NaKole.cz

Stále stejné chování řidičů

Uplynulých pět dní jsem strávil v sedle kola. Udělali jsme si s manželkou menší cyklistickou akci "Praha-Volyně a zpět neboli za krásami líbezné krajiny Berounska, Příbramska, Strakonicka a Písecka". Podělím se s vámi ale jen o dva dopravní zážitky.

Hned v první fázi výletu - na cyklotrase mezi Zadní Třebaní a Hostomicemi došlo k první nepříjemné situaci: V daném okamžiku jsem jel (opět) za manželkou, když tu najednou za sebou slyším skřípění brzd. Auto za mnou zastavilo těsně za mým zadním kolem, jako by mě řidička zaregistrovala až na poslední chvíli. Příčina však byla jiná: Dáma si totiž myslela, že nás bude předjíždět i v okamžiku, kdy v protisměru jela auta. A v posledním okamžiku zjistila, že se nevejde.

Mám pro řidičky slabost, tak bych jí to i odpustil. Dožralo mě ale až to, co následovalo: Poté, co se protisměr uvolnil, konečně nás mohla předjet, ale celou dobu přitom troubila, jako bychom my mohli za to, že nás nemohla předjet, kdy si ona představovala. Obvykle nebývám sprostý, ale vzhledem k tomu, že měla u spolujezdce stažené okénko a mohla mě slyšet, poslal jsem ji do "řiti". Za svou hrubost se sice hluboce stydím, ale to, co provedla, mě k určité obraně prostě přimělo.

Neuplynulo ani pár desítek minut a došlo k velmi podobné a ještě nebezpečnější situaci. Manželce zvonil v kapsičce telefon, tak zastavila, postavila kolo na krajnici, udělala krok do příkopu a tam si hovor nebo SMS vyřizovala. Já jsem v tu chvíli stál se svým kolem před ní. Najednou slyším tlumenou kovovou ránu a vidím, jak manželčino kolo letí do příkopu. Mou ženu minulo o pár centimetrů. Řidič, který přijížděl zezadu, nás na té krajnici prostě přehlédl a pravým předním blatníkem nabral kapsu manželčina kola. Hrozím se představy, jak by situace vypadala, kdybychom ve stejném místě normálně jeli a nestáli až na krajnici. Normálně by nás oba smetl, protože při jízdě bychom zasahovali daleko dál do vozovky, než když kola stála na krajnici.

Řidič asi po padesáti metrech zastavil a vrávoravým krokem se šel podívat, co způsobil. Za ním zastavilo ještě další auto, jehož řidič všechno viděl. My s manželkou jsme prakticky nebyli mocni slova, ale ten druhý řidič mu to řekl dost jasně:"Jedu za vámi už hodnou chvíli a celou dobu jedete jako prase. Vy jste očividně nalitej!" Protože jedinou škodou byl utržený řemínek od kapsy a naše pořádné leknutí, nechali jsme ho jet. Ale už teď lituju, že jsme nevolali policii a nenechali ho ty odhadem dvě promile nafoukat...

Samozřejmě jsem po celý zbytek dne o obou událostech přemýšlel. V obou případech mohlo svou roli sehrát oslnění řidičů sluncem - jeli jsme přímo proti slunci. Ale v prvním případě také ohromná arogance veké části řidičů, kteří považují cyklisty za pouhou překážku, což je nutí dávat nevybíravým způsobem najevo svou nelibost, kdykoli je jejich přítomnost přinutí sundat nohu s plynu.

Druhý případ snad ani nebudu komentovat. Zjevný alkohol za volantem, patrně také nedostatečné soustředění řidiče (nevěnování se jízdě). SVŮJ podíl viny spatřuji v tom, že jsem nepředpokládal možné oslnění řidiče. V opačném případě bychom kola nejspíš nestavěli na krajnici, ale odložili v příkopu. To ale nijak nesnižuje vinu onoho řidiče, který o zhoršené viditelnosti věděl, neboť se nejednalo o oslnění náhlé, nýbrž trvalé.