Leoš Heger: Nejsportovnější člen vlády obdivuje jízdu na kole v obleku

Na Ministerstvu zdravotnictví v den schůzky vyzváněly telefony od rána do večera a ministra Leoše Hegera i jeho tiskového mluvčího zasypávali novináři otázkami. Den předtím český parlament odsouhlasil reformu zdravotnictví, která přináší největší změny, jaké tento resort pamatuje za několik let. V tomto kolotoči jsme si s ministrem Hegerem povídali o jeho vztahu k jízdnímu kolu.

Ministr zdravotnictví Leoš Heger na kole.

Foto: archiv Leoše Hegera

Další fotografie

Ministr na kole

O vás se ví, že k jízdnímu kolu máte blízko. Souvisí to nějak s vaším rodným městem Hradcem Králové, které je někdy nazývané „město cyklistů"?

To myslím ani ne. Ve studentských letech jsem měl hodně aktivit s kamarády na horách. Cesta veřejnou dopravou byla zdlouhavá, a proto jsem jezdil raději na kole. Kolo jsem používal také na cesty do školy, pak pro mě zůstalo jako dopravní prostředek. Cesta do práce byla dlouhá 5 km (před nástupem do funkce ministra pracoval pan Heger jako ředitel hradecké nemocnice – pozn. red.). Když si spočítáte pět a pět kilometrů, násobíte 200 dny v roce, vychází to na 2 000 kilometrů ročně. To je celkem hodně, a člověk si ani nevšimne, že by nějak zvlášť sportoval.

Jezdíte na kole také jako ministr?

Kolo si na ministerstvo beru jen občas, když jedu plavat do Podolí (Ministerstvo zdravotnictví leží v těsné blízkosti páteřní „Vltavské" stezky podél Vltavy, takže do Podolí vede cesta po cyklostezce dlouhá necelé tři kilometry – pozn. red.). Bydlím na Vinohradech a ta lokalita je na kole dost špatně přístupná.

A kde parkujete? Před ministerstvem není žádný stojan pro kola a nevypadá to, že by dojíždějících na kole bylo více…

Jezdím zadním vchodem pro zaměstnance, tam je umístěný stojan na kola. Nechávám kolo pod střechou, kde parkují automobily.

V Česku jsou cyklisté zobrazováni ve funkčním oblečení, pestrobarevných dresech a na sportovních kolech.  Jízda na kole znamená pro většinu Čechů sport. Vy se od této představy tak lišíte, že jeden bulvární deník dokonce komentoval váš styl. A to přesto, že o vás ve stejném článku napsali, že jste nejsportovnější člen vlády…

(smích) Dobře si to pamatuji. Psali, že ten pán, co vypadá jako dědeček, který jede z nákupu, je ministr zdravotnictví. Vzal jsem to velkoryse. Veškeré ty věci spojené s kolem podléhají módě. Jako kluk jsem začínal lyžovat na jasanových lyžích. Pak když přišly běžky a pro nás studenty byly příliš drahé, zbrousili jsme si ty jasanky a jezdili jsme na nich v bůhvíčem na sobě. Pak se to ježdění na lyžích stalo módou, včetně oblečení. Když se člověk objeví na sjezdovce v něčem zastaralém, vypadá to podivně.
S cyklistikou je to podobné. I když jsem kdysi četl takový článek o cyklistech na Šumavě. Prý se jim tam říká kanárci, jak jezdí v těch pestrobarevných trikách s reklamami. Já to nemám moc rád, jezdím spíš v obyčejném oblečení.

A do práce?

Někdy jsem potřeboval jet do práce v saku a kravatě. Nedělá mi to problém. Jediná potíž je, když prší. Kdysi jsem strávil asi čtyři týdny v Dánsku. Fascinovalo mě jejich oblečení – viděl jsem tam lidi, já jsem jim říkal burziáni v tmavých oblecích a s klobouky, kteří jezdili na městských kolech. Ptal jsem se jich, jak to dělají, když prší. Počasí je tam totiž horší než u nás. Mají tam takové nepromokavé obleky, které se nosí i na loď, lidé si je navléknou přes sebe a když přestane pršet, sundají je a jsou zase v obleku. Nedělají si s tím velké starosti.

Dánsko jmenovalo svého „cyklistického velvyslance" režiséra a fotografa Mikaela Colville-Andersena. Jezdí po celém světě a přednáší o dánské cyklistické kultuře. Vyprávěl nám, že jeho známí to nemohou pochopit. „Jak tě někdo může platit za to, že vyprávíš o ježdění na kole?" diví se, „to je jako kdybys propagoval čištění zubů". V Dánsku je to tak normální, že o tom není potřeba mluvit. 

