližně 800 km a sraz se švagrem a švagrovou jsme měli v Izole v pátek 2. července 2010, naplánoval jsem původně odjezd na sobotu 26. června tak, abychom dosáhli cíle během 7 dnů , při průměrné denní dávce něco přes 110 km .

Bohužel však Alena dva týdny před odjezdem onemocněla a celých 14 dnů do odjezdu neseděla na kole. Proto jsem se na poslední chvíli rozhodl jí trochu ulehčit start a první etapu z naší rodné vísky Bohuňovice u Olomouce do Hustopečí u Brna sjet sám.

PÁTEK 25.6.2010 - PROLOG

V pátek 25. června ráno jsem vyrazil na kole po nové cyklostezce začínající kousek od našeho domu (stejně jako každý všední den) do zaměstnání vzdáleného 13 km. Obloha byla zamračená, ale předpověď meteorologů slibovala po pošmourných dnech opět sluníčko a pomalý nárůst teplot.

V práci mne ještě kolegyně - cyklistka Terezka „dovybavila“ na cestu mně dosud neznámými cyklistickými životabudiči s poučením, že až budeme mlít z posledního, máme to pozřít a zaručeně vstaneme z mrtvých. Naštěstí za celou cestu taková situace nenastala a po návratu z dovolené jsem věnované pochutiny mohl s díky vrátit.

Po celodenním (byť zkráceném) shonu v práci jsem ve 14.15 (KONEČNĚ!!) sedl na kolo a zamířil na jih, pln očekávání dnů příštích.

Po čtyřech hodinách svižné jízdy malebnou krajinou, mně již dobře známou z dřívějších putování po Moravě, jsem dorazil do 102 km vzdálených Hustopečí - do kempu Formanka, cíle prvního dne. Než jsem stačil vypít 2 piva na zahnání žízně, dovezl autem zeť Michal druhou polovinu naší výpravy i s kolem a vybavením na cestu.

Ubytovali jsme se s Myšáčkem v jedné z chatek kempu a vyrazili do centra města. Ve snaze nepodcenit přípravu na dlouhou cestu jsme totiž byli domluveni s přáteli Markétou a Frantou z Hustopečí (kterým jsme 3 týdny předtím byli na svatbě) na celovečerním soustředění v jedné z mnoha místních hospůdek. Příjemně strávený večer jako by předznamenal pohodu nadcházejícího putování.

Příprava, nepříprava, kolem půlnoci jsem musel (jako samozvaný vůdce výpravy) zavelet „na kutě“ , neboť nás ráno čekala druhá etapa k moři.

SOBOTA 26.6.2010 - KE KRÁSNÉMU MODRÉMU DUNAJI.

Den zalitý sluncem nás vytáhl již časně ráno z chatky a po nezbytné ranní hygieně jsme se pustili do balení věcí. Asi za hodinu se nám podařilo nemožné a celou naši domácnost na týdenní putování jsme „nalodili“ na naše kola.

Poprosili jsme kolegy cyklisty, kteří se toho dne v hojném počtu sjížděli do kempu v Hustopečích na vinařskou cykloturistickou akci o foto v plné polní a vyrazili vstříc dobrodružství.

Cestou do Břeclavi jsme potkávali desítky cyklistů mířících opačným směrem, dychtících po šlapání mezi vinicemi a ochutnávce loňských vín. Po rovině a s pomocí mírného vánku do zad jsme dojeli asi za hodinu a půl do Břeclavi, kde nás sluníčko přimělo doplnit v místním obchodě opalovací krémy s vyššími faktory. A příští dny potvrdily, že to bylo dobré rozhodnutí.

Než jsme opustili naši překrásnou zemi, poobědvali jsme na zahrádce příjemné hospůdky v Poštorné a připili si na šťastnou cestu.

Rakouské hranice jsme překročili v Reintalu a po krásných okresních cestách, klikatících se téměř bez jakéhokoliv provozu směřovali podél hranic se Slovenskem stále na jih. Ve vesničce Jedenspigen jsme hodlali navštívit památník Bitvy na moravském poli, ve které padl „Král železný a zlatý“ - Přemysl Otakar II., ale kromě soch rytířů na začátku a konci obce jsme nic dalšího neobjevili. Následující kilometry nás vedly krajinou která tak trochu připomínala naši rodnou Hanou, jen se zde nacházelo více polí se slunečnicemi a občas jsme minuli i vinice.

