Stalo se již tradicí, že lyžovat vyrážíme na kole a pokud není dostatek času, pomůžeme si vlakem. CykloTruck CT3 se sněžným pláštěm byla volba pro letošní Železnou Rudu.
S dlouhými předměty, jako jsou třeba lyže a hole, si již poradí druhá generace CykloTrucku, která má rozšířenou průchozí sedlovou trubku. Protože jsme ale počítali s tím, že využijeme stísněného prostoru vlaku, který nedisponuje žádným zvláštním prostorem pro jízdní kola, vybavili jsme se třetí generací, tedy CT3. Ta má několik zásadních vylepšení, byť některé komponenty nabraly na složitosti. Skládací sideloadery mají smysl, pokud pod nimi netrčí rozkročený stojan 460 mm. To znamená, že stojan musí mít také klouby, aby se schoval do šířky rámu.
Skládací řídítka i pedály jsou již vymoženosti volitelných komponent. Demontáž předního nosiče a zadní rampy vyžaduje manipulaci v desítkách vteřin a použití imbusu. Kolo v servisní neboli skladovací poloze sice zabírá minimální půdorysné rozměry, nicméně již není tak stabilní, jako s roztaženými sideloadery a rozšiřující rampou zadního nosiče. Je tedy vhodné mít s sebou gumicuk, stahovací kurtu či jiné pomocné připevňovací mechanismy. Spojovací dveře salonního vagónu na konci soupravy byly vybaveny mříží, ke které se kolo snadno zafixovalo.
Na parkovišti mezi ostatními vozidly jsme sice sklidili pár udivených pohledů, ale s místem nebyl problém. Protože se nám ale nechtělo nosit lyže a boty z parkoviště až k vleku, tak jsme vyjeli až k pokladně. Ve sněhu je třeba dbát zvýšené opatrnosti na místa, kam dosedá stojan. Umrzá místa jsou ideální, ale v měkkém sněhu se stojan boří. Nosiče je možné využít jak odkládací plochy pro oblečení či nápoje během přezouvání se do lyžařských bot. Během lyžování lze také na kole nechat věci, které nepotřebujeme a tolik se o ně nebojíme.
Zatímco mezi Alžbětínem a Špičákem jsme používali cyklotrasu EuroVelo 13, z Alžbětína na Gross Arber vede krásná turistická trasa pro běžkaře v délce asi 9 km. Nevěděl jsem, jak se sněžný CykloTruck zachová na této trase a proto jsem jel v běžkařských botech a lyže měl pro jistotu na nosiči. V případě potíží na trase bych dokončil úsek na lyžích a nebo dojel po silnici, která vede nedaleko. Samozřejmě jsem měl také obavy, abych longtailem nezničil trať, přece jenom nákladní kolo má větší hmotnost než kola určená pro sport, byť není skoro naložené. Pečlivě jsem zkoumal stopu čtyřpalcového pláště 559–98 na zadním kole, které zajišťovalo trakci.
Výsledek byl pro mě překvapivý. Běžeckou trať nepoznamenám více než běžkař při bruslení. Podélné pruhování od rolby se sice naruší, nicméně stopa je narozdíl od boty či lyže mělká a ubývá do ztracena. Přestože obutím vyšší pneumatiky na hnaném kole převod od klik zrychlil, neměl jsem za celou cestu potřebu zařadit silnější převod než 22/28z (převodník/kazeta). Pravděpodobně byla rychlost kola asi stejná, jako pohyb běžkařů, neboť mě žádný za celou cestu nepředjel a já žádného nedojel. Měl jsem i ten pocit, předloni jsem tuto trasu na běžkách absolvoval.
Každopádně dosažení cíle Velký Javor a odpolední lyžování na jeho sjezdovkách bylo příjemnou odměnou za tento experiment. Cestou zpět jsem za kolem ještě tahal saně s dvěma dětmi tam, kde jim to nejelo, tzn. po rovinkách, mírných kopcích nahoru a dolů. Ke konci mi ještě stačila prasknout kevlarová patka předního pláště (již dost jetého 559–62), takže došlo i na běžky. Teda jen jednu běžku. Tu jsem navázal na píchlé přední kolo a vzniknul krásný CargoSkiBob. Zaklesnul jsem ho do běžecké stopy a hurá dolů. Sedlo jsem snížil na minimum, abych mohl kontrolovat náklony nohama. Docela adrenalin.
Dole v Rudě na asfaltu jsem si musel na chvíli po dlouhé době vyzkoušet i pěší turistiku ;-) Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že sněžná kola mají svoje opdstatnění. Dokonce si myslím, že nebude trvat dlouho a v oblastech, kde se vyskytuje sníh, se stanou běžnou součástí našich životů. A zvlášť ve verzi cargo.
Autor článku provozuje server o nákladních kolech www.cargobikes.cz.