Kolo a město

Váš profesní život je spojený s fakultní nemocnicí v Hradci, kde jste pracoval jako lékař a později jako ředitel. Říkal jste, že tehdy patřilo kolo k vaší denní rutině…

V Hradci Králové jsem jezdil téměř denně. Cestou do práce to je krásné ráno na probuzení a večer zase na vymytí všeho, co člověk nemusí nosit v hlavě…

A co parkování v nemocnici?

Krádeže kol jsou v Hradci druhým fenoménem vedle cyklistiky a město si dlouho lámalo hlavu, co s tím. Nejdřív zkusili registrovat kola pomocí nálepek s čísly, které se za nějaký peníz nalepily zespodu na rám. Kolo bylo v případě krádeže lépe dohledatelné.  To se příliš neosvědčilo, proto se tento koncept po dvou letech opustil.
V průběhu posledních zhruba šesti let se v areálu nemocnice objevily stojany, kterým říkali bezpečnostní. Dobře se osvědčily, protože kolo se do nich pohodlně opře a lze ho zamknout rámem k něčemu pevnému. To výrazně zvyšuje bezpečnost.

Přišel jste někdy také o kolo?

V Hradci jsem během svého života přišel o celkem sedm kol, když započítám i rodinu. Jednou mi kolo odnesli, protože nebylo k ničemu připnuté. Tak jsem zjistil, že kolo musí být zamknuté k něčemu pevnému a že musí mít dobrý těžký zámek. Posledních sedm let mi už kolo nikdo neukradl, což považuju za velký úspěch.

Takže nemocnice v Hradci je na cyklisty připravená?

Stojanů je tam poměrně dost. Jako ředitel nemocnice jsem byl poměrně hodně ve styku s architekty.  Občas se těm, kteří nebydleli v Hradci, muselo připomínat, aby okolo budov vždy vymysleli nějaké inteligentní místo na ta kola. V průběhu času tak okolo nemocnice vzniklo několik stání. Zpočátku to bylo improvizované, občas vypadaly trochu jako amatérské králíkárny, potom to ale architekti vzali na vědomí a cyklostojany integrovali do budov. Je to docela příjemné mít kolo pod střechou. Před ředitelstvím nemocnice stál nekrytý stojan. Po pěti letech mi jednou při jízdě najednou praskl rám, který byl od toho venkovního parkování úplně prorezivělý. Naštěstí se to obešlo bez zranění.

V některých nemocnicích vnitřní předpisy zakazují jízdu v areálu, jinde to není vůbec žádný problém. Co myslíte, nestálo by za to tyto předpisy nějak sjednotit, alespoň u velkých fakultních nemocnic, které spadají pod ministerstvo?

Víte, to je složitější otázka, téměř na úrovni vlády. Vývoj v této oblasti je vidět, rodí se to velmi pomalu. Dříve bylo zavedeno přísné oddělení chodců od automobilové dopravy a cyklistů. Já se dokonce pamatuji, kolikrát nám vynadal policista, když jsme jenom vedli kolo po chodníku.
To, že kolo nesmí mezi auta, je jev posledních několika let, kdy doprava velmi zhoustla. Alespoň u nás v Hradci začalo být lidem zřejmé, že jezdit mezi auty je nebezpečné. Teď se tam dělají hodně takové ty půlené chodníky, kdy půlka patří cyklistům a půlka chodcům.
Některým chodcům takové rozdělení prostoru nebylo zřejmé, a tak i bez úmyslu do té cyklistické dráhy vstupovali. Dnes už se to naučili, ale i cyklisty je třeba v tomto směru vychovávat. Cyklisté si musejí uvědomit, že je třeba brát ohled na chodce, i když mají svůj pruh.
Když se vrátím k těm nemocnicím, nemocniční areály jsou něco jako pěší zóny. Míchání cyklistů a pěších sem teprve přichází. V Hradci byly dlouhá léta cedule, které zakazovaly jízdu na kole. Byl to takový alibismus a řada lidí to bojkotovala. Před 10–15 lety jsme ty značky odstranili a v areálu lze jezdit volně.

V posledních letech se města stále více musejí rozhodovat. Prostor je daný plánem města. Když chceme někde vytvořit prostor pro cyklisty, musíme jinde ubrat – z vozovky nebo z chodníku. Patří podle vás cyklista spíše na silnici mezi automobily do odděleného cyklopruhu nebo na chodník?

