NaKole.cz

holá realita

podotýkám že nejsem tvůrcem tohoto čtení,ale plně se s ním ztotožňuji a doporučuji ho přečíst všem až do konce.Hlavně dobrodruhům

Redakce CykloServer.cz, 5.9.2003 13:44
Do redakce nám poštovními bity (nebo byty?) přišel článek, jehož autora
se dosud nepodařilo vypátrat. Jeho přečtení bylo natolik silným
zážitkem, žejsme se rozhodli vás o něj neochudit. Zveřejňujeme jej
vědomě jako anonym a vyzýváme autora, nechť se přihlásí. Rádi jej
odměníme. A teď už čtěte jedním dechem...

Jak sem jel Krále Šumavy

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen
při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí,
rozhodl sem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější
sportovní zážitek svého života.
Celá akce začala poměrně nevinně. Barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném
cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl
doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v
technicky náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné
podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě pro zdravé
cyklisty (?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v
cíli.
Nabízel dokonce i dvě varianty závodu: krátkou (78 km) a normální
(100km). Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu
(možná naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně
zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek
na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce
s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé nebudu přepínat,
řekl jsem si, a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu.
Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se
pravděpodobně podruhé narodil.

Fáze nultá - příprava
Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem
nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu
do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lance
Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během
které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli
dopodrobna seznámeni s tím, jaký že jsem to chlapák, když se účastním
velkolepého závodu v drsném terénu.
Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných
chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více
utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že
tedy opoledne si sjedu toho Krále a odpoledne si hodím lehký tenísek.
Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami
typu "I love triatlon" a "no pain, no gain". Myslím také, že jsem byl
jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách. Prostě
- v předvečer závodu jsem byl ready.

Fáze první - před startem
Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné
kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující
pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na
další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí
nejmenovaného městečka, soudě dle bílých čar na dlažbě, byla dimenzována
přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté,
co jsem po půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od
města snad stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první
lehké známky únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého
dresu, přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na
místo registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového
čísla na mé kolo (promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou
záležitostí. Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím
již formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech
věkových kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v
první, ale ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně
vítězů mě bude od počátku neférově ztížen.
Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny
dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat
šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede
mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a
barevná, jako to moje.
Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil
šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem.
Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: "Neřeš vole, co je pod pět
stehů se nepočítá."

Fáze druhá - start
Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů
závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem
totiž stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a
různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po
nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha
dělá, napadlo mne) jsem poprvé spadl.

Fáze třetí - závod
Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi
byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět
jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné
nebylo.Jen podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě
červených rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy
jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc
kořenům, šutrům a roklím. Na asi pátém kilometru jsem podle barevného
hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji
někde na 300.-500.. místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu
prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že
přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu
štěkl "pravo!" a pak zase "levo!" a já se postupně propadal hlouběji do
startovního pole.
Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl
vypadat přitažlivě na cílové fotografii. Po 15 kilometrech jízdy do
prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného krátkým ale zato velmi
příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého potoka) jsem pochopil,
že musím poprvé změnit taktiku.
Tato změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit".
V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani
nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad
někteří
>>> volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé
měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola.
Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně
přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul
desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány,
pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední
zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc
nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do
mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů a na mne po chvíli
začala doléhat první krize. Zhruba od této této chvíle pro mne závod
ztratil přesné kontury. To, co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze
vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků
paměti, a z vyprávění ostatních. Po několikakilometrovém stoupání v
ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků
byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly
přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný
odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí
závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké
řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a
lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu
a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám)
jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si
otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními
po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím,
jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale
jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro necyklisty:
střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do
budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.
Přišel čas na další posun v taktice z "Dokončit" na "Přežít".
Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na
umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do
kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky
naprostému vyčerpání (Naprostému ? Ó,jak jsem se pletl, byli jsme teprve
na padesátém kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení
jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho
spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již
nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi
15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu
napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si
netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené kapsy pár
energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle
propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již
používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v
ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli
pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do
svých domovů.
My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále
rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což
však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano
Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro
okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední
brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým loktem na šutry přestal
požívat. Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi
500m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již
nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem
propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z
Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry.
Konečně!! 76 77 78 79?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru,
uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým
propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s
odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla chuť
žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven
každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce
uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na
85. kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem, ne nejel jsem,
neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný
Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu.
Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou.. Nálepka "no
pain-no gain" visíc z rámu volně flirtovala ve větru a já věděl, že
počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.

Epilog
Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.
Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.