Ve stupňujícím se horku jsme dorazili do malé vesničky Marchegg, známé „Čapími slavnostmi“. Před vjezdem do vsi, chráněné zbytky starého opevnění, jsme zamířili podle značek k obrovskému čapímu hnízdišti, podle kterého obec získala svou proslulost. V podrobnějším studiu kolonie stovek čápů nám však zabránila hejna komárů, kterých byl mokřad plný. Zavelel jsem tedy k ústupu a hledání občerstvení, protože nám již docházely zásoby pití.

Na tomto místě bych chtěl jen poznamenat, že po celou cestu se nám ohromně osvědčil pitný režim sestávající z obyčejného iontového nápoje, hojně doplňovaného během dne pivem, Colou a vodou. Přes velká vedra ( až 34 stupňů ve stínu ) nás za celou cestu nepotkaly žádné problémy spojené s dehydratací, či křečemi svalů.

Ale vraťme se zpět k našemu putování. V Marcheggu se totiž kromě čápů nacházel i starý zámek na jehož zahradě jsme objevili stánek s občerstvením a odpočinuli si ve stínu staletých stromů. Naši siestu s pivem a sobotní Mladou frontou ( kterou jsme si koupili na cestu, abychom si i v daleké cizině udržovali rodnou mateřštinu ) přerušil příjezd skupinky cyklistů. Po navázání kontaktu jsme zjistili, že se jedná o Slováky, kteří putují podél Dunaje z Vídně do Bratislavy.

Po výměně zkušeností z cest a pogratulování k vítězství Slováků nad Italy na mistrovství světa v Jihoafrické republice jsme se vydali na další cestu.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme překročili Dunaj u lázeňského městečka Bad-Deutsch-Altenburgu, které nás přivítalo příjemnou letní atmosférou. Město je známé kromě lázní i množstvím historických památek, spadajících až do časů velkého Říma. Náš cíl se však nacházel asi o 10 km dále na západ proti proudu Dunaje - v bývalém římském městě Petronell Carnuntum. Po troše pátrání a s pomocí domorodců se nám podařilo objevit kemp, umístěný v areálu místí sportovní haly.

Tachometr na mém kole se toho dne zastavil na slušných 127 km.

Jen co jsme postavili stan, osvěžili se po cestě ve sprše a „hodili do gala“, spěchali jsme za prohlídkou množství římských památek. Jaké však bylo naše zklamání. Po nedávných deštích bylo okolí Dunaje, v jehož blízkosti se památky nalézaly, doslova zamořeno milióny protivných komárů. Jejich agresivita nás přinutila ke zbabělému útěku.

Azyl jsme nalezli u pivečka v restauraci v kempu a nevystrčili z ní nos, dokud se nesetmělo a aktivita komárů neochabla. Teprve potom jsme našli odvahu „jít na kutě“ do našeho stanu.

NEDĚLE 27.6.2010 - Z „KOMÁROVA“ POD SEMMERING

V neděli ráno jsme se probudili do rosy, která slibovala další slunečný den. Než se nám podařilo osušit stan a zabalit věci, slunce začínalo pěkně přitápět. Nezbývalo, než „napatlat“ na odkryté části nohou a rukou a hlavně na nos a uši vyšší ochranné faktory a zatočit řídítka kol přímo na jih. Cílem dnešního dne bylo přiblížit se co nejvíce k nejvyššímu bodu našeho putování - k sedlu Semmering.

Cesta ubíhala převážně po cyklostezkách nebo cyklotrasách vedených po vedlejších silničkách mezi poli s obilím a upravenými rakouskými vesničkami. V jedné z nich - v Rohrau jsem si vyfotil Myšáčka před rodným domkem Josefa Haydna. Další putování nám zpestřovaly desítky dopravních letadel směřujících nad našimi hlavami v pravidelných, asi tříminutových intervalech na přistání na vídeňském letišti Schwechat.

