blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Západní Evropou s dětmi - část 2. - Belgie a Lucembursko

Západní Evropou s dětmi - část 2. - Belgie a Lucembursko

Atomium je dnes symbolem celého Bruselu

Foto: Autor

Belgie byla třetí zemí této cesty, a pro děti v pořadí dvacátá pátá, kterou s námi projely na kolech. (Omlouvám se bratrům Slovákům, že počítám i je, aby to číslo vypadalo líp :-)) Moc jsme toho dopředu o Belgii nevěděli. Snad jen že prý v tom hlavním státě EU pořád prší, vynalezli tam hranolky a pralinky, a mají dobré pivo. Kamarád v Těchoníně chová belgické obry, což jsou velcí králíci se sklopenýma ušima.

Měla jsem pocit, že Belgie bude něco mezi Holandskem, Francií a Německem. Země svázaná přísnými normami, které si tady sami diktují, čili všude na nás budou číhat jenom samá pravidla, příkazy a zákazy. Nepochybovali jsme, že bude stejně vymazlená co do cyklostezek a infrastruktury jako Holandsko.

Zkrátka, o této zemi jsme nevěděli vůbec nic. A v našich představách jsme se totálně zmýlili. Dá se říci, že Belgie byla překvapením letošní dovolené.

Jak už to tak u zemí Schengenu bývá, o změně státu nás informovala modrá cedule u silnice. Na ní ovšem nestálo, že vjíždíme do Belgického království, nýbrž do Vlámska, jednoho ze tří belgických regionů. Ve Vlámsku (neboli Flandrech) žije víc než polovina obyvatel a mluví se zde nizozemsky.

Na hranici nás pochopitelně dovedla cyklostezka, ale hned za pomyslnou čárou se její povrch rapidně zhoršil. V prvním městě už z ní zbyl jen vyvýšený pruh, natřený kdysi před mnoha lety žlutou barvou. Byli jsme za něj vděční, ale kvalita se přímo úměrně vzdalujíce se Holandsku stále zhoršovala. Jakési stezky tu stále existovaly, ale už se s nimi nikdo moc nepáral. Hladké povrchy se změnily na vymlácené panelovky, když se vyskytl asfalt, tak rozbitý a vlnitý. Nájezdy vysoké, cyklopruhy vedoucí odnikud nikam, často třeba bez varování zmiznoucí.

V kontrastu s Holandskem změna obrovská, ale nebylo to nic, co by nás Čechy rozházelo. Bylo jasné, že na kole se tu zkrátka už moc nejezdí.

Ani počasí nebylo typicky belgické, což jsme po těch deštích a větrech vcelku i uvítali. Konečně se vyletnilo, takže Luděk mohl dobíjet baterie solárem. Jediný Víťa nadával, protože se musel začít mastit opalovacím krémem a vzpomínal na cestu podél Severního moře. Jenže už zapomněl, že tam jel v kulichu a větrovce, pláštěnka neustále v pohotovosti. Jak je ta lidská paměť někdy krátká, ta dětská ještě mnohem kratší.

Pokračovali jsme na jih směrem na Brusel a nestačili se divit. Od prvních kilometrů nám to v Belgii připadalo spíš jako na Balkáně, v určitých oblastech to byl Balkán ještě říznutej Afrikou. Což o to, my ten balkánskej bordel milujeme, takže nám to vyhovovalo. Na zemi se sice sem tam válely odpadky, domy byly omšelý, trávníky neudržovaný. Ale! Na ulicích se vyskytovali živí lidé v množství větším než malém. Procházeli se, bavili se spolu, nakupovali. Otevřené obchůdky se daly najít i v menších městech, prostě normální malé sámošky, kde zastavíme, koupíme si housky a limonádu ke svačině. Boží! Žádné obří supermarkety, ke kterým se musí složitě zajíždět kamsi na periferii, kde musí jeden z nás zůstat venku a hlídat kola, kde nejsou lavičky, stín, nic. Tady se žilo na náměstích, v ulicích, všude. Neuvěřitelný rozdíl oproti poklidnému a spořádanému Holandsku. Okamžitě se nám tady zalíbilo.

Dvanáctý den cesty z Hamburku jsme dojeli do Bruselu, do hlavního města EU.

