Počet cyklistů v Praze se v posledních letech znásobil. V představách většiny lidí je však jízda na kole Prahou stále spíše z kategorie adrenalinových sportů. Nezávislý výzkum občanského sdružení Oživení vyčíslil potenciál cyklistické dopravy v naší metropoli a ukázal na místa, která jsou zodpovědná za špatný obrázek Prahy. Po odstranění hlavních překážek by podle odhadů jezdilo na kole třikrát více lidí než dnes. Největší vliv by přitom měla úprava páteřní „Vltavské“ trasy skrze centrum Prahy.
– Odstranění zásadních překážek v dojíždění by v centru Prahy vedlo ke zhruba trojnásobnému nárůstu počtu cyklistů.
– Více než polovina příležitostných cyklistů je ochotna dojíždět na kole do centra i z okrajových sídlišť, položených o 70–100 metrů výš.
– Už častý výskyt obtěžujících překážek (jako jsou příkazy vést kolo nebo křižovatky překonávané nadvakrát) může většinu cyklistů odradit od pravidelného dojíždění.
– Ulici s cyklopruhy považují cyklisté za podobně použitelnou jako klidnou ulici, přírodní cestu nebo chodník.
– Cyklisté obecně používají přechody pro chodce jako přejezdy. Dvě třetiny cyklistů v průzkumu přiznaly, že na přechodu kolo nevodí. Sledování v terénu ukázalo ještě vyšší podíl. Čekání na zelenou, jsou-li dlouhá, se často ignorují (v některých místech i ze 30–40%).
– Cyklistům dělá zhruba stejné potíže legální průjezd kruhovým objezdem a nelegální průjezd klidnou protisměrkou.
– Cyklisty nejfrekventovanější křižovatkou ve vnitřní Praze je Výtoň s 2600 průjezdy denně (včetně náplavky). Nedalekým Vyšehradským tunelem projíždí denně asi 2000 cyklistů. Přes velmi nepříjemnou křižovatku u Národního divadla projede denně 1400 cyklistů.
– Nejproblémovější úsek v centru Prahy je pravobřežní trasa A2 v centru mezi náplavkami, která od průjezdu odrazuje více než 75% cyklistů. Následuje levobřežní průjezd centrem po A1 (Újezd – Klárov, především obě křižovatky) a příjezd od Výstaviště do centra přes Štefánikův most (se známou křižovatkou Kapitána Jaroše). Průjezd těmito místy z pohledu cyklisty ukazuje video na konci článku.
– Pět vybraných problémových míst bude řešeno formou zadávacích karet (technických návrhů řešení).
Autor článku je koordinátorem projektu, jehož cílem bylo:
Celá analýza je postavená na zjištění tzv. průjezdnosti překážek: tedy podílu cyklistů, kteří jsou ochotni daným místem při svých pravidelných cestách projíždět. Přitom platí, že problémová místa cyklisty často odradí ne svou prostou přítomností, ale daleko více svojí kumulací. Například jedno schodiště na cestě drtivá většina cyklistů ještě snese (90%), přes pětici takových míst už bude denně jezdit jen 20% cyklistické populace.
Výstupem z hodnocení všech překážek je pak indukce: počet cyklistů, kteří v případě odstranění překážky na daném místě přibudou, vypočtená s ohledem na okolní problémy.
První částí projektu byl dotazovací průzkum. Dotazník vyplnilo přes 400 respondentů, převážně ti, kteří jezdí po Praze alespoň jednou týdně. I když šlo především o získání vstupu pro model překážek, výsledky dotazování nakonec poskytly mnoho dalšího materiálu.
Věkový průměr respondentů byl 30,5 roku, odpovědělo 74% mužů a 26% žen. Zjistilo se, že častí cyklisté mají do práce mezi pěti patnácti kilometry, střední vzdálenost do práce u respondentů je 8,5 km.
O Praze se říká, že nemůže být cyklistickým městem kvůli velkým místním převýšením. Výsledky průzkumu ukazují, že tomu tak není. Z okrajových sídlišť na pravém břehu, která jsou obvykle 70–100 metrů nad hladinou Vltavy by byla ochotna dojíždět do práce stále ještě více než polovina pražské cyklistické populace. Většině cyklistů pak nevadí ani malé prodloužení cesty a když je čas dojížďky na kole a jinak srovnatelný, jelo by 85% cyklistů.