Po poledni se ozval hlad a proto jsme se rozhodli obnovit naše zásoby v nejbližším obchodě. Ale to jsme se přepočítali. V Rakousku totiž světí den pracovního klidu důsledně, takže to nebylo až tak jednoduché. Naštěstí jsme objevili ve Wiener Neustadtu malý muslimský obchůdek. Dokonce Alláh na chvíli přimhouřil oči a ochotný prodavač po chvíli ujišťování, že alkohol neprodávají, sáhl hluboko do chladicí skříně plné nealkoholických nápojů a vyšmátral dvě třetinky piva.

Po doplnění zásob na cestu jsme zastavili v centru města u McDonalda a již podruhé v životě využili služeb tohoto gastronomického zázraku. Stejně tak jako před dvaceti lety ani tentokrát hamburger a hranolky za moc nestály ( capuccino již bylo lepší ), ale žaludky jsme na nějakou dobu ukonejšili a mohli tak pokračovat opět v cestě.

Z Wiener Neustadtu do Neunkirchenu vedla nekonečně dlouhá patnáctikilometrová rovinka - jak když střelí . Nudné kilometry proti větru nám zpříjemnila na benzince, kde jsme si dali vychlazené pivo, trojice malých „čarodějnic“. Tři roztomilá hyperaktivní děvčátka, jejichž rodiče pracovali na benzince, nás počastovala svou pozorností. Žvatlavou roztomilou němčinou nás tyto „drei Hexen“ podrobily křížovému výslechu: kdo jsme, jek se jmenujeme, kam jedeme a další a další. V okamžiku, kdy začaly holky Myšáčkovi radit, aby mi ustřihla copánek, nezbylo, než se dát na ústup.Za Neunkirchenem jsme začali nenápadně stoupat k horám. Krajina se nenápadně měnila a nabývala postupně podhorského rázu. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme se rozhodli poohlédnou se, kde „rozbijeme tábor. Kempy na našich mapách nebyly, proto jsme zastavili v malé vesničce Worth ( ve výšce asi 450 m.n.m. ) u penzionu provozovaného na statku a poptali se po noclehu. Sice měli obsazeno, ale nakonec nás nechali postavit stan uprostřed jejich krásné zahrady. Majitel byl příjemný sedlák a na otázku placení jen mávnul rukou.

Po nezbytné hygieně jsme ochutnali lehké Weizenbier v restauraci penzionu, udělali pár poznámek k ujetým 102 kilometrům do deníčku a šli se projít v zapadajícím slunci po upravené vsi.

Noc pod nebem plným hvězd a hlavně bez komárů byla nádherná.

PONDĚLÍ 28.6.2010 - HURÁ PŘES KOPEC

Ráno nás probudilo bučení krav, které vyháněl náš pan domácí právě na pastvu. Nebe bylo vymetené, bez jediného obláčku a před námi další krásný den a ... Semmering.

Opustili jsme vlídné zázemí statku, posnídali na nejbližší čerpací stanici a vyrazili směrem k horám. Rozhodli jsme se vyjet na Semmering po staré cestě, která dávala tušit, že by na ní neměl být velký provoz aut. Minuli jsme městečko Gloggnitz a asi po půl hodině (v malebné vesničce Schottwien) se nám stala nepříjemná věc - došly baterie ve fotoaparátu. Následujících asi 80 km ( než se podařilo ji znovu dobít ) jsme toho nejednou litovali.

Stoupání na Semmering, z kterého měl Myšáček docela obavy, patřilo k nejkouzelnějším úsekům celé naší cesty. Pomalu jsme stoupali úzkým údolím, kterým se vinula silnička proti proudu divoké říčky. Vzrostlým lesem prosvítalo slunce, vzduch omamně voněl a my jsme si připadali jako v ráji. Za celou dobu jsme potkali jen několik aut. Poslední asi 3 km stoupání byly strmější, proto jsme občas sesedli z kol, abychom šetřili Myšáčkovo před lety zraněné koleno.

V 11 hodin dopoledne jsme byli na Semmeringu, ve výšce kolem 1000 m.n.m.. Výhledy ze sedla na sluncem zalité údolí byly překrásné. V prvním obchodě v rekreačním středisku jsme k našemu velkému překvapení koupili pravý Pilsner Urquel, kterým jsme stoupání na nejvyšší bod naší cesty s chutí zapili. Na SMS poslanou kamarádovi Romanovi o dosažení vrcholu se nám dostalo lakonické odpovědi, že on dosáhl včera téhož.