Brusel byl zážitek. Víťa se těšil se na město, o kterém se dneska všude tolik mluví. Jak jej jindy nemůžeme ráno dostat ze spacáku, tak tu poslední noc před Bruselem vstal ráno čilý jako rybička a celou cestu jel jako utržený ze řetězu. Město jsme dobyli od severu, po pohodlných stezkách podél kanálů. Měli jsme na prohlídku necelý jeden den, do večera jsme plánovali být z něho zase venku. S dětmi nejsou velkoměsta vůbec příjemná. Jedu a nevím, co dřív. Jestli dávat pozor na sebe a na děti, nebo pokukovat po památkách, fotit a nasávat atmosféru. Takže prohlídky často spíš odflákneme, vytipujeme si jen hlavní zajímavosti. Nejinak tomu bylo i v případě belgického hlavního města.

Atomium vzhledem k umístění logisticky přišlo na řadu jako první. Úžasná stavba. Na to, že měla sloužit jenom jako dočasný symbol výstavy Expo 1958, se dnes stala symbolem celého Bruselu. Nelitovali jsme peněz za prohlídku, kterou jsme navíc stihli dopoledne, akorát těsně, než se před vchodem utvořila dlouhá fronta. Pak se navigace ujal Luděk, a napřímil trasu přes město přímo do jeho centra. Což se ukázalo jako strategický tah. Dostali jsme se totiž do čtvrtí, o kterých, kdybychom věděli, že existují, tak bychom do nich asi vjet nechtěli. Ale dneska díky tomu víme, jak vypadá skutečný Brusel. Projížděli jsme ulicemi, kde to vypadalo spíš jak v Nairobi než v Evropě. O pár bloků dál zase zavoněla marjánka a holky tam čekaly ve výlohách na klienty. To, co jsme neviděli v Holandsku, jsme měli možnost v pravé poledne spatřit v Bruselu. Doufala jsem, že to děcka přehlédnou, ale nepřehlédly. Šárka je okomentovala s očima navrch hlavy jako "paní v plavkách". Bylo už po poledni, když jsme konečně stáli na Grande-Place, na hlavním bruselském náměstí. Bylo už plné turistů, odněkud vyhrávala dechovka a navozovala tak dojem, že je celá ta sláva kvůli nám :-)

Tachometr ukazoval 950 ujetých kilometrů od počátku cesty.

Čurajícího chlapečka, Manneken pis na rohu dvou ulic jsme málem přehlédli, jak je maličký.

"A teď ještě parlament," projevila jsem své přání a Luděk zabořil hlavu do mapy a pak zvedl oči v sloup, protože to bylo zase docela stranou a on už chtěl někam do klidu na pivo a já nás hnala jako nadmuté kozy zase kamsi, odkud zákonodárci ovlivňují členské země, tedy i nás. Nečekala jsem od toho nic závratného, toužila jsem jen vidět tu budovu. Chodím pravidelně jako člen do volební komise, chtěla jsem být v obraze. Machrovat, že jsem "tam" byla, až se budou v roce 2019 poslanci do evropského parlamentu volit.

"No, já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tady nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín..." mohli jsme si o půl hodiny později říct po vzoru Cimrmanů. K parlamentu jsme dojeli, cíl byl dosažen a teď už zbývalo jen naplánovat postup výjezdu z města a nocleh někde na jeho okraji. Sedli jsme si za tímto účelem na lavičku, vytáhli mobily a zabořili do nich své zraky. Už byl večer, asi šest hodin, vůbec nás nenapadlo, že by mohl některý poslanec být třeba ještě v práci. Přehlédli jsme tak, že se v jednom z oken směrem k nám pohnula žaluzie a následně se k nám někdo blíží.

"Dobrý den, kde se tady berete?" překvapila nás čeština a my konečně zvedli oči. Pavel Svoboda, europoslanec za KDU-ČSL si nás z okna své kanceláře všiml, resp. všiml si české vlajky. Nelenil a vyšel se podívat, co jsme zač. Rádi jsme ho poznali. Chvíli jsme si povídali; nejprve o nás, pak ale víc o něm a o jeho práci. To bylo pro nás zajímavější. Na závěr se pan Svoboda zeptal: "Co bych pro vás mohl udělat?" Vycítili jsme však, že jde o otázku spíš zdvořilostní. Vypadal, že se potřebuje ještě vrátit do práce, ne se věnovat cyklistům z Česka. Nechtěli jsme mu přidělávat starosti, nebyla třeba žádná pomoc. Poděkovali jsme, že nic nepotřebujeme, že jsme chtěli sídlo evropského parlamentu v Bruselu pouze vidět, ale že jsme moc rádi, že za námi přišel a seznámili jsme se. Že teď už chceme město opustit a pokračovat v naší cestě.

Místo na stan jsme nakonec našli hned za Bruselem, v lesíku protkaném stezkami pro běžce a pejskaře, ale nikomu jsme tam nevadili.