Obě verze jsou možné, záleží na místní situaci. Já osobně bych nepreferoval žádnou z možností. Pokud je na silnici možné jasně viditelné oddělení, tam to může být. Stejně tak na chodníku, když je tam dostatek prostoru. Pruhy na silnici se rodí nejen v Praze, ale i v Hradci.

Evropský parlament projednává opatření, které by mohlo v budoucnosti zavést plošně zóny 30 v obytných částech všech evropských měst. Šlo by o snížení rychlosti na 30 km/h. Ukazuje se totiž, že rychlost aut hraje při nehodě hlavní roli. Co si o tom myslíte?

Když jde člověk ulicí, kde po obou stranách stojí auta, tam je padesátka opravdu moc. Vždycky jsem prosazoval, aby se rychlost 50 km/h a více dávala na okruhy, ale v těchto zónách to nemusí být.

Na kole je lepší nálada

Před naším rozhovorem jste se v rámci focení projížděl před ministerstvem na kole. Všimla jsem si, jak jste se rozzářil…

Kolo je fascinující věc. Jednou jsem přemýšlel, proč naší rodinu tolik chytlo. Kdysi jsme se vrátili k cestování po Vysočině, odkud pochází moje žena. To je pěkná krajina, ale na běžnou turistiku je obtížná. Když máte někam dojít a něco vidět, trvá to poměrně dlouho. Na kole se pohybujete rychle a navíc se z kola díváte na svět z výšky. Je to podobné jako na horách, které nás také hodně drží. Důvody pro pocity spokojenosti a opojení se dají poskládat. Patří k tomu pěkná příroda, pohyb jako fyzická námaha – hory si můžete prohlížet i z auta, ale neužijete si to tolik – patří k tomu ta relativní rychlost. Když jedete bezpečně dolů z kopce, patří k tomu opojný pocit. Takové rychlosti by člověk jinak fyzicky nedosáhl. V horách se k tomu přidává ještě pohyb v třírozměrném prostoru. To mimochodem fascinuje lidi také na potápění nebo na létání.

Myslím, že většina lidí si v sobě nese vzpomínku z dětství, jak poprvé samostatně zvládli jízdu na kole. Je to jedna z prvních zkušeností, kdy se dítěti podaří ovládnout prostor.

Kolo zrychlí lidský pohyb čtyřikrát nebo pětkrát, to je opravdu výrazné. Když se podívám do historie, kromě koně žádný takový prostředek není. Můžete jet z kopce na saních, a to je asi tak všechno. Kolo přiblíží i středně zdatného člověka rychlostí zvířatům.
Navíc když přemýšlíte, které věci v životě opravdu potřebujete a chtěl byste si je někam s sebou vzít, pokládám kolo za jednu z nejzajímavějších věcí na dovolenou. Je velmi praktické, usnadní vám pohyb. Jsou chudí lidé, kteří mají problém si dnes někam zajet. Doprava je drahá, a kolo je poměrně levná záležitost. Je mnoho věcí, které můžeme na kole obdivovat.

Češi na kole

Česká společnost se potýká s civilizačními chorobami. Už i děti ve školním věku bolí záda, vysoký je počet obézních lidí, vysoký tlak nebo špatné držení těla patří dnes spíše k pravidlům než k výjimkám.

Překvapilo mě, jak velký vliv na zdraví má pravidelný pohyb. Když to vezmu zkráceně: celkem 30 minut ostré chůze nebo cyklistiky po většinu dní v týdnu (může být rozděleno na 10–15 minut dlouhé intervaly) způsobí 50 % snížení rizika koronárních srdečních onemocnění (tj. podobný účinek jako nekouření), 50 % snížení rizika onemocnění diabetes dospělých, 50 % snížení rizika obezity, 30 % snížení rizika hypertense. To je velký vliv na zdravotní stav populace. Má ministerstvo nějakou kampaň, která by propagovala zdravý pohyb, případně každodenní jízdu do práce na kole?

Asi ne zaměřenou přímo na cyklistku, ale kampaň by si to zasloužilo. Abychom byli féroví, kolo není výlučné. Když někdo chodí do práce pěšky nebo obden plave, také splňuje ta kritéria, kdy se organismus ladí do příznivé fyzické podoby. Jízda do práce na kole má jednu výhodu. Děje se to v čase, který by člověk stejně věnoval přesunu jiným způsobem, takže ve výsledku spojí užitečné a příjemné.