Baterii od fotoaparátu se nám bohužel nepodařilo přes ochotu příjemné slečny v informačním centru dobýt, protože musela odejít v polední pauze na oběd a nám se nechtělo čekat celou hodinu na jednom místě.

Ze sedla jsme si vychutnávali dlouhé kilometry nádherného sjezdu širokým údolím kolem řeky přes města Murzzuschlag , Krieglach a Kindberg směrem na Kapfenberg.

V Kapfenbergu jsme zažili trochu rozptýlení. Nejprve mne Myšáček nařkl z pokusu o vraždu, když jsem se ji snažil přimět k projetí kolem couvajícího náklaďáku, který uvízl na stísněné křižovatce pod mostem. Následně jsme nebyli schopni nalézt správnou cestu na Bruck an der Mur. Dotázaní obyvatelé města nás zarputile směřovali na dálnici.

V tuto těžkou chvíli se jako zázrakem objevil „kouzelný dědeček“ - asi sedmdesátiletý vitální pán na kole, který nám nabídl pomoc. Za necelých deset minut, během kterých nás provedl úzkými zapadlými uličkami, sídlištěm a zahrádkářskou kolonií, jsme se ocitli na kraji města. Zde nám ochotný cyklista vysvětlil směr na Murskou cyklotrasu a s přáním šťastné cesty se s námi rozloučil.

Po několika kilometrech jsme minuli Bruck an der Mur a najeli na jednu z nejznámějších rakouských cyklotras - Murradweg. Vzhledem k tomu, že již bylo pozdní odpoledne a hlad se začínal neodbytně hlásit, zastavili jsme u příjemné restaurace přímo na trase cyklostezky. V úmorném vedru jsme si občerstvení již skutečně zasloužili.

Neprozíravě jsme si oba objednali denní menu a dychtivě jsme se napili piva. Následující hodinu jsme zápolili s obřími porcemi jídla - hovězím vývarem s masovým štrůdlem, steaky na rožni s hromadou opékaných amerických brambor a mísou zeleninového salátu ( to vše za 6,20 eura ). Myšáček nezvládl ani polovinu porce. Já jsem statečně bojoval dál, abych neurazil kuchařské umění šéfkuchaře, ale nakonec jsem též podlehl KO. Buď jsou Rakušané neskuteční jedlíci, nebo neuvěřitelně plýtvají jídlem.

S plnými žaludky jsme pokračovali po kouzelné cyklostezce rozkvetlými loukami podél řeky. Putování ubíhalo v poklidu do doby, než se napříč cyklostezkou objevil zátaras se zákazem vjezdu pro cyklisty s informací, že cyklostezka je dále neprůjezdná. Rozhodování se co dál trvalo snad celé tři vteřiny. Zpočátku vypadala cyklostezka i nadále bez jakýchkoli nástrah, ale asi po dvou kilometrech jsme narazili na zátaras, který způsobil nedávný polom. Napříč cyklostezkou ležely desítky padlých stromů. Přestože jsme s sebou neměli mačety ani motorové pily, podařilo se mi nakonec proplést obě plně naložená kola mezi větvemi a mohli jsme pokračovat v cestě.

Večer se pomalu blížil a my jsme museli zmobilizovat síly, abychom za světla dosáhli cíle - malého městečka Deutsch-feistritz, kde se měl podle mapy nacházet kemp. S pomocí několika místních občanů jsme nakonec „kemp“ přece jen našli. Jednalo se o hřebčinec, ve kterém byl hned vedle výběhu koní vymezen kousek paloučku, na jehož okraji se hrdě tyčil sloupek s označením „Camping“.

Naštěstí jsme zde ještě stihli skupinu žen a dívek, které odpočívaly po práci s koňmi. Jedna z nich se nás ujala, ukázala nám sprchy a kuchyňku, prodala pivo, zkasírovala poplatek za kemp ( 15 eur ) a společně s ostatními odjely domů. Poté co jsme osiřeli s desítkami hřebců a klisen, dali jsme si sprchu, postavili stan, snědli něco málo ze starých zásob, vypili s chutí pivo a obklopeni stovkami světlušek, které zářily v temné noci jako hvězdy jsme usnuli tvrdým spánkem.