Brusel se nám moc líbil, mnohem víc než Amsterdam.
Další den jsme k radosti dětí posnídali snídaňové menu v McDonaldu u Waterloo. Potřebovali jsme chvíli pracovat a tyhle podniky nám poskytnou potřebnou wifi, zásuvku a také klid. Pak jsme se pokusili navštívit památník slavné bitvy, ale dopadli jsme neslavně. Vstup do areálu Mémorial Waterloo 1815, jehož součástí je památník (Butte du Lion) a muzeum, by nás (1 dospělý + 2 děti) stál hodně přes 30 euro. "To je radši prožeru," rozhodl Luděk.

"Byla to jedna z nejhezčích interaktivních expozic, co jsem kdy viděl," řekl kamarád, který o rok později peníze za prohlídku vynaložil. No jo no, stane se někdy, že se člověk rozhodne špatně.

Za Bruselem skončily rovinky a pozvolna jsme vjeli do kopců Ardenského lesa. "No konečně!" upřímně tuto změnu okomentovala Šárka.

Z nadmořských výšek mnohokrát i záporných jsme se dostali do kót kolem 500 m n. m., na což už se na výškoměru lépe koukalo. Ovšem znamenalo to víc šlapat do pedálů a řadit lehké převody, které doposud odpočívaly. Krajinka připomínala Šumavu v kombinaci s Českomoravskou vrchovinou. Jízdu podél kanálů vystřídala jízda po zrušených železnicích. Kličkovali jsme krajinou často jen tak, právě abychom si co nejvíc užili jízdy po železničním tělese. Mají jich tam spoustu. Najezdili jsme po nich přes 80 km, ale dalo by se mnohem víc...

Belgické Ardeny. Občas jsem úplně zapomněla, že nejsme v Čechách a pak jsem se divila, když jsme vyjeli z lesů a vjeli do některého z měst, kde se tady vzaly ty zvláštní domy a kamenné kostely. Od Bruselu na jih jsme se pohybovali už ve Valonsku, kde se mluví převážně francouzsky nebo německy. Belgická krajina znamenala dokonalý relax. Úžasná krajina na vyčištění hlavy! Na polích se pěstoval len, žádná řepka.

A ty noclehy! Lesy, louky, spali jsme, kde se nám zachtělo, dokonce i v potůčku jsme se vykoupali.

"You can do everything you want in Belgium" řekl nám jeden zdejší cyklista. Jel na kole na nákup, ale bylo vidět na první pohled, že to není jen tak obyčejný stroj. Expediční nosič, blatníky, řídítka... Dálkový cyklista jako my, jen momentálně pobývající doma. Mimo klasické otázky, odkud jedeme a kam, se ještě zeptal, kde spáváme. Odpověděli jsme popravdě, že volně v přírodě. Nemusel nic říkat, stačilo jen jak se usmál. Věděli jsme své, byl to náš člověk. Konečně jsme potkali někoho, kdo nás v tomhle směru chápal. Němec říkal: "Není to u nás dovoleno. Na jednu noc se nemusíte ničeho bát, nikdo vám nic neřekne, ale vězte, že to dovoleno není." Holanďan vůbec nechápal, o čem mluvíme. A Belgičan řekl, že si u nich můžeme dělat, co chceme.

Lidi v Belgii byli též překvapením. Vůbec se nám nezdáli tak studení, jak jsem četla ve vícero cestopisech. Možná hodně dělalo to netypické slunečné počasí, kdo ví. Ale často nás oslovovali a zajímali se, odkud jsme a jestli fakt celou tu trasu jedeme i s dětmi. Ačkoliv jsme se s angličtinou moc nechytali, vždycky jsme si nakonec nějak porozuměli. Mimo zrušené železnice jsme už na jih od Bruselu žádné cyklostezky nepotkali. Ale vůbec nebyly potřeba. Na silnicích jsme se cítili bezpečně, řidiči dávali přednost, objížděli nás opatrně a z nikoho jsme necítili nervozitu nebo spěch.

Dalo by se tu strávit mnohem víc času, my ale spěchali dál na jih. Z množství zajímavostí, co jižní část Belgie může nabídnout, jsme si vybrali historické město Dinant a Bastogne. Dinant pro své úchvatné umístění na břehu řeky La Meuse a pro pevnost nad skalou, Bastogne kvůli Luďkovi a Víťovi, neboť obléhání Bastogne bylo jedno z nejdůležitějších střetnutí Američanů a Němců při bojích v Ardenách v roce 1944. Východně od města stojí památník na počest 76 890 amerických vojáků, kteří v Ardenách padli, nebo byli zraněni. Hned vedle památníku je možné navštívit moderní expozici. "Ardeny mi nejsou vůbec jasné, chtěl bych pochopit, proč zrovna tady Němci dopadli tak, jak dopadli," řekl Luděk a zmizel s dětmi v útrobách muzea. Ardeny totiž opravdu nejsou žádné velehory, nicméně ve válce v zimních měsících se to mohlo jevit úplně jinak.