Na otázku, jak často by lidé jezdili, kdyby byly odstraněny překážky, které jim v tom brání, odpovědělo 85% respondentů, že častěji. Počet lidí jezdících do práce by se zpětinásobil. Po převedení na počet vykonaných cest dostáváme 2,8násobný nárůst jejich počtu v případě odstranění překážek.
Cyklisté byli dotazováni na názor ohledně osmi terénů a jednadvaceti překážek. Z nabídnutých terénů je nejoblíbenější cyklostezka, i když mezi častými cyklisty existuje malá skupinka těch, kteří cyklostezky nemusí. Špatně si vedly klidné ulice, před nimiž příležitostní cyklisté dávají přednost chodníkům. Cyklopruhy respondenti vnímají jako prostředek, který učiní ulici s provozem použitelnou, ale rozhodně ne příjemnou – za pohodlné považuje cyklopruhy jen polovina cyklistů.
Do silného provozu si troufne jen 45% pravidelných cyklistů a pouhých 6% je ochotno jet v silném provozu většinu trasy. U cyklistů příležitostných je to ještě mnohem méně, 80% z nich si netroufá do silného provozu ani vjet. Ani sebelepší trénink zjevně nestačí k tomu, aby byli cyklisté ochotni hromadně používat neupravené ulice se silnějším provozem.
Z jednadvaceti překážek byl jako nejjednodušší vyhodnocen obtěžující přechod pro chodce (nebo příkaz vést kolo). Kumulace takových míst ale může od denního dojíždění odradit až 60% cyklistů.
Za nejnáročnější považují cyklisté složité manévry v provozu (odbočení vlevo, zařazení do druhého pruhu, jízda v koloně), které vadí skoro dvěma třetinám cyklistů. Strmá stoupání, schodiště a nerovnosti jsou brány jako středně obtížné.
Dost špatně dopadla zdánlivě neproblémová místa jako jsou kruhové objezdy nebo zanedbaná místa. Kruhový objezd je pro cyklisty stejný problém jako protisměrka. Cyklisté také nemají rádi rušné pěší zóny. Naopak za překvapivě snadné považují cyklisté předjetí kolony zprava a jízdu po tramvajových kolejích.
A velmi špatné známky obdržela dlažba. I taková místa, jako jsou tramvajové koleje, protisměrky, či strmá stoupání, považuje za zcela bezproblémová větší podíl cyklistů, než ulici dlážděnou kočičími hlavami.
V provozu zkušení cyklisté řeší řadů míst jinak, než ti příležitostní. Výrazně efektivněji se častí cyklisté chovají na obtěžujících přechodech (o 28% častěji projíždějí), v protisměrkách (o 24% častěji po vozovce), při křížení hlavní silnice (o 18% častěji po vozovce) nebo na kruhovém objezdu (o 16% častěji volí bezpečnější střed pruhu). Příležitostní cyklisté se vůbec často obávají zabrat pruh, což vede daleko častěji k vyhledávání jízdy po chodníku (třeba při jízdě podél zaparkovaných aut).
Průzkum chování na problémových místech odhalil řadu nešvarů. Jen třetina cyklistů vede kolo na přechodech a v místech s patřičnou značkou. Ovšem dokud bude v Praze počet obtěžujících přechodů na cyklostezkách mnohonásobkem počtu přejezdů pro cyklisty, těžko se na této statistice cokoliv změní.
U překážek, kde je legální průjezd obtížný, obtěžující nebo nemožný, se nemálo cyklistů uchyluje k řešení, které není v souladu s dopravními předpisy. Většinou jde o vyhnutí se problémové situaci v provozu jízdou po chodníku nebo po přechodech pro chodce. Třeba koloně, která nejde předjet zprava, se tak vyhnou tři pětiny cyklistů.
Častí cyklisté tedy jezdí pragmaticky, bezpečně a prakticky, bez ohledu na problémová ustanovení pravidel silničního provozu nebo nevhodné místní úpravy. Příležitostní cyklisté vyžadují menší kontakt s auty a někdy se poněkud více ohrožují vlivem neznalosti technik bezpečného průjezdu. Překvapivě vysoká obtížnost průjezdu kruhovým objezdem je důsledkem známého rozporu pravidel silničního provozu a zásad bezpečné jízdy. A obecně platí, že i zdánlivě nevýznamné překážky jsou ve větším počtu pro běžné dojíždění velmi odrazující.