Ještě před usnutím jsem stihnul zaznamenat do deníčku dnešní ujetou vzdálenost - 120 km.

29.6.2010 ÚTERÝ - DO SLOVINSKA

Křišťálově průzračné ráno nás vytáhlo ze spacáků a plni optimismu jsme osušili stan od vydatné rosy, sbalili si „nádobíčko“ a kolem pastvin plných nádherných koní vyrazili dále na jih.

Cesta vedla pohodlně podél toku řeky malebnou krajinou a udržovanými vesničkami. Za necelou hodinu jsme dorazili do jednoho z největších rakouských měst - do Grazu. Cyklostezka lemovala řeku, takže nebyl problém dostat se bez problému přímo do centra. Po občerstvení v supermarketu jsme se vydali dále. Ochotný stařík nám poradil pokračovat po levém břehu, kolem starých památek a krásnými parky. Na konci města jsme odolali lákadlu v podobě krásného koupaliště plného lidí a pokračovali v putování.

Na tomto místě musím poznamenat, že Murská cyklotrasa je v porovnání s Dunajskou, kterou jsme projížděli vloni krásnější, pestřejší a řekl bych, že i lépe vybavená pro cyklisty. V některých vesničkách jsou dokonce i nová odpočívadla s lavičkami a fontánkami s pitnou vodou, což jsme v tom horku které panovalo kvitovali s povděkem.

Přesto jsme nepohrdli vychlazeným pivem v jedné z hospůdek nedaleko hranic ze Slovinskem.

Po třetí hodině odpoledne jsme překročili neexistující hraniční čáru a zamířili směrem na Maribor. Po necelých patnácti kilometrech se nám postavila do cesty dálnice a podle nepřesných map jsme nedokázali odhadnout, kde ji překonáme. Naštěstí se nám podařilo zastavit dvě mladé krásné a ochotné Slovinky cestující autem, které nám srozumitelnou angličtinou poradily. Paradoxně to byly jediné osoby ženského pohlaví, které nám za celou cestu dokázaly poradit správně.

Za dálnicí jsme překonali malé stoupání a vzápětí jsme sjížděli z kopce do Mariboru na krásné řece Drávě.

Naše první cesta vedla, tak jako obvykle přímo do historického centra s cílem nalézt turistické informační centrum a získat mapky, plánky a informační materiály o městě a okolí. Z plánku města jsme zjistili, že do cíle dnešního putování - do kempu na kraji města nám zbývá pouhých 5 kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, do kolika hodin v kempu ubytovávají a blížila se sedmnáctá hodina, nezdrželi jsme se v centru dlouho a uháněli dál.

Asi 2 km před kempem mě postihl první a zaplaťpánbůh i poslední defekt na kole. S pomocí Myšáčka jsme obrátili můj „náklaďák“ na záda, vyměnili duši a během čtvrthodinky pokračovali v cestě.

Kemp jsme našli snadno a docela nás překvapil příjemným prostředím a vybavením. Ihned poté, co jsme postavili stan a osprchovali se v luxusním sociálním zařízení, vydali jsme se doplnit zásoby do centra místní části města.

Zbytek večera jsme strávili hodováním, čtením novin, studováním posbíraných materiálů, posíláním SMS zpráv přátelům a popíjením lahodného vína z našich plechových hrníčků. Jako každý večer, i dnes jsem před usnutím zaznamenal pár postřehů do našeho deníčku. Se spokojeným pocitem jsme upadli do slastného spánku a nechali si zdát o dnešních 106 km.

30.6.2010 STŘEDA - VŠUDE ŽIJÍ DOBŘÍ LIDÉ

Ráno v kempu v Mariboru bylo tradičně jako vymalované a to nám dávalo sílu do dnešní kopcovitější etapy. Po vydatné snídani jsme opustili pohostinný kemp a vyrazili na cestu.