Z Bastogne nás další železniční cyklostezka dovedla až na hranice země, kde jsme načali další, v pořadí čtvrtý stát tohoto výletu.

Nezbytná statistika: v Belgii najeto 327 km, celkem od začátku 1200 km.

Lucembursko

"V Lucembursku se mluví jakou řečí?" zeptala se Šárka, když jsme děti seznámili s plánem letošní dovolené. Neuměla jsem odpovědět a tak jsem zalovila na internetu. A světe div se, ona ta lucemburština vážně existuje :-)

Do Lucemburska jsme přejeli z belgické Bastogne po zrušené železnici. Panelová cesta se na hranici změnila na asfaltovou, les najednou ztmavnul a stráně vypadaly strmější, údolí hlubší. Asi jako když přejedete z Česka na Slovensko. Krajina opuštěnější, hezčí a divočejší.

Ovšem hned v prvním městě Wiltz jsme byli vhozeni do tvrdé reality lucemburské cykloturistiky. Stezka nás vyplivla na silnici a ta stoupala skrz město 11% kopcem. Supěli jsme v úzkých uličkám, překáželi autům a motali se mezi chodci... A nahoře? Hned zase strmě dolů. V Lucembursku jsou údolí opravdu hluboká, lépe zde jezdit podél řek. Pohled na lucemburskou krajinu shora znamenal dřinu a pot, sjeli jsme tedy k řece Sûre a pokorně se jí drželi. Na všechny zdejší hrady jsme tak pohlíželi zespodu, ale nebyl nikdo, kdo by měl chuť zkoumat, kudy se tam k nim nahoru drápat.

Podél Sûre jsme dojeli až do Diekirchu, kde se nachází další válečné muzeum. A to stálo za to! Doslova nabité exponáty, podle Luďka prý jedno z nejlepších válečných muzeí, co kdy viděl. A to jsme byli v zimě v Petrohradě a tam obešli skoro všechno :-)

Do Lucemburku, hlavního města Lucemburského velkovévodství, nás přivedla řeka Alzette. "Lux je také chutnúčké, zelenúčké město," informovala mě kdysi dávno jedna kolegyně původem ze Slovenska a já si tuhle větu takhle přesně zapamatovala. Přidám k tomu ještě jednu. Lucemburk určitě za návštěvu stojí, ale ne na kole. Tohle stotisícové město, jehož centrum je zapsané na seznamu UNESCO, je totiž na kole velkým oříškem, na kterém si doslova vylámete zuby.

Rozkládá se po obou březích řeky, která se zde kroutí v mnoha meandrech. Hezky jsme si naplánovali, co vše chceme v Luxu vidět, ale jaksi jsme zapomněli sledovat vrstevnice. Ty totiž nejsou v té spleti cest vůbec vidět. A když si třeba jednu cestu od řeky nahoru vyberete, může se stát, že narazíte na nepřekonatelné schody. Můžete ale nadávat jen sami sobě, že jste se nepodívali do mapy pořádně. Mezi přízemím a patrem zde existuje i výtah pro pěší, jakožto součást městské dopravy, ale s koly se do něj nedostanete.
Katedrála Notre-Dame, v níž je pohřbený Jan Lucemburský, otec Karla IV, nedaleké náměstíčko, spíš jenom část, nazvaná Square Jana Palacha, válečný památník Gëlle Fra, stará Pevnost Fort Thüngen... je toho hodně, co může Lucemburk turistovi nabídnout. Město bylo v historii budováno jako pevnost, a ta je dodneška poměrně dobře zachovaná, v podstatě celé novodobé město je vystavěné na skalách, v nichž jsou ukryté kilometry podzemních chodeb.

Na konci dne a na konci prohlídky města jsme stáli s koly na hradbách na nejhořejším patře a shlíželi dolů k vodě, odkud vedla naše výpadovka. Od budovy Neumünsterského opatství vítr přinášel hudbu podvečerního koncertu až k nám. Nad hlavami létala letadla mířící na letiště severovýchodně od města a bylo nám zvláštním způsobem hezky.