Tahle čísla pro vás tedy nejsou překvapením…

Zdravotní přínosy mají několik aspektů. Především je to aerobní pohyb. Dále existuje taková teorie, že v těle se při správném nadávkování aktivit uvolňují látky zvané endorfiny, které aktivizují a přispívají k dobré náladě. Také trošku brání chuti k jídlu, když ji člověk má příliš velkou. Podmínkou je ale správné nadávkování pohybu – když je ho málo, endorfiny se neuvolní a když je ho zase příliš, člověk je vyčerpaný a musí se zotavovat. Správná dávka je přesně těch 5–10 km na kole, a to je dobrý začátek.

Výzkumy ukazují, v Česku je kolo nesmírně populární. Většina lidí ale vytáhne kolo jen občas na výlet. Dojíždění do práce by z kola udělalo pravidelnou aktivitu. Existuje nějaká akce na podporu pravidelného dojíždění na kole?

Víte, co se říká? Nejlepší výsledky v boji proti obezitě prý nastaly, když přišly do módy štíhlé dámy.
Ale vážně,  dělat v Praze velkou náborovou akci na ježdění na kole asi nebude mít velký efekt. Cyklotrasy tu sice přibývají, na druhou stranu 30 % obyvatel tu asi nikdy jezdit nebude. Ale v menších městech to určitě smysl má.

Víte, co na vás vypadne, když zadáte do vyhledávače „chci zhubnout"?

(Vytahuji popsaný papír a pan ministr se směje) To mi pak dejte k okopírování. 

„Zhubnutí s poradcem", „přírodní odtučňovací kúra pro okamžitou ztrátu váhy", „zhubněte 16 kilo za 4 týdny", „akcelerátory" – co vy na to jako lékař?

Ano, to hlavní sdělení je „rychle a bez námahy".

Lidstvo vynaložilo velký důmysl na vynálezy, které usnadňují život. Budujeme rychlostní komunikace pro automobily, stavíme budovy vybavené výtahy a eskalátory. Částečně jsme se zbavili fyzické námahy, tedy něčeho, co nám prospívá…

Ve veřejném zdravotnictví se učí, jak ovlivňovat lidi, aby žili zdravějším způsobem. Existují čtyři faktory, které ovlivňují stav populace. Dva jsou těžko individuálně ovlivnitelné, to je genetický fond a životní prostředí. Další dvě můžeme ovlivnit poměrně dobře, to je zdravý způsob života a zdravotní služby. Všechny uvedené faktory působí zhruba stejným způsobem, přičemž na zdravotní služby se dává absolutní většina peněz, které proudí do zdravotnictví. Na tu osvětu není potřeba tolik a efektivita je také nižší. Kdo si dovede zdravý způsob života navodit, pro toho to má velký vliv.

Lidé potřebují ke změně života několik motivací. V Belgii dostává zaměstnanec, který jezdí na kole do práce, od státu dotaci 0,20 euro za každý ujetý kilometr…

(Smích) To aby stát zřídil nějaký zvláštní finanční úřad, aby to měl pod kontrolou. Člověk přiveze ojeté gumy a dostane to proplacené. To je opravdu bizarní příklad.

Chtěla jsem tím říci, že státy, které vsadily na podporu každodenního dojíždění, musely začít u legislativy. Daňově zvýhodnit dojíždění na kole, podpořit zaměstnavatele. České zákony zatím dojíždění na kole příliš nepodporují. Zaměstnanec nemůže vykázat kolo jako dopravní prostředek místo veřejné dopravy nebo automobilu.

Jako když jedete na služební cestu. To máte vlastně pravdu.

Stejně tak bývá problém zařadit si jízdní kolo do nákladů jako dopravní prostředek.

Máte vlastně pravdu, to mě nikdy nenapadlo, že to nejde odečíst.

Mám poslední otázku. V polovině srpna jste se zúčastnil vyjížďky po trase plánované cyklostezky Pardubice-Hradec Králové. Při úvodním projevu jste prý jako jediný sklidil aplaus. Mohl byste stručně shrnout váš projev?

V téhle lokalitě jsou dva typy lidí, první používají jízdní kolo k dopravě do práce a druzí, kteří jezdí rekreačně. Vesnice, přes které cyklostezka povede, musejí dát vždy povolení. Přitom je s tím vždy spojené nemalé úsilí i peníze. Setkal jsem se s názorem „lufťáci z města budou jezdit za naše peníze na výlet. Ať vede cyklostezka podél silnice a ne podél Labe, ať to můžeme použít především pro cestu do města." V projevu jsem především říkal, že je třeba vymýšlet pro obce trasu, aby splnila obojí. A ono to většinou jde, většina obcí je v rozumné vzdálenosti od Labe.

Děkuji vám za rozhovor.

Fotogalerie