Sčítání cyklistů v centru Prahy proběhlo na celkem pětadvaceti místech. Ukázalo, že i tak hroznými místy, jako je křižovatka u Národního divadla, projede denně na 1400 cyklistů – jen o málo méně, než jezdí po Podolské cyklostezce a více než po Trojské lávce. Nejfrekventovanější pražskou křižovatkou je ale uzel Výtoň, kde se denně setkává více 2600 cyklistů. Překvapivě mnoho cyklistů (750) projíždí také přes Elsnicovo náměstí v Libni, což zřejmě prokazuje „sací efekt" nové cyklostezky Rokytka. Z míst, kde nejsou pro cyklisty žádná opatření, přijíždí do centra cyklistů málo – obvykle tak dvě stovky v každém směru. Ukázalo se tak, jak moc intenzity podvazuje křižovatka Kapitána Jaroše: U Výstaviště i na A2 u Hiltonu jezdí dvakrát tolik cyklistů, než kolik používá ony proslulé příšerné přechody.
Při sčítání se také sledovalo a hodnotilo. Není potěšující, že jen 20% cyklistů v centru Prahy jsou ženy a děti. Pozorování na přechodech potvrdilo běžné přejíždění, na několika místech i vysoké podíly jízdy na červenou (30% na Výtoni, protože zelená zde padá málo, 40% na Kapitána Jaroše, protože není kde s kolem na zelenou čekat). V centru existují rezidenční protisměrky, kde projede za den třikrát víc cyklistů v protisměru než aut ve směru správném. Tak se potvrzuje velká poptávka po opatřeních, jakými jsou například cykloobousměrky nebo přejezdy pro cyklisty.
Všechny údaje (tedy výsledky průzkumu a sčítání) se vložily do modelu, který zhodnotil téměř dvě stovky problémových míst. Hodnotila se jednak bariérovost pro cyklisty a také indukce, tedy očekávané zvýšení počtu cyklistů na trase při zlepšení podmínek v tomto místě. Model se omezil jen na hlavní průjezdy a zabral širší centrum Prahy.
Prvním výsledkem je seznam patnácti nejproblémovějších samostatných úseků. Není překvapivé, že hned čtyři položky v něm zabírá (v modelu na čtyři části rozložená) trasa A2 mezi oběma konci náplavek.
Do první desítky problematických míst by se dostala i některá místa dál od centra, jako je hmatným pásem zmršený úsek A2 podél Povltavské nebo (neexistující) vyústění cyklostezky Rokytka směrem na Hloubětín. Ty byly sice modelovány, leží ale mimo zájmovou oblast, na okraji modelu, kde je vlivem neznalosti přesných intenzit výrazně snížena jeho přesnost.
Druhou tabulkou je pořadí tras, jejichž úprava by do města přílákala nejvíce nových cyklistů. Pro trasy jsou vypočteny dvě průjezdnosti: Základní průjezdnost vychází z předpokladu, že cyklista zbytek své denní trasy urazí po cyklostezce. Přepočtená průjezdnost předpokládá, že zbytek denní cesty cyklisty (v délce asi 9 km, což je pražský průměr) má obdobný charakter jako hodnocená trasa. Skutečné omezení počtu cyklistů dané bariérami v daném úseku leží někde mezi těmito dvěma čísly.
Na základě této analýzy, s jistým přihlédnutím k aktuálním intenzitám a informacím o rozpracování v Komisi pro cyklistickou dopravu byla pro návrh řešení formou zadávací karty vybrána tato pětice úseků:
Pro každé místo bude navrženo řešení cyklistické dopravy, které by mělo minimalizovat problémy s průjezdem, s ohledem na komplikovanou prosaditelnost různých kroků většinou ve variantách.
Zbývá se zeptat: Jaký by podle analýzy mohl být nárůst počtu cyklistů v centru?
V modelu vypočtené indukce naznačují, že jenom odstranění překážek na většině základních tras v centru vedlo ke zvýšení počtu lidí dojíždějících do centra Prahy na kole asi na trojnásobek.
K tomu je pak třeba dodat, že dalšího zvýšení bude možné dosáhnout výrazným zkvalitněním radiál a tangent na okraji centra (které přivede cyklisty z řady infrastrukturou doposud ,,netknutých" oblastí), rozsáhlou výstavbou cyklistických stojanů, masivní podporou parkování kol u zaměstnavatelů, spuštěním systému městských kol a dalšími kroky, které jdou daleko nad rámec provedené analýzy.
A tady se můžete podívat, jak vypadá průjezd některými místy z pohledu cyklisty:
Seriál článků k jednotlivým částem projektu vychází postupně na serveru Prahou na kole (www.prahounakole.cz):