Čas se ale nachýlil, bylo nutné Lucemburk opustit. Shora se to zdálo snadné. Cestu dolů na cyklostezku jsme však ve spleti jiných cest končících na schodech či vedoucích úplně jinam natrefili až na třetí pokus. A pak jsme spolu s řekou zamířili dál na jih, běžce a kondiční cyklisty jsme nechali za sebou.

Druhou lucemburskou noc jsme strávili v lese. Měli jsme k dispozici lavičku a sprchu. Lavička byla erární, sprcha naše. Vypadá to následovně: na zem se rozprostře igelit, na něj si stoupnete (neušpiníte si nohy - ty si následně omyjete v zachycené vodě). Jako sprcha poslouží na několika místech provrtané víčko nasazené na PET lahev. Pokud nejste líní a celý den si vezete jednu plnou lahev, nemáte ji pak večer ledovou. Tento způsob hygieny u nás tak zdomácněl, že ráno Víťa pronesl: "Včera VE SPRŠE mě štípl komár."

S tímto noclehem je spojená ještě jedna historka. To už bylo ráno a v klidu jsme si snídali a u toho balili, když tu najednou přišel pán s koněm. Pán pozdravil, ale kůň nám dal najevo, co si o nás asi myslí. Zastavil se, na malý moment jakoby zkameněl a pak z něj vypadla hromada koblih. Pěkně nám to tam ke snídani zavonělo.

Lidé v druhé nejbohatší zemi světa nám k srdci nepřirostli. Možná jsme ale jen během těch 139 km nenarazili na ty správné. Přišlo nám, že si důležitě řídili svá silná a drahá auta a když vyjeli na kolo, tak jen rychlostní silniční cyklistika.

Kopce se rozestoupily a najednou bylo světleji a svahy tam pokrývaly vinice. Už jsme se ale pomalu blížili na hranice další země...

Trojlístek zemí Beneluxu jsme završili takřka symbolicky, v malém městečku na jihu u německo-francouzsko-lucemburského trojmezí. Tušíte?

Schengenská smlouva nebyla ve skutečnosti podepsána přímo v městečku, ale na palubě lodi Princesse Marie-Astrid, která kotvila na řece Mosele u Schengenu. Přesto se Schengen běžně uvádí jako místo podpisu smlouvy a na jejím území je umístěn i speciální památník.

Tuto dohodu netřeba nijak představovat. Pro nás dříve narozené je však velmi významná. Změnila Evropu, resp. podstatně zjednodušila cestování mezi státy, které ji podepsaly. Naše děti už toto automatické přejíždění hranic berou jako samozřejmost, ale my ještě pamatujeme dobu, kdy toto možné nebylo, a když ano, tak hodně komplikované.

Schengen jako takový je krásné a pro cestovatele určitě symbolické místo. Památník stojí na břehu Mosely a každé zemi schengenského prostoru tu vlaje vlajka, a každá země má na sloupu plastiku - symboly na hvězdě. Poznáváním států na základě jejich symbolů jsme tam strávili docela dost času. Většinu zemí jsme poznali okamžitě, někde jsme museli přemýšlet? Víte, co symbolizuje Českou republiku? Pražský hrad, Orloj, pivo a ... matrjošky. Několik hvězd je ještě prázdných, čekají na další země. Tak která bude další?

Hodně jsme zvažovali, kam letos cestu nasměrujeme. Vyhrála touha poznat něco nového, něco, kde jsme ještě nebyli. Mezi cykloturisty panují o těchto končinách určité předsudky. Velká hustota osídlení, rovinky, nuda. V tomto případě ale platilo úsloví, že risk je zisk.

Nelitovala jsem totiž ani minutu. Neskutečně dokonalý svět Nizozemska, kde si cyklista připadá jako ve snu, do toho kontrast divočejší Belgie okořeněný ikonami současné politiky, doplnilo historické Lucembursko, kde jsme si zopakovali historii (abychom to vše vzápětí zase zapomněli :-) )

Bylo to přesně o tom, proč vlastně vůbec cestujeme. O poznávání, o bourání předsudků a o překvapení. (A třeba někdy i o zklamání, i to se stává.) A taky trochu o překonání lenosti a sebe sama, ale o tom třeba zase někdy příště....

Ve státech Beneluxu by se dalo jezdit ještě déle, ale nás už zase lákala změna a poznávání nepoznaného...

PS: Pavel Svoboda ve volbách 2019 neuspěl, post eurokomisaře na další období už neobhájil. Já mu svůj hlas nakonec nedala, zjistila jsem totiž, že byl aktivním zastáncem zrušení střídání času a to je věc, kterou já bych nechala tak, jak je.

Fotogalerie

29.01.2020 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.79

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (5 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |