Město na kole - na hraně zákona (2.)

Ve městě na kole občas porušíme zákon. První díl článku „Na hraně zákona“ ukázal, že důvodem může být nedokonalý zákon, nevhodná místní úprava - ale také naše vlastní vůle. Ve druhé, závěrečné části článku se pokusíme najít hranici přijatelnosti porušování zákonů a způsob, jakým obnovit řád narušený jízdou mimo rámec zákona.

Foto: NaKole.cz

Jak se tedy chovat?

Pokud se rozhodneme najít hranici, po kterou je porušování předpisů cyklistou ještě společensky přijatelné, musíme si uvědomit, že v případě porušení pravidel silničního provozu přebíráme veškerou zodpovědnost za toto jednání. Zde platí naprosto neporušitelná zásada: za každou cenu se musíme vyvarovat toho, abychom vlastní jízdou za hranicemi předpisů vytvářeli pro ostatní nepřehlednou nebo nebezpečnou situaci.

Základním kritériem pro míru našeho chování je tedy bezpečnost, a to jak naše, tak především všech okolo – chodců, dalších cyklistů i motoristů (už jenom to, když přinutíme řidiče prudce zabrzdit, pro něj může znamenat nebezpečí).

Udržení přiměřeně bezpečné jízdy na hranici zákona je třeba nahlížet z několika hledisek:

1. Zdatnost

Jednak je to apriorní bezpečnost jízdy daná zdatností jezdce a kvalitou jízdního kola. Právě tady se ukazuje ono rozpětí dovedností a z toho vyplývajících jízdních stylů. Zatímco pro zkušeného mesíka je do značné míry bezpečné i předjíždění kolony po tramvajovém pásu, pro babičku jedoucí na nákup může být nebezpečné i překonání hlavní ulice po přechodu.

Tato míra bezpečnosti je definovaná soustavou člověk-kolo a nelze jí při samotné jízdě nijak výrazně ovlivnit. Je definována tím, kolik máme sil, jak se dokážeme orientovat, jak zvládáme jízdu po nerovném povrchu, jak dokážeme odhadovat dopravní situaci. Ale také tím, v jakém stavu udržujeme své kolo, zda je technicky v naprostém pořádku, jak účinné má brzdy či přilnavé pláště.

Měli bychom vědět, jak na tom jsme a co si můžeme dovolit. Nepřepínat síly, brát v úvahu únavu, vypůjčené kolo, nebo ty tři piva, co jsme si dali, a tomu se přizpůsobit.

2. Předvídavost

Pokud jedeme někudy, kam nepatříme, musíme znásobit svou opatrnost. Musíme být do jisté míry schopní v přiměřené míře předvídat a odvracet také problémové chování jiných. Musíme takříkajíc myslet (a někdy i jednat) také za ostatní. Tím se vracíme ke klasickým zásadám ježdění ve městě. Zkrátka pojedete tak, jako kdyby po vás všichni šli. Konkrétně se to týká zejména:

• Dveří parkujících aut
• Aut vyjíždějících odkudkoliv
• Aut neblikajících při odbočování
• Chodců nekoukajících
• Všeho ostatního, co se hýbe (chodců koukajících, psů, dětí)
• Všeho ostatního, co se nehýbe (sloupů, obrubníků, apod.)

Je to často náročná úloha současného předvídání pohybu mnoha těles – úloha, na které si nebeská mechanika léta láme zuby – ale předvídavý jezdec jí v reálném čase řešit musí.

3. Čitelnost

I cyklista, který porušuje dopravní předpisy pouze tam, kde je to nutné, musí toto nezákonné jednání kompenzovat. Základem je udržení jisté úrovně řádu, který je porušením pravidel formálně narušen. Je na cyklistovi, aby během nepředpisové jízdy narušený řád znovu nastolil a to tak, aby jej všichni spoluúčastníci provozu jednak pochopili, jednak přijali.

Pro pochopení vašeho jednání ostatními je nezbytná čitelná jízda: Tedy takový způsob jízdy, který je pro ostatní předvídatelný i přesto, že právě není v souladu s pravidly silničního provozu.

Pro čitelnou jízdu je zcela zásadní časový faktor. Musíte dát ostatním dostatek času na to, aby pochopili, co se v nejbližších vteřinách chystáte udělat. A musíte počítat s tím, že ne každému to dojde. Pro čitelnou jízdu tak platí několik konkrétních zásad, které jsou pouze rozvedením této myšlenky:

• Dělejte věci včas. Do levé části pruhu se zařazujte v dostatečném předstihu. Nedivočte, neměňte prudce směr a polohu v pruhu, pokud to není nutné.
• Normou je výrazné a včasné ukazování směru. Klidně nad rámec předpisů, když můžete, ukažte klidně při celém průjezdu křižovatkou. Jste čitelnější a tedy ve větším bezpečí.
• Oční kontakt. Dívejte se na řidiče, kývejte, abyste dali najevo, že o něm víte. Řidič to má za sklem těžší, ale občas také zareaguje.
• Význam má i viditelnost kola a jezdce. To znamená správné osvětlení (jako vždy raději víc než míň), reflexní pásky a světlé oblečení, případně vestička. Dobrou viditelností si prodlužujete čas, po který vás řidiči registrují.

