VK Vysočiny, první vrchy

Když jsem jel ve čtvrtek vlakem domů, bylo tak krásně a měl jsem chuť někam vyjet, vzpomněl jsem si na Vrchařskou korunu Vysočiny. Bez nějakých příprav jsem sbalil svačinku, sednul na kolo a vyrazil. Když se na to dívám teď, asi jsem měl trošku plánovat...

Teším se na nadcházející dobrodružství a lesní sjezd do Dolního Smržova si fakt dávám. Po cyklostezce překonám hned tři překážky naráz - frekventovanou silnici, frekventovanou železnici a osamělou řeku Svitavu. Jsou to významné překážky, které brání rozšíření daňků k nám na východ. Zatímco nad Lazinovem, Stvolovou a Rozhráním lze spatřit stáda čítající 40 a více kusů, o tři kilometry dál na východ po nich není ani stopa. Ale to už jsem na dohled obce Vítějeves, odkud se dlouhým sjezdem dostávám až pod první bod mé Koruny, pod hrad Svojanov. Po zelené tlačím ke hradu a už se těším, jak tudy pofičím dolů. Svojanov dobře znám a přiznám se, že je mi mnohem sympatičtější než třeba Pernštejn, ale nic proti ničemu, sjezd už čeká.

Vyklepaný jako nedělní řízek volím cestu největšího odporu (značka R) a hrnu to po modré na Hlásnici. Tuhle stezku znám, na kole je nejetelná v obou směrech (ok, dolů to jde na sjezdovém kole, nahoru na trialovém), a je velmi stará. Před rokem jsem tu potkal starého pána, mohlo mu být snad devadesát, a ten mi vyprávěl, jak nejdřív jeho otec a potom i on sám tudy chodili do Hlásnice za děvčaty (to musela být láska jako trám!). Když nebyly silnice, byla to prý jediná cesta. Z Trpína už jedu sjezdem do Olešnice a kolem kostela sv. Michala se vydávám na Kopaniny. Podle mapy to nemělo být nijak daleko, ale silnička k vrcholu mi přišla nekonečná. Navíc tam měla být rozhledna, ale nic takového jsem po celou cestu ani nezahlíd. Nevadí, na kopci je vždycky rohled. Je tu čilý ruch, asi prodíhá hodina paraglidingu, na svahu je spousta lidí s padáky. Až na vrcholu jsem konečně našel tu rozhlednu, málem jsem ji přehlídnul. Druhý dnešní zářez.

A už zase jedu z kopce a celkem pohodlně dojíždím až do Hodonína, cestou už poněkolikáté přejíždím mezi kraji (Jihomoravský, Pardubický a teď konečně Vysočina). Jihomoravský kraj má prokazatelně nejhorší silnice. Z Hodonína mám jet do Nedvědice a na Pernštejn. Cyklostezka do kopce 11km, silnice z kopce 15km. Do kopce se mi nechce, a tak jedu po silnici. Na konci úžesného sjezdu kolem krásné říčky tuším obec, už už vyhlížím značku s nápisem Nedvědice, když z toho na mě vybafne "Štepánov vole!!". Tak, a mám to. Nechtělo se mi kousek do kopce tak teď jsem kdesi jinde, kde jsem být vůbec nechtěl. S hlevou svěšenou a svědomím nabouraným se přesouvám do Nedvědice. Je to podél řeky, ale spíš je to rovina, a pro jistotu už jedu po cyklostezce. Nohy jsou taky zklamaný, nechcou šlapat, a tak se líně vleču jak ta řeka a čekám na tu správnou křižovatku. V tom mě na konci Dolního Čepí předjíždí cyklista. Vlas šedivý, kolo červené, soupravičku černou. Netuším, kolik mu je, ale snažím se za ním udržet. Takhle v háku za ním jedu až do Nedvědice, jízda ve dvou mi zvedla náladu, a tak s úsměvem dobývám nikdy nedobytý hrad Pernštejn, ani zákaz cyklistům mi nevadí, tlačím stejně.

"Dovnitř nemůžete!" staví se mi do cesty jakýsi vrátný.

"Proč nemůžu? Kvůli kolu?"

"Točí se tu film."

"Aha, a co se tam točí?" kromě peněz :D.

"Francouzi tam budou něco točit neděle pondělí úterý, teď se to tam chystá"

"Tak to jo.."

Návštěva nebude, vrcholovka musí stačit a hušky zpátky do Nedvědice.