První kilometry vedly převážně po rovinatých silnicích. Sluníčko svítilo a cesta ubíhala v pohodě. Ve Slovinské Bystrici jsme si odpočinuli ve stínu stromů v centru městečka. Na kraji města jsme něco málo pojedli a doplnili zásoby, zejména dostatek pití. Za Bystricí se začaly zvedat první kopečky. Stoupání nebyla sice dlouhá, avšak někdy dost prudká. Na některých úsecích o sklonu 18% jsme raději pár stovek metrů naše těžká kola tlačili, než abychom riskovali, že si Myšáček obnoví zranění kolena.

Po překonání několika kopečků jsme sjeli do nevelké nížiny před Slovenskou Konjicí, za kterou se zvedaly další kopce. Tentokrát byla stoupání méně strmá, ale o to delší. Po několikakilometrovém stoupání nás čekala odměna v podobě dlouhého sjezdu do města Celje z kterého jsme pokračovali podél řeky přímo na jih.

Před městečkem Laško se přihlásily o slovo hlad a žízeň a proto jsme využili pohostinnost místní restaurace. Byť se nám zdála pro upachtěné cyklisty trochu nóbl, ceny za jídlo i pivo nás však příjemně překvapily.

Osvěženi dobrým jídlem jsme po čtvrthodince dorazili do města, proslulého výrobou nejznámějšího slovinského piva stejného jména - do Laška. Cestou jsme mohli obdivovat kromě pivovaru a majestátného hradu na kopci i rozsáhlý aquapark.

V centru jsme tradičně vyhledali informační centrum, abychom si doplnili poznatky o okolí. Také jsme tu potkali českou dvojici motorkářů a prohodili s nimi pár slov. Slečna v infocentru byla milá a ochotná. Okouzlen jejím šarmem jsem udělal banální chybu a zeptal se jí na další cestu. Poradila nám místo cesty podél řeky, která se stáčela velikým obloukem na západ „zkratku“ přes městečko Hrastnik. Na můj dotaz zda tam nejsou velké kopce odvětila, že ne, že můžeme být bez obav.

Následující několikakilometrové stoupání z Rimské Toplice přes hřeben do sedla o 300 metrů výše v úmorném třiatřicetistupňovém vedru mne přesvědčilo o tom, že výše zmíněná slečna absolvovala tuto trasu pouze autem a ještě při tom asi měla hlavu celou dobu pod volantem.

Zmoženi vedrem jsme si však potom za odměnu užili nádherného sjezdu širokým údolím k řece Sáva.

Podél Sávy jsme pokračovali proti proudu řeky ( s krásnou nazelenalou vodou ) západním směrem na hlavní město Slovinska - Lublaň. Po pár kilometrech jsem minuli nejvyšší komín v Evropě, jak jsme se o pár hodin později dozvěděli, vysoký přes 300 m.

Den se krátil a podle map nebyl v trase žádný kemp. Obavy mé životní družky, kde složíme na noc své znavené údy, jsem ponechal osudu, neboť jako nenapravitelný optimista jsem věřil, že i dnes to nějak dopadne. Přenocování u řeky jsme museli zavrhnout, protože s ohledem na teplo a vysokou vlhkost po nedávných deštích by nás umořili komáři a jiná havěť. Když už se zdálo, že na žádné osídlení nenarazíme, přijeli jsme k osamocenému domu u cesty.

Oslovili jsme s prosbou o pití na terase sedící ženu, která nás po krátkém nedůvěřivém zkoumání nakonec pozvala dále. Majitelé - Lado a Martina se nás ujali ve svém domě, který sloužil i jako příležitostná hospoda. Během příjemného večerního posezení na terase jsme vypili několik rund piva s našimi hostiteli a dalšími dvěma domorodci, kteří se zde objevili. Neodolali jme ani nabídnuté večeři - zaječímu a jehněčímu masu.

Mezitím se přihnala bouřka, naštěstí první a poslední během celého našeho putování. Posezení se slovinskými přáteli skončilo nabídkou Martiny a Lada na přespání v části domu, kterou občas užívala jejich dcera. Aniž bychom to ještě před několika hodinami tušili, usínali jsme po několika dnech opět v měkké posteli, zatímco venku vydatně pršelo. Ani nám už nepřišlo, že jsme dnes našlapali 107 km ve slovinských kopcích.

ČTVRTEK 1.7.2010 - ROVINAMI K HORÁM

Na rozdíl od Lada, který prý nebyl zvyklý vypít tolik piva, jsme se s Myšáčkem ráno probudili „do růžova“. Než jsme se vydali na další pouť, poseděli jsme s našimi milými hostiteli u šálku ranní kávy. Po rozloučení jsme opět osedlali naše oře a pokračovali proti proudu řeky.

Po deseti kilometrech jsme posnídali ještě teplé tvarohové koláčky v Liedlu na kraji městečka Litija. Cesta pokračovala po okresní silnici širokým údolím. Naštěstí se nám podařilo po několika kilometrech sjet z hlavní komunikace a dál už jsme se kochali krásou okolní přírody, obklopující cyklostezku, která nás dovedla až do Lublaně.

Hlavní město Slovinska nás příjemně překvapilo, zejména zachovalým historickým centrem se spoustou hospůdek, promenád a příjemnou jižanskou atmosférou. Po tradiční návštěvě infocentra jsme se pokoušeli nalézt správný směr naší cesty, na Postojnu. Oslovené studentky nám neporadily ( jak jinak ) a my jsme bloudili uličkami města.

Kde se vzal, tu se vzal náš oblíbený „kouzelný dědeček“ v podobě sportovně vypadajícího asi pětašedesátiletého cyklistu, připomínajícího pravého anglického gentlemana. Tento dojem podporoval fakt, že mluvil i mně srozumitelnou angličtinou. Poté, co vyslechl naši prosbu, sedl na kolo a svižným tempem ( ani jsem se nestihl kochat krásou mladých Slovinek ) nás vyvedl asi 8 kilometrů na kraj města, na cyklostezku do Postojny. S díky jsme se s ním rozloučili a pokračovali v cestě.

Počasí bylo překrásné, jen toho tepla bylo trochu moc. Docela nás zaujal bilbord u silnice, na kterém lákala cestovní agentura textem „ S MYŠKO NA POT„. To nešlo z pochopitelných důvodů minout bez povšimnutí a rádi jsme se oba u plakátu vyfotili.

Zprvu rovinatá krajina se začínala pomalu zvedat. Za Logatcem jsme se kochali kouzelnými přírodními sceneriemi, kde se kvetoucí louky střídaly s bohatými zelenými háji či lesy. Za vesničkou Planina jsme dorazili k horám.

V neúprosném vedru nás čekalo dlouhé několikakilometrové stoupání. Měli jsme pocit, že se potila i naše kola. Pomalé stoupání nám zpestřovala trojice motorkářů, kteří na silných strojích divoce trénovali v prudkých serpentinách. V duchu jsme se modlili, aby jim v zatáčkách, které projížděli skoro vleže, neustřelilo kolo a nesmetli do údolí kromě sebe i nás. Než jsme se vyšplhali nahoru, minuli nás „závodníci“ snad desetkrát. Před vrcholem si nás trochu udobřili, když nám vztyčeným palcem vyjádřili své uznání za náš sportovní výkon.

Do Postojny jsme sjeli s příjemným pocitem, že ta je cílem našeho dnešního putování. V infocentru jsme se však dozvěděli, že kemp se nachází o dalších 6 kilometrů dál, mimo trasu našeho putování. Protože jsme nevěděli, zda v kempu ještě kolem 18. hodiny bude nějaké občerstvení, doplnili jsme zásoby v jednom ze supermarketů na kraji města a vydali jsme se do kempu.

Poslední z dnešních 114 km vedly opět do kopce a proto se nám docela ulevilo, když jsme nakonec kemp uprostřed lesa objevili, protože značení bylo mizerné.

Kemp byl situován ve výšce 600 m.n.m. v borovicovém lese. Postavili jsme si stan na jehličí mezi stromy a spěchali po náročné cestě pod sprchu. Zázemí kempu bylo luxusně vybavené. Kromě dostatku čistých sprch, toalet a kompletně zařízené kuchyně pro hosty kempu byl k dispozici i pěkný venkovní bazén.

Před sociálkami jsme potkali Němku v našem věku, která cestovala s manželem na kole z Mnichova do Dubrovníku, odkud se měli vracet domů vlakem. Po výměně zážitků z cest jsme se rozloučili a odebrali ke stanu.

Projasněná noc posetá hvězdami nám svítila na zápisky do deníčku, zatímco jsme si vychutnávali lahodné slovinské víno.