4. Ohleduplnost

Pokud se tedy dopouštíte přestupku, musíte dbát nejen na to, aby řidiči chápali, co chcete dělat. Musíte také zajistit, aby ostatní účastníci provozu (nejen řidiči, ale i chodci) přijali vaše jednání jako v dané situaci opodstatněné. Chcete, aby si všichni kolem řekli: „Hm, a co jiného tam ten člověk vlastně mohl udělat?“

V městské praxi ohleduplnost znamená zejména neblokování aut za námi (uhnout někdy i za cenu mírného zvýšení rizika), necpat se mezi pruhy tam, kam se nevejdu, neubírání prostoru a nevytváření zmatených situací. Je tedy definována spíš tím, že se vyvarujeme bezohlednosti.

Tato zásada se týká především zdatných a předvídavých jezdců, kteří si technicky mohou ledacos dovolit a často na ohleduplnou jízdu zapomínají. Zvlášť protikladná je pragmatická filosofie, kterou často podvědomě realizuje každý zkušenější jezdec: Za předpokladu, že většina řidičů zareaguje na vaší přítomnost nesprávně, jim nesmí být dopřán čas k tomu, aby nějakou chybu udělali.

Je to praktické, rychlé a do jisté míry bezpečné – a dokonce existují situace, kde je takové jednání správné (například při odvracení nebezpečí). Ale za normálních okolností to je bezohledné a pro ostatní účastníky provozu velmi ponižující. Myslím, že drtivé většině řidičů nevadí drobné porušování pravidel cyklisty; vadí jim, když je cyklisté svou jízdou zmatou, šokují nebo naštvou. Vynervovaný řidič se pak může mstít na jiném cyklistovi. V neposlední řadě tak bezohledná jízda jednotlivců dělá velmi špatné jméno bicyklu ve městě jako způsobu dopravy.

5. Laskavost

Zásada laskavosti je pro nás cyklisty jako pro nejslabší účastníky silničního provozu významnější, než by se zdálo. Mnohá místa můžeme bezpečně projet jen díky laskavosti řidičů – je proto správné jim tuto laskavost vracet.

Zatímco čitelnou a ohleduplnou jízdou cyklista vyrovnává fakt, že ne vždy jezdí podle předpisů, prokazováním laskavostí vnáší do provozu osobní vklad k plynulosti, bezpečnosti a především jisté lidskosti provozu pro všechny, kdo ulici sdílejí.

Mezi základní laskavosti, které nás nic nestojí, ale když je provedeme, potěší všechny kolem nás, patří:

• Děkování. Pokud vám kdokoliv dělá prostor, poděkujte, nic vás to nestojí. Poděkujte chodci, i když jste ho předtím třeba museli prozvonit. Poděkujte mávnutím řidiči, který zpomalil, aby vás neohrozil. Příště třeba někdo poděkuje vám.
• Usnadňujte cestu ostatním. Přesunem do levého pruhu umožníte autobusu vyjet ze zastávky (samozřejmě se předtím musíte podívat dozadu). V křižovatce se řaďte tak, abyste zbytečně nezdržovali (opět, jen pokud to je pro vás bezpečné).
• Pouštějte. Pusťte chodce na přechodu, tramvaj, autobus, nebo i auto, které má potíže odbočit. Pokud pouštíte, musíte to udělat bezpečně a účelně zároveň. Bezpodmínečně se musíte se zařadit do středu jízdního pruhu, aby vaše gesto cti nezdevastovali řidiči motorových vozidel. Musíte také naznačit řidiči za vámi, že budete něco dělat – třeba mávnutím vlevo nebo zdvižením paže. Zpomalujte opatrně, z větší vzdálenosti, aby do vás auta za vámi nenajela: nemáte brzdová světla. A konečně musíte pořádným mávnutím naznačit, že pouštíte: řidiči většinou takové chování od cyklistů nečekají ;-) .
  Samozřejmě nemůžete pouštět vždycky. Je třeba umět „číst“ situaci a vidět, kdy takové puštění nebude zbytečné: když nepustí odbočujícího auta v protisměru nebo když jedete příliš rychle, nemusíte se snažit.

Prokazování laskavostí není technicky často jednoduché – ale vyplácí se v tom, že silniční provoz výrazně zlidšťuje.

Jistota ovšem není

Bohužel, ani plné dodržování uvedených zásad nás stoprocentně neuchrání od možného maléru (ať už půjde „jen“ o slovní konflikt, nebo o nehodu).

Závěrem

Je patrné, že ke snížení míry cyklistické přestupkovosti nedojde beze změny asi tak desítky ustanovení silničního zákona a z toho vyplývajících úprav patřičných norem pro plánování silniční infrastruktury. Praha se snaží o změnu některých pravidel; bohužel není vůbec jisté, zda uspěje. Cyklistům tak i nadále ještě dlouho zbude přetvářet řád, který na silnicích panuje tak, aby jim nebyl nepříznivý.

Ve městě bychom vždycky měli jasně vědět, zda se právě chováme či nechováme podle litery zákona. To proto, abychom se mohli zachovat v krizové situaci odpovídajícím, defenzivním způsobem.

Je třeba jezdit ohleduplně a pragmaticky. Vědět, co nám kdo může udělat, nedělat nepříjemnosti ostatním. Prostě jezdit podle přirozenosti a zákon, který je v některých bodech zcela mimo kontakt s realitou, brát s rezervou.

Tento text byl uveřejněn v rámci seriálu Jak do města na serveru Prahounakole.cz.