Přes Dolní Čepí jedu na Horní Čepí, další bod na trase. Dolní je úplně dole, na levém břehu Svratky, s úzkými uličkami a domky jeden na druhém. Zato to Horní je až úplně nahoře, taky s úzkými uličkami a domky jeden na druhém. Kopec je dlouhý, mooc dlouhý. Na kole mám svoje tempo, který mi vyhovuje. Cítím se dobře, když můžu pořád šlapat, nerad jen tak nečinně sedím, přestávky taky dělám nerad, ale tohle neustálé šlapání většinou vydržím šedesát kilometrů a pak přijde krize, nohy se zastaví, kolo ztežkne a mozek změkne. Šedesátý kilometr přišel před Horním Čepí, jet mi nejde, jít mi nejde, ale aspoň to musím. Přes celou vesnici potupně tlačím až na vrcholové souřadnice, jako bonus trochu oklikou, protože odbočky k lesu jsem si nejdřív nevšiml. Společnost mi dělají ovce, mufloni a bažanti - ovce v ohradě, zbytek volně. I dříve velmi početní bažanti jsou dnes v přírodě velkou vzácností, hejno více kusů jsem už dlouho neviděl. Muflony neřeším, jen ať si jdou zpátky na Korsiku.

Jedu doporučenou trasu do Štěpánova a jednu její část moc nedoporučuju. Po těch věterech, co tu nedávno vály, tam spadlo dost stromů a na cestě zbyla spousta větví, později zjistím, že jsem pravděpodobně tam ohnul přehazovačku. Ve Štěpánově už to znám, to je jasný, a tak snadno nacházím červenou na Zubštejn. Začíná se rychle šeřit a v lese už je tma. Světýlko se mi nasazovat nechce a tak na červené značení skoro nevidím. Vojáci, ve snaze být nenápadní, si v nouzi svítí právě červeným světlem, protože i v naprosté tmě je pro nepřítele těžké si ho všimnout. Teď to zažívám na vlastní kůži a značku nevidím vůbec. Cesta nahoru trvá snad věčnost, nohy se sotva vlečou a tma působí depresivně. Na poli před Zubštejnem nasazuji světýlko a dochází mi pár věcí. Netuším, jak to udělám přes noc. Domů to mám daleko, nocleh nazajištěn, spacák nenabalen, a ačkoliv o noční nonstop jízdě sním už dlouho, jsem strašně unavený a světelně naprosto mizerně vybavený. Sjíždím do Pivonic, což je vesnička u Zubštejna, a zjkouším něco vymyslet. Z rozjímání mě ruší dva jezevčíci, kteří by se mi nehradši zakously do nohy (každý z jiné strany), srazili mě k zemi na dali si mě k večeři. Do toho hlasitě štěkají a strhávají na svou stranu i ostatní pivonické psy. V mžiku je tu kravál jak na hokejovém zápase. Šlapu co mi poslední síly stačí a z hloubi té fyzické i psychycké krize mi vyplývá, že asi budu muset nějak dojet domů. Úplně jsem zapomněl udělat na Zubštejně fotku, ale to mi dojde až později, holt sem budu muset znova...

Po silnici sjíždím opět do Štěpánova (po kolkáté už?) a doufám, že řidiči si mých světýlek všimnou. Většinou si mě všimli a z legrace nechávali dálkový světla. 3 vteřiny jízdy v bílé tmě, všude světlo ale nic nevidím. Kde je krajnice? Kde jsou svodidla? Jsou tu vůbec? Není tu hned skála? Nejede za mnou něco? Auto projelo a s úlevou jsem zjistil, že jedu pořád 20cm od krajnice a všechno je tak nějak oukej. To se párkrát zopakuje, v zatáčkách je to napínavější, a nakonec dojíždím do toho Štěpánova. Nechce se mi domů a tak se loudám. Jedu kolem hospody a přemýšlím o čaji na zahřátí... Cože to píšou pod názvem hospody? Penzion???

"Dobrý večer, můžu se u vás ubytovat?"

Je mimo sezónu, a tak se za dobrej peníz vyspím v dobrý posteli a můžu si s sebou na pokoj vzít i kolo, mého nerozlučného patnáctikilového kamaráda Alfréda, kterého já vůl koupil z bazaru a do opravy skrytých vad už vrazil téměř polovinu jeho ceny. Ale mám ho rád, nikdy mě nenechal v problému a 2000km zvládl bez defektu. Mám radost, jak se to najednou vyvrbilo a i na ten čaj ještě pře zavíračkou stihnu zajít! Dnes jsem vyrazil pozdě, zbytečně jsem někam spěchal a tak to mám jen 78km ujetých za nějaké 4 hodinky.

Příště míň spěchat, víc odpočívat, víc jíst a hlavně nepodcenit domácí přípravu.

VKVys zdar!!!