Sotva jsme ulehli, usnuli jsme „jako dudci“.

PÁTEK 2.7.2010 - „TANTRICKÝ SJEZD K MOŘI“

Ráno jsme trochu zaspali. Stan německých cyklistů už nestál na svém místě. Vidina toho, že již brzy zahlédneme moře nás naplňovala dobrou náladou. Navíc představa, že do cíle už zbývá méně než 100 km a k dobru navíc máme asi 600 výškových metrů, vzbuzovala pocit, že nás dnes čeká jen příjemné svezení z kopce.

Skutečnost však byla poněkud jiná. Za každým sjezdem z kopce následovalo nevyhnutelné stoupání. Takto jsme šlapali v neúprosném vedru několik hodin. Sjezdy v nás přestaly vzbuzovat bohulibé pocity, neboť nám bylo jasné, že za chvíli budeme opět supět do kopce a skrápět rozžhavený asfalt krůpějemi našeho potu.

Zpestření nám poskytovali tři mladí cyklisté na trekových a silničních kolech, jedoucí nalehko, s kterými jsme se potkávali snad 40 km. Jednou předjeli oni nás, potom zase my je, a tak pořád dokola. Nechápal jsem, že nám dávno nezmizeli za obzorem.

V městečku Kozina jsme se ochladili v klimatizované čerpací stanici a povzbudili se na cestu lahví coly a dvěma vychlazenými pivy.

O půl druhé odpoledne jsme u vesnice Crni Kal poprvé zahlédli v dálce moře. Do cíle nám zbývalo posledních asi 15 km a stále jsme ještě byli ve výšce kolem 500 m.n.m.. Každý cyklista jistě tuší, co muselo následovat.

Kouzelný sjezd k moři byl sladkou odměnou za naše snažení v uplynulých dnech a vyvolával v nás opojný pocit vítězství. Ještě poslední kilometry po mezinárodní cyklostezce spojující Chorvatsko s Itálií, průjezd městem Koper a byli jsme u moře.

Byl pátek 2.7.2010, 14.15 - přesně týden poté, co jsem se (ten den ještě sám) vydal na jih s cílem dostat se vlastní silou společně s mým Myšáčkem k moři.

Nezbývalo, než před posledními kilometry do penzionu pořídit cílovou fotografii. Z neúspěšných pokusů nastavit fotoaparát na samospoušť nás vysvobodil kolemjedoucí mladík na skůtru. Vyhověl mé prosbě a aniž sesedl ze skůtru pořídil nám kýžené záběry. Těch několik vteřin, než nás vyfotil se mi honila hlavou obava, co by se stalo, kdyby najednou přidal plyn a s několika stovkami fotek pořízených během naší pouti zmizel. Čert vem fotoaparát půjčený od dcery, ale ztráta fotek by byly nenahraditelná. Naštěstí byl mládenec poctivý a proto se i dnes můžeme kochat spoustou krásných obrázků z naší nezapomenutelné dovolené.

Neodolal jsem a alespoň na chvíli jsem svlažil nohy v teplé mořské vodě, zatímco jsem našim dcerám a přátelům psal SMS zprávy o dosažení cíle.

Poté, co jsme se nabažili a odpočinuli si, vydali jsme se po cyklostezce do 12 km vzdáleného penzionu „Na Brdi“, kde jsme měli zajištěno ubytování na následujících 6 dnů. ,Tam jsme také měli sraz se švagrem, švagrovou a jejich přáteli Romanem a Vlaďkou, kteří měli přijet autem. Posledních 200 m k penzionu vystavěnému uprostřed krásné zahrady bylo tak prudkých, že jsme naše těžká kola museli vytlačit.

Celí zplavení jsme se usadili na zastíněnou terasu penzionu, objednali si vychlazené Laško pivo a naplněni zážitky z 877 km prožitých v uplynulém týdnu očekávali příjezd ostatních.

Následující týden naplněný sluncem, koupáním, cestováním na kole, fanděním házené, grilováním a pitím lahodného slovinského vína Malvazia jen završil naši nejkrásnější dovolenou,

Ale to už je jiná písnička.

PS : Tu sobotní Mladou frontu jsme nestihli za celý týden dočíst...

www.pauch.